„Když ti lidé závidí, na to nehleď, horší by bylo, kdyby tě litovali“…

to jsou slova, která slýchal Jan Staněk, sedlák na Dříteni a člen Předsednictva ASZ ČR, od svého děda.

Trochu dlouhý titulek, ale tato slova stojí za zapamatování. A nejen o tom jsme hovořili na dohled od Temelínské jaderné elektrárny s Janem Staňkem, mimo jiné také s šéfem ASZ českobudějovického regionu. Každý člověk, každý sedlák, je trochu jiný, přestože všichni máme tolik společného. A také cestu k úspěchu vidí každý trochu jinak. Z rozhovoru s Janem Staňkem vyplynulo, co považuje za nejdůležitější: nezatrpknout, být velkorysý, umět vycházet se sousedy, zapomenout staré křivdy, ale také nedělat si žádné iluze. To všechno poznal u otce i děda.

Jeho rod pochází odsud. Statek, na kterém hospodaří, zbudoval na přikoupeném pozemku už praděd, jeho syn jej zvelebil, ale v padesátých letech byl donucen ke vstupu do družstva, a otci současného hospodáře byl po obvyklých peripetiích vrácen v roce 1993. Nyní Jan Staněk hospodaří na více než 300 hektarech spolu s bratrem a dvěma synovci. Sestra má na starosti účetnictví a pomáhá i neteř. Začátky nového hospodaření nebyly jednoduché, problémy s restitucemi obdobné jako u celé řady dalších dnešních sedláků. Nějaké pozemky byly vráceny, další si pronajali, posléze přikoupili. Bylo sice možné se s bývalým družstvem soudit o kdysi zabavené movitosti, ale otec Jana Staňka usoudil, že by to byla ztráta času a vlastně i peněz. A čas mu dal za pravdu, protože družstvo skončilo v likvidaci a po deseti letech už nebylo z čeho brát.

První informace o soukromém hospodaření slýchal už od svého děda. Jan Staněk říká: „Vnímal jsem jeho slova tak od čtrnácti, patnácti do dvaceti, do doby, než děda zemřel. Chodívali jsme spolu mezi poli a on říkal, toto bylo naše pole, toto náš les. Donutili ho vstoupit do JZD, ale nezatrpkl. Bral to tak, že se nedalo nic dělat. Ale vztah k půdě a jisté zadostiučinění z toho, že se může dotýkat „svého“, to jej přese všechno uspokojovalo, a vztah k půdě mi také předal. Mluvil o tom, co to znamená a znamenalo. Nejen něco vypěstovat ve zdejších specifických podmínkách, ale i vypěstované prodat, a jak všechno fungovalo. Mnoho z toho, co mi tehdy vyprávěl, jsem plně pochopil až mnohem později, a mnohé až dnes, v době po listopadu 89.“

A jaké jsou ty zdejší, dosti specifické podmínky? Větší vlhko na pokraji Blat, blízkost Temelínu…

Blata zasahují prakticky až k nám. Mokřiny jsou odsud tři kilometry. I sem zasahují jíly, které jsou nepropustné, a těžké hlinité půdy. Takže když je všude sucho, u nás je pořád dost vlhko. Ale velká sucha se mohou projevit i zde. Místní jíly jsou i cihlářské. Však zde bylo hodně cihelen a některé prosperují dodnes. Pozemky máme od těch těžkých až po lehké kamenité, které mají zase skalnaté podloží. Nu, a vliv Temelína? Jistě nějaký je. Zejména na počasí. Podle některých údajů se zde zvýšila průměrná teplota o 3 stupně. Někdy atomová elektrárna mraky přitáhne, někdy je tzv. nadzvedne. A to, co se říkalo dříve, že mraky přitáhne Vltava, to dnes již tak docela neplatí. Dnes je nakonec spíš přitáhne Temelín. Nicméně zásadní vliv má ale nedaleká Šumava, v jejím stínu je srážek méně. Je to patrné na bavorské, návětrní straně, kde je už na pohled zeleněji.

Ovšem nelze zapomínat, že celkově stoupl wattový výkon slunce na metr čtvereční, dnes je dvojnásobný proti tomu, co bylo před pár desítkami let. Je to díky šetrnějším technologiím, odsíření elektráren, aj. A je třeba si uvědomit, že na oteplení má též vliv množství volných a holých ploch, nikdy nebylo tolik holé půdy jako dnes. Kolik povrchu je zaasfaltováno, zabetonováno, zastřešeno. Vzrostla také doprava, před více než sto lety 90 % dopravy bylo místní a převážně s koňmi. A všechny tyto vlivy se sčítají.

Specifikem těžkých půd je, že je velmi důležité, kdy srážky spadnou, i když jich je v průměru tak akorát. Když je to v příliš  krátkém časovém údobí, tak se dlouho nedá do pole vyjet. Také se na téhle půdě nedá orat „správně, tedy po vrstevnici“, protože se zde voda drží a je-li jí moc, náhle se brázdy protrhnou a všechno i s ornicí odteče. Orat po spádnici je u nás výhodnější, protože voda, která se nemá kam vsáknout, stačí pomalu odtékat a nenadělá škodu. To jsou zvláštnosti, se kterými se musí počítat. Ale nutno dodat, že tady nejsou žádné velké kopce, kde orba po spádnici dělá problém. Jinak zde pěstujeme obvyklou skladbu plodin, jarní a ozimý ječmen, oves, řepku, mák a máme také několik desítek kusů masného skotu.

Za posledních 25 let se v hospodaření hodně změnilo, a ne vždy k lepšímu. My se snažíme, proti obecnému trendu, všechnu slámu vracet do půdy. Zaoráváme ji. Veškerý organický materiál má jít zpět do půdy. A je to znát.“

Prakticky po celou dobu, co Asociace vyhlašuje soutěž Farma roku, je Jan Staněk členem hodnotitelské komise této soutěže. Může tedy porovnávat, jaké to bylo v prvních letech a jaké to je dnes. Podle něj dochází k posunu nejen v hospodaření od prvních let po restitucích, ale i v hodnocení. Říká: „V začátcích se všichni sedláci snažili, aby byla farma klasickým hospodářstvím, to znamená, byla zastoupena složka rostlinná i živočišná. Tak nějak soběstačná. A to bylo také hodnoceno jako velké plus. Poté přistupovaly další aktivity, jako zpracování produktů, prodej konečnému spotřebiteli. Nastala doba bioplynek a možností čerpat různé dotace, a i díky nim leckteří sedláci své farmy hodně zvelebili.

V poslední době se klade důraz na to, jak sedláci dovedou využívat místní podmínky. Nelze všude pěstovat totéž anebo všude pást. Leckde se sedláci i podílejí na cestovním ruchu. Tudy, podle mě, vede cesta, využívat lokálních zvláštností. A to veřejnost, která je vlastně i zákazníkem, oceňuje. Zkrátka každý rok je jiný a každý ročník trochu jinak inspirující.“

Zmínil jste se, jak je důležité, vlastně zásadní, umět vycházet se sousedy. Znamená to umět jednat s lidmi…

„A nejen to, jde o to umět získávat spojence pro svou činnost. A to jakoukoli. Uvědomil jsem si to již na vojně, kde jsem byl po maturitě dva roky. Jelikož jsem měl brýle, do tanku jsem byl nepoužitelný, vzali mě na štáb a díky zkušenostem se zemědělskými stroji jsem zodpovídal za ty zelené, vojenské. Získal jsem zde spoustu kontaktů, mnohé přerostly v přátelství, s tzv. absolventy, vysokoškoláky, řemeslníky. A tyto vztahy se mi posléze hodily i v profesi, jeden kamarád pracoval v gumárnách, jiný má dnes stavební firmu. Dodnes vím, kam a na koho se obrátit, a je to oboustranné. Ale platí to i mezinárodně, že?

Možná ještě připomenu, při pohledu na dnešní dobu, osud mého dědy, který bojoval v První válce, byl u Lvova raněný a vrátil se domů pěšky. Transporty byly totiž určeny jen pro vojenský materiál a vojsko. Když přišel, začal zase hospodařit, pak zažil Druhou válku, nástup komunismu, kolektivizaci. Dokázal vždy i nepříjemnou změnu nějak přijmout, aniž by nadával, a neuzavřel se do sebe. Já nevím, jak bych to sám snášel, kdybych náhle přišel o všechno, ale vždy si vybavím dědu, jak dokázal všechno, s čím nic nemohl dělat, přijmout. Na jeho přístup k životu nezapomínám, je to pro mě velké poučení.“

Jste vlastně zakládajícím členem Asociace soukromého zemědělství, můžete za ta léta trochu zhodnotit její činnost? Co členy spojuje a jaká jsou dnešní „nosná témata“ Asociace?

„Tvrdím, že nejsme v Asociaci proto, že někteří jsou velcí, a jiní malí, že někdo chce růst, a jiný je spokojený, ale pro něco jiného. Každý má nějaké meze, a důležité je, že si je uvědomujeme, proto v naší organizaci mají místo i malé rodinné farmy i ti ambicióznější. Nás spojuje náhled na soukromé hospodaření, ale i nadhled!

Aktuálním tématem je tzv. zastropování. A v souvislosti se současnou politickou situací je dobré si uvědomit, že každé špatné vládní či ministerské rozhodnutí pocítíme všichni. A proto by také zastropování mělo být.

Možná také stojí za to si stále připomínat, že princip vzrůstu popularity, která vede k moci, je v historii stále stejný, Lenin, Stalin, Hitler - sliby, sliby. Ano, jednotliví lidé se poučí, ale lid ne!

Dalšími tématy, kromě současného zastropování, byly pro Asociaci například restituce, a potom dotace, avšak při pohledu zpět vidím hlavní efekt naší Asociace především v tom, že se nám podařilo zabránit spoustě nesmyslů. Ono se mnohdy o nesmyslnosti různých návrhů tak nějak vědělo, ale bez našeho brzdění by se je, jaksi samospádem, úřednickými postupy, podařilo uskutečnit. Lví podíl na této práci mají pánové Němec, Stehlík, Šebek, a ostatně i celá Kancelář ASZ.“

Slyšel jsem zvenku názor, zda by nestálo za úvahu, aby se Asociace stala politickým subjektem, stranou, že by tak měla větší váhu než dosud…

„Dnešní naše uskupení, Asociaci soukromého zemědělství, nelze srovnávat s předválečnou Agrární stranou, hlavně co do počtu členů. Není nás zdaleka tolik. V každém regionu je to navíc jiné, i trochu politicky, ale jsme společnost, či spíše klub, který sjednocuje to, že musí být pro všechny. Někdy nastane situace, kdy se obtížněji hledá dohoda. Ale jsme toho schopni. Dále pak uvedu příklad. Na Českobudějovicku je nás asi 40 rodin. Členové platí příspěvky, podílejí se na činnosti ASZ, ale když je potřeba, aby nás aspoň pět jelo na jednání do Prahy, je to problém. A s politickou prací by to bylo ještě obtížnější.

Pro nás je zásadní, abychom se vždy dokázali správně rozhodnout, a stát si za tím. A aby nás nikdo z politického spektra nevyužíval či dokonce nezneužíval ke svým cílům. Jsou věci, do kterých nejdeme, i kdyby to znamenalo okamžitý zisk, ale za cenu nemorálního jednání. Jak bychom obstáli sami před sebou?“

Při pohledu na současné politické dění jsou ale jisté obavy na místě…

„To jsou vždycky. Podíváme-li se do minulosti, je zřejmé, že každou civilizaci, každou společnost zlikviduje nějaký primitivní národ. Nebo barbar. Potíž je, že my, my v Čechách, nemáme zažité ty obranné mechanismy, nemáme moc protilátek. Třeba na rozdíl od našeho východního souseda, Slovenska. Asi mají čerstvější zkušenost? Ale jistou obranu před úplným marasmem přese všechno vidím v EU. Snad si ani u nás jistí jedinci přece jen nemohou a nebudou moci dovolit všechno.“

A něco optimističtějšího nakonec?

„Optimisticky vidí budoucnost ti sedláci, kteří mají v rodině nástupce. Je to patrné na hospodářích, kteří soutěží o Farmu roku. A optimistický jsem i já, nástupce mám ve dvou šikovných synovcích, se kterými již společně hospodaříme.“

Sdílíme optimismus a moc děkujeme za milé přijetí!

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2017), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty všem členům Asociace soukromého zemědělství ČR.