Evropská Komise na zastropování zatím nijak zvláště netlačí

„Sdělení Evropské Komise“ z konce listopadu letošního roku, jehož hlavním mottem jsou deklarované vyšší kompetence členských zemí při rozdělování zemědělských dotací, není pro naši zemi zrovna tou nejlepší zprávou.

I když Komise ve svém vstupním postoji k podobě a struktuře Společné zemědělské politiky (SZP) EU po roce 2020 opakovaně zdůraznila potřebu spravedlivějšího rozdělování finančních podpor a potřebu redistribuce, poněkud překvapivě v její pozici chybí alespoň předpokládaný přístup k možnému krácení dotací pro velké zemědělské podniky (zastropování), a to jakýkoli. Tedy alespoň náznak, zda zastropování bude, nebo signál, že nebude. Už vůbec se pak nikde nenaznačuje, kde by měla ležet hranice, za kterou by již byla dotační podpora zemědělským podnikům nežádoucí či přímo zakázána.

Samozřejmě, že zvýšení kompetencí pro členské země je obecně zcela správným krokem za situace, kdy jsou podmínky pro zemědělské hospodaření v různých a skutečně značně odlišných regionech zemí EU fakticky nesrovnatelné. Je také zřejmé, že EU musí reagovat na stále rostoucí kritiku unifikace legislativy a centralistického řízení evropských politik, přičemž právě specifika zemědělství jsou ideálním lakmusovým papírkem, v jaké oblasti k cílené decentralizaci přistoupit. V podmínkách naší země lze ale předpokládat, že Komisí uvolněný prostor pro decentralizaci se v praxi v našem zemědělství promění naopak v další centralizaci. Uvedený předpoklad přitom vychází ze skutečnosti, kdy český premiér i ministr zemědělství, tedy dvě klíčové osoby pro strategii distribuce dotací, jsou představitelé velkých průmyslových zemědělských a potravinářských podniků, takže je logické (alespoň z jejich pohledu), že podporu takových podniků budou považovat (a ostatně již považují) za rozhodující prioritu.

Pokud se tak stane (což ale stále není jisté, protože Evropská Komise si samozřejmě a tradičně ponechává prostor pro modifikaci svých sdělení na základě reakcí odborné i laické veřejnosti), zúží se nejen prostor pro další rozvoj zemědělského podnikání v ČR na bázi rodinných farem, ale také potenciál obecného rozvoje venkova, který historicky stál, stojí a měl by stát na širokém spektru činností a služeb v podání drobných a středních podnikatelů a živnostníků, tedy nejen zemědělců. Kromě toho - a to je ještě zásadnější - by cílená a vyšší podpora průmyslového zemědělství znamenala další problém pro naši krajinu, kvalitu půdy a zdroje vody. To je přitom oblast, která by měla zajímat celou naší (zdaleka nejen zemědělskou) veřejnost, protože v tomto případě jde o dopad na prostředí, v němž žijí všichni obyvatelé ČR prakticky celý život a ve kterém budou žít také jejich děti.  Vzhledem k tomu ale, že je zemědělská politika pro obyvatele ČR i média příliš složitá a neprůhledná, nelze podle všeho očekávat nějaký významný tlak veřejnosti na změnu přístupu k hospodaření v zemědělské krajině. Alespoň tedy do doby, než bude (třeba z pohledu nedostatku vody v „mělkých zvodních“, tedy ve studních a studánkách) eskalovat plošně po celé zemi všemi viditelný a každého zasahující problém.

Určitou nadějí nicméně může být formulace Komise, podle které bude Brusel posuzovat „strategické plány“, které mají jednotlivé země k praktické realizaci své zemědělské politiky (což obnáší i principy rozdělování dotací) zpracovat. Již dnes se podoba našeho zemědělství v celé EU nejvýrazněji odchyluje od „evropského modelu zemědělství“, a i když dává Evropská Komise nyní k uplatnění národních specifik vyšší prostor, nemůže to, také v zájmu zemědělců z dalších zemí, s rozvolňováním SZP přehnat. Otázkou také je, co všechno si Komise schovává pod pojmem „redistribuce“, neboť i tu lze považovat, když ne přímo za zastropování, tak alespoň za snížení dotací pro největší zemědělské podniky. Jak přitom pojme zpracování strategického plánu nový ministr zemědělství Jiří Milek, je i přes vyslovené předpoklady také ještě do jisté míry otázkou. Sdělení Evropské Komise je ale každopádně výzvou k ještě vyšší aktivitě členů i představitelů Asociace soukromého zemědělství ČR a rodinných farem v obecném slova smyslu na půdě EU, v COPA i COGECA či ELO, i na úrovni individuálních vazeb. Zdaleka totiž nejde „jen“ o oblast zemědělství a vzájemnou konkurenci různých způsobů hospodaření, jak bývají často takové aktivity médii i politiky vnímány a komentovány. Jde o to, jakým „místem pro život“ (což je mimochodem název výzkumu veřejného mínění při porovnávání kvality života v jednotlivých krajích, jehož výsledky byly nedávno prezentovány a zvítězila - Praha), bude naše země v budoucnosti pro naše děti.

Autor: Petr Havel