Petr Svoboda: Ani po 30 letech není nedotknutelnost soukromého vlastnictví ve společnosti zakotvena

Před těmi téměř třiceti lety, když změna přišla až po čtyřiceti letech komunistické zvůle, by asi leckdo řekl, že se není čemu divit, ale dnes? Jenže jak říká Petr Svoboda, majitel zámku v Úholičkách, který po dlouhých peripetiích získal v restituci: „Počátek tohoto jevu lze možná hledat již v době husitské, kdy se bez skrupulí likvidovala drobná šlechta, která přitom byla motorem ekonomického i kulturního rozvoje venkova.“ Ví, o čem hovoří, neboť historie dvora v Úholičkách byla pestrá jak v minulosti dávné, i v té nedávné, kdy socialistické panování zdevastovalo nejen zámek, ale i zdejší hospodářství.

Dcera posledního majitele zámku s tříhektarovým anglickým parkem a okolními polnostmi požádala v roce 1991, na základě restitučních zákonů, o navrácení těchto majetků, které odkázala současnému majiteli Petru Svobodovi. Ten po dokončení restitucí od roku 2000 začal postupně s opravami budov, obnovou parku a v roce 2014 byl s to uspořádat v areálu parku regionální dožínky: „Ano, bylo to poprvé od roku 1947, kdy se zde v regionu konaly poslední dožínky, než pak všechno zlikvidoval komunistický režim. Po šedesáti sedmi letech. Oslovili jsme deset místních sedláků, představitele deseti okolních obcí, starosty, a to, co jsem si představoval stran navracení života do zámku, se začínalo naplňovat. Od té doby pořádáme regionální dožínky s podporou Asociace soukromého zemědělství každým rokem a musím říci, že atmosféra, která zde panuje, je rok od roku pospolitější, vstřícnější, příjemnější. Naše dožínky si za ta léta získaly jistou pověst, lidé nejdřív nevěděli, co od takové akce čekat, jak ji uchopit, zda jde o jarmark, nebo jen o nějaké atrakce. Nyní se i díky dožínkám prohlubuje vztah mezi sedláky a obecními samosprávami, starosty i občany obcí. A letos jsme s velkou radostí nabídli možnost uspořádat v našem areálu celostátní dožínky, když ty plánované, které se měly konat o týden později než ty naše, nebylo možné v chystaném místě uspořádat (živelní katastrofa na statku Stanislava Němce, pozn. aut.). Bylo snad to nejhorší počasí, jaké jsme zažili za tu dobu, co dožínky pořádáme, pršelo, jen se lilo, a přesto přišlo opravdu hodně návštěvníků, odhadem tak asi osm až devět set.“

Vztah k zemědělství, krajině a snaha o obecné blaho a prospěch společnosti se táhne již od Josefa Wohanky (otce posledního majitele před komunistickou konfiskací), podnikatele a politika, který zámek a polnosti koupil v roce 1901. Obchodoval mimo jiné se stroji a zařízením pro cukrovarnický průmysl, a to ho přivedlo k myšlence zřídit v Čechách šlechtitelskou stanici pro šlechtění řepného semena, první svého druhu v monarchii. Byl úspěšný, měl filiálky ve Vídni a Budapešti, které musel zavřít za Druhé války. Po ní pak nejdřív šlechtitelskou stanici vybydlela Rudá armáda a posléze se všeho zmocnil stát. Neosobní vlastnictví znamenalo jen devastaci.

Návrat k fungující společnosti, zejména venkovské, obnova vztahů i budování nových, to je jedním z cílů Petra Svobody. Myslí to vážně, je mimo jiné členem a viceprezidentem Asociace majitelů hradů a zámků, členem představenstva Svazu vlastníků půdy (který je součástí Asociace soukromého zemědělství). Je též aktivní v Evropské asociaci rodinných historických sídel (European Historic Houses Associations - EHHA). Ta reprezentuje přes padesát tisíc majitelů historických sídel po celé Evropě. Národní asociace mají 22 organizací ve 20 zemích, jde o všechny země západní Evropy, včetně České republiky a Rakouska. Ale patří sem i Pobaltské státy, Srbsko, Rumunsko a Řecko. Petr Svoboda byl letos zvolen v rámci sdružení Europa nostra, jako jediný zástupce ČR, do šedesátičlenné Rady tohoto nejvlivnějšího nevládního evropského orgánu, který se zaměřuje na ochranu a záchranu evropského kulturního dědictví.

Co to znamená fungující venkovská společnost?

Je to vědomí komunity, společenství. V tom tkví zachování venkova a jeho další budoucnost. V uvědomění si ceny hmotného a nehmotného dědictví. Nelze vnímat odděleně pole, lesy a rybníky od statků, zámků, které jsou takovou třešničkou na dortu hospodářství. Aby se ty budovy daly opravit, musí všechno fungovat ekonomicky, celé hospodářství. Říká se, že na jeden metr čtvereční střechy je třeba mít zázemí jednoho hektaru hospodářské půdy. Budovy se dají jednorázově opravit, dobrá, ale to vše může fungovat jedině tehdy, když zde budou žít lidé, pracovat s půdou, s lesy, a majetky budou plnit i ekonomické funkce.

A právě tento cíl má Asociace majitelů hradů a zámků, stejně jako Asociace soukromého zemědělství: Zajišťovat dobré materiální podmínky pro to, aby historická rodinná sídla, i statky, byly zachovány pro další generace v režimu udržitelnosti a dalšího rozvoje. Pokud jde o hrady a zámky, aby byly opět též centry kulturního dění v regionech. Takto se snaží obnovit funkci historických sídel řada původních šlechtických rodů. Existují ale i lidé, kteří nějaký, mnohdy polorozpadlý, zámek koupili a věnují se údržbě z lásky k tradici, které si váží. Klobouk dolů! Nemají to jednoduché, když vedle neexistuje fungující hospodářské zázemí, musejí většinou hledat jiné ekonomické modely, aby takovéto majetky udrželi a dál rozvíjeli. Není to ale specifikum jen naší republiky, je to celosvětový problém.

V rámci EHHA existuje program NextGen (next generation), který reaguje na skutečnost, že dnešní generace nemá tendenci zůstávat na venkově, nebo se tam stěhovat, nějakých dejme tomu 250 kilometrů od Paříže a ještě k tomu daleko od dálnice. Co je to platné, že v místě rodina vlastní úžasný gotický hrad i s kaplí, když mladí mají kvalitní život a kariéru přímo v metropoli. Zkrátka venkov se stále vylidňuje. A souvisí to s nastavením podmínek, kdy neexistují pobídky, které by mladé lidi motivovaly k znovuosidlování venkova.

A to stejné platí i pro vlastní ráz krajiny a její obnovu. Dotace jsou dnes především na ornou zemědělskou půdu, ale prakticky žádné na budování remízků, zelených pásů, mokřadů. Řešením by bylo, kdyby na tyto prvky, nezbytné pro záchranu krajiny, byly dotace třeba trojnásobné, než na ornou půdu.

Chtěl jsem se o této tématice dozvědět víc a i proto jsem absolvoval agrolesnický kurz na České zemědělské univerzitě (ČZU). A nyní jsme s Janem Millerem, kterému pronajímám pozemky, vyčlenili pro začátek hektar půdy, abychom si tyto principy ověřili ve spolupráci s ČZU v nedalekém Suchdole a Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ ) v Průhonicích. V rozestupu dvanácti metrů jsme vysadili pásy rychle rostoucích kultivarů topolů. Dvanáct metrů proto, aby se mezi nimi mohla půda obhospodařovat, sekat, popřípadě orat. I v tom vidím budoucnost. A i to je jedním z mých cílů.

Máte velké cíle…

Když jsem počátkem devadesátých let začínal pracovat v Británii pro jednu firmu, hned na prvním školení mě zaujalo heslo Think big!, což lze volně přeložit, jako Mějte velké cíle! Ano, tak jsme zde i začali. Přišli jsme s otevřenou náručí, s otevřenou myslí a setkali jsme se nejprve s nedůvěrou, co vlastně ten člověk zamýšlí, kam směřuje a proč to všechno dělá? Postupně bylo potřeba zaujmout lidi v místě, přesvědčit je, že naše kroky myslíme vážně. S rodinou jsme tu v počátcích, od roku 2000 asi do roku 2008 měli chov koní. A právě přes koně se začal vracet život do zdejšího prostoru zámeckého statku. Najednou to tu prostě začalo žít. Ale nebylo to zpočátku jednoduché. Zámek vypadal jako kulisy pro pohádku o Šípkové Růžence. Při bližším pohledu, když se člověk prodral křovím, uviděl tu devastaci, holé zdi,  vytrhané elektrické vedení, všechno mokré, po komunistické „rekonstrukci“, spočívající v zabetonování všeho, co jen šlo, zdi nedýchaly, budova chřadla.

Dnes už je situace jiná, takže jsem před rokem a půl už mohl na mezinárodní konferenci v Dublinu, věnované problematice oživování venkovských historických sídel, předvést názornou prezentaci, doloženou třemi příklady z ČR (mimo jiných též z Úholiček), jak u nás ožívají historické budovy po komunistické éře.

A jedním ze způsobů oživování je v našem případě i obnova tradice dožínek.

Ano, pořádáte je již od roku 2014…

Dožínky vnímám jako vyvrcholení zemědělského roku, ale také jako potvrzení vztahu sedláků a vesnické komunity. Sedláci předávají dožínkové věnce starostům našich obcí jako poděkování za spolupráci i za vzájemnou toleranci. Však také někdy po nich zůstane kousek pole na silnici. Ale starostové zase vědí, že se na sedláky mohou obrátit, když je potřeba při náhlém sněžení protáhnout komunikace, nebo s něčím pomoci. Když jsem v restituci získal pozemky od družstva, které na nich hospodařilo, postupně jsem je začal propachtovávat soukromým zemědělcům. Vyvolalo to velkou nevoli. Udělal jsem tedy soutěž: nabídněte! Avšak nabídka od družstva nebyla výhodná. Ostatně ani před tím mi družstvo nenabízelo jakoukoliv pomoc při obnově hospodářství.

A dnes mám již dlouholetou zkušenost, že jednání a spolupráce s rodinnou farmou je zcela jiná, osobní. A to, že společně pořádáme regionální dožínky v rámci ASZ regionu Praha a letos i dožínky celostátní, snad i dosvědčuje, že to asi děláme docela dobře.

Areál statku a parku poskytujete i k dalším aktivitám?

Ano, v parku, je možné pořádat svatby, již se o nás ví, a místo kousek od Prahy se zdá být vyhledávané. Nyní pro tyto účely upravujeme a vylepšujeme též některé vnitřní prostory. Máme zde také krásné loutkové divadélko, jmenuje se Manetka. Hrajeme pro děti a na každého Mikuláše nastudujeme novou pohádku. Je nás plus mínus osm nadšenců, principál je můj kamarád. Já vždy představení uvádím a s dětmi si pak rád povídám.

Divadlo je to opravdu nádherné, jeviště nasvícené, kulisy se vyměňují jednoduše, jsou na speciálních konstrukcích na kolečkách. Několik řad sedadel pro zhruba šedesát diváků. A těch nádherných loutek…

Všem se to tu moc líbí, a nejen dětem. Občas zahrajeme i pro dospělé. 

Příběh o zámku a statku v Úholičkách není žádná pohádka, přesto má dobrý konec. Pan král, kterého vyvedl Petr Svoboda ze zákulisí, nám z jeviště pokynul, a my tleskáme. Moc děkujeme!

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům ASZ ČR.