O čem přemýšlím, když bdím

Rovnou řeknu, že nebdím náhodou, aniž náhodou spím. Bdím proto, že mi nelze spát tři čtvrti dne, jako kočce, i když jí to trochu závidím. Když jsem vzhůru dopoledne a po odpolední siestě zase až do pozdního večera, mám kromě času na různé činnosti i spoustu času na přemýšlení. Například si moc rád vybavuji, ne rozhovory s prezidenty, jako někteří snící, ale projevy „moderatizátorů“ Rádia Limonádový Joe z počátku devadesátých let. Zejména pak Ester Kočičkové, když hlásala, že „Pravda, láska a bílá košile zvítězí nad lží a nenávistí.“ Přišlo mi to tehdy docela vtipné, ale dnes se mi zdá, že šlo spíš o zbožné přání.

Ale bylo to krásné přání, ideál, o který přes jistou zlehčující notu stále stojí za to usilovat. Nebo snad už ne? Pravda, láska… To jsou pojmy, které jsou současnými politiky a technokraty zcela opomíjeny, protože se nedají spočítat, změřit, zvážit, ani vyvážit penězi, a pokud ano, tak vždy se záporným saldem. Není to ale nic nového. Ani Srdce politikům nic neříká. Když před lety v jedné diskusi prezentoval tehdejší prezident Václav Klaus transformaci, nadhodil spoludiskutující kardinál Miloslav Vlk otázku, zda půjde i o transformaci srdcí. A dostalo se mu odpovědi, že nic takového dotázaný nezná.

Ale přece jen se najde na naší politické scéně člověk, který si z devízy Rádia Limonádový Joe něco vzal - bílou košili. Jenže to je asi tak všechno. O pravdě atd., se asi hovořit moc nedá, zato o vítězství v soutěži v kladení líbivých slov v předvolebních projevech i dalších textech, to zcela jistě.

O čem sní, když náhodou spí? O Vizi 2035 pro Českou republiku, pro naše děti. O tom, jak bude všechno OK, všechno bude fungovat, budeme soběstační ve výrobě potravin a ještě ke všemu stoprocentně nezávislí ve výrobě energie. Všude budou jezdit autobusy a vlaky podle státem vytvořených jízdních řádů, vše bude digitalizováno, superrychlý internet všem zdarma, doktor v mobilu, atd., atd.

Že to něco připomíná? No jistě, přece ten notoricky známý článek z časopisu ABC z roku 1960! „Až bude tobě, pionýre, čtenáři, třicet, pětatřicet, vzbudíš se do světa, který už v mnohém nebude podoben dnešku.“ A dále se zde popisují výdobytky, jako například, že bude ve všem hojnost, městská doprava zdarma i stravování ve školách, a tak dále a tak dále. Podobné s dnešním vizionářem pak je i zvolání v konci článečku, že se musíme všichni přičinit, a že jsou potřební lidé, kteří mají smysl po kolektiv.

Dnešní snílek, vizionář, však na rozdíl od tehdejší představy jenom nefantazíruje, ale hned také uvádí, jak toho všeho dosáhnout. Nestačí už vést stát jako firmu, ale ještě lépe jako rodinnou firmu. Že i to něco připomíná?  Jak by ne, třeba rodinné firmy na Sicílii či v řadě amerických měst ve třicátých letech. No ale třeba to je myšleno přece jen trochu jinak. Že by? Doufejme.

Nehodlám polemizovat s vizionářovou ekvilibristikou s čísly, která uvádí, od toho jsou jiní. Ale za pozornost stojí návod, jak dosáhnout proklamované prosperity: podporami, dotacemi! Stát bude prostřednictvím obcí přispívat neprosperujícím hospodám a malým obchodům. Bude přispívat formou různých pobídek a dotací tu těm, tu oněm, a všichni budou spokojeni! Snílek se distancuje od současného trendu „vydojit stát“, do budoucna však vidí, že jedině dotacemi a různými státními podporami lze zajistit, aby naše země prosperovala, venkov i města. Bude tedy naše republika v roce 2035 zase socialistická???

Leckoho by asi zajímalo, co si snílek představuje o venkově a o zemědělství. Není toho mnoho. V knížce o 282 stránkách má kapitola Sen o živém venkově pouhých 14 stran. Mluví se zde o fenoménu chataření a chalupaření i o zálibě ve sběru hub. Ten snící pán se zmiňuje i o tom, že v obcích strádají malé obchody a hospody, ale nikoli kvůli zavedené EET! On sám vidí řešení třeba v tom, že by obchůdek ve vesnici se stovkou obyvatel měl dostávat roční dotaci 244 tisíc korun. Stojí za to tuto pasáž ocitovat: „Kdysimívala vesnice přirozené centrum. Faru, kostel, školu a hospodu. Dneska by pro začátek stačily aspoň ty obchody.“ Dále pak uvádí, že „podnikatelské dotace budou mířit přednostně do obcí pod 5 tisíc obyvatel. Zaprvé kvůli zaměstnanosti, to je jasné. Ale i kvůli životu v obcích. Bez drobného podnikání, rodinného podnikání, služeb, řemesel, farem, pěstitelů a cestovního ruchu jsou vesnice určené k pomalému zániku.“ Vize počítá i s chovem většího počtu zvířat a tudíž pěstování více krmných plodin, píce a méně obilí. Ano, zní to hezky, ale z uvedeného je jasné, že nepočítá s vlastní vůlí zmíněných podnikatelů, s jejich odpovědností a svobodou jejich rozhodování. Tím, kdo o všem rozhodne a komu „pomůže“, je STÁT.

Další zajímavé sny jsou o bezpečnosti, s návrhy na funkčnost NATO, a poctivě je třeba dodat, že jako riziko vidí nezvládnutou migraci a terorismus a konstatuje, že model multikulturalismu nefunguje.

Každý politik chce být úspěšný, chce mít vliv, každý si přeje, aby naše země prosperovala, byť každý trochu jinak. Tento vizionář podporuje podnikání, ale spíš proklamacemi než skutky, a když už, tak jen pod dozorem a tak, aby podnikatel byl vždy závislý na státu. Toto uvažování je zcela v rozporu se stanovisky Asociace soukromého zemědělství a názory podnikatelských svazů a svazů živnostníků. Čím více podnikatelské svobody, čím méně zasahování státu, tím je větší prosperita. Je-li někdo odkázán sám na sebe, uvažuje zcela jinak než ten, který ví, že když bude patřit k té správné partě, dostane vždy trochu dosypáno. Ale je to něco za něco.

Když jsem si onu knihu o snění pořizoval, je poskytována zdarma v obchodech Levné knihy, koupil jsem si pro oddechnutí po tak „náročném“ čtení Shakespearovy sonety v překladu Jana Vladislava. A hnedle první stojí za to ocitovat, stačí jenom část:

Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,

aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,

nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne,

aby zas dědic nes památku jeho dál:

ty ale, zahleděn jen do obrazu svého,

živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty

a způsobuješ hlad tam, kde hojnost všeho...

Tak.

Jsem přesvědčen, že kdekdo bude souhlasit s názorem, že sociální inženýrství vždy vede ke špatným koncům. Jenže pozor, většinou mu předchází sociální „snění“!

Josef Duben