Dnešní fungující rodinná hospodářství jsou zadostiučiněním pro naše otce, říká Jan Miller

Trochu dlouhý titulek, ale uvážíme-li, co vše se pod ním skrývá, je vlastně docela krátký. Jsou to ostatně slova jednoho ze zakladatelů Asociace, Jana Millera, který dodává, že se týkají velkého procenta současných sedláků: „Před těmi více než dvaceti pěti lety šlo o to, vrátit našim otcům i ostatním předkům hrdost a dokázat všem nedůvěřivcům, a že jich bylo, zleva i zprava, že lze touto formou hospodaření uživit národ.“ O této historii, o vzniku Asociace, i o počáteční nedůvěře k ní, ale i o současných snahách některých politických stran si přivlastnit venkov jsme hovořili s Janem Millerem na jeho hospodářství ve Svrkyni, na západ od Prahy. Začal:

O naší historii…

Spousta z nás, kteří začínali hospodařit na rodových statcích, v počátcích podnikání nestavěli samotnou ekonomiku na první místo. Podnikat jsme se teprve učili, uvažovali jsme srdcem a hlavním motivem a náplní našeho snažení bylo vrátit našim otcům a předkům nejen majetek, ale především čest a dokázat jim, že se za nás nemusejí stydět.

Náš rod žije v nedalekých Holubicích téměř 350 let. Můj otec, ročník 1919, zažil První republiku, válku, komunistickou kolektivizaci, a při vzpomínce na něj a jeho vrstevníky si uvědomuji, jak museli být tito lidé silní a stateční. A právě otcovo zadostiučinění mi dodávalo nejvíce sil v prvních deseti letech hospodaření. Byl to prostě boj o opětné vymezení se v prostoru, kde jsme žili, ale byl to také souboj s bankami, které nám nedůvěřovaly a nechtěly půjčovat, byl to každodenní střet se starými pořádky. Zkrátka šlo o ukotvení, obnovení a navázání na pošlapané tradice. To bylo to, co nám dávalo obrovský náskok před konkurencí a my si to v tom zápalu snad ani neuvědomovali. Klasické prvorepublikové družstevnictví nebylo zřejmě nic špatného, bylo však samozřejmě postavené na diametrálně jiných základech a principech. Ale srdce českých a moravských sedláků, celých jejich rodin, to je trochu jiné palivo.

Jan Miller se zamyslí a pak podotkne, že všechno špatné je však pro něco dobré. Jen si to chce uvědomit. Po vysoké škole hned po vojně nastoupil zde, v rodišti, do státního statku a pokračuje:

 O našich začátcích…

Znal jsem místo, poměry, a kdyby nebylo této několikaleté výživné praxe v socialistickém zemědělství, asi bych nenašel tu odvahu hned od počátku svého podnikání budovat dnešní téměř 900hektarovou farmu. Letošní rok slavíme 25 let od jejího obnovení. Při pohledu zpět ale musím přiznat, že jsem musel překonávat některé špatné návyky ze socialistického hospodaření, a to nejen u sebe, ale hlavně u svých prvních zaměstnanců, kteří samozřejmě byli tímto marxistickým experimentem „nakaženi“ až do samého morku kostí… Rodina nebyla tak rozrostlá, technika a vybavení bylo zastaralé a já jsem se bez těchto lidí a tohoto vybavení prostě neuměl obejít. Dnes mohu jednoznačně konstatovat, že farmy mých kolegů, které vznikaly v té době v sousedství, tzv. na zelené louce, a byly ušetřeny tohoto postsocialistického stigmatu, měly raketový start a mojí rodině trvalo strašně dlouho, než jsme se jim výkonnostně vyrovnali.

Hned na počátku jsme se rozhodli jak pro rostlinnou, tak pro živočišnou výrobu. Tímto mým rozhodnutím jsem v krátké době podruhé zatáhl za výkonnostní brzdu. Ano, bez krav by bylo určitě vše jednodušší. Tehdy jsem byl však bytostně přesvědčen, že rodinná farma bez plného chléva krav nebude to pravé ořechové. Staré nefunkční stáje, plné nemocných a neprodukčních zvířat, obklopené sice v jádru hodnými, ale nepoužitelnými, alkoholem a prací zdecimovanými zaměstnanci. Dnes mě z tohoto podnikatelského rozhodnutí „bolí hlava“, ale zatím cuknout nehodlám. Vedu nekonečný vnitřní boj sám se sebou, zdůvodňuji si ohromné investice do naší živočišné výroby, ale většinou nenacházím žádné pozitivní argumenty své vlastní obhajoby… Sám si tak trochu nalhávám, že je to můj oblíbený koníček a že skoro každý z nás tzv. na něco „ujíždí“. Ve skutečnosti však jde o to, že ta zvířata mám rád a zároveň nemám odvahu začít s destrukcí toho, co vám nyní popisuji a čemu jsem věnoval 25 let svého nejproduktivnějšího života, o penězích raději ani nemluvím. Proto dnes vymýšlím a přistupuji na nová a nová opatření, která ty dobrosrdečné tvory ve Svrkyni snad zachrání, a já si nebudu muset přiznat, že jsem celé čtvrtstoletí dělal něco úplně špatně.

Všichni ti, co neměli s mléčným skotem nikdy nic společného, si musejí zákonitě myslet, že jsem nebo, že jsme blázni (ještě nás malá hrstka zůstala). Ovšem těchto pár nadšenců, kteří mají, nebo alespoň někdy měli tato zvířata doma na dvoře, určitě vědí, o čem mluvím.

Nevypadáte na pamětníka, jak si jej někdo představuje, žádný dlouhý bílý vous a hůlka, přesto jím jste, pamatujete dobu, kdy sedláci pocítili potřebu se nějak organizovat. Jak to bylo se vznikem naší Asociace?

Ano, je to tak, v polovině devadesátých let vzniklo jako první Sdružení soukromých zemědělců. Jak mi s oblibou rád připomíná kolega Němec, když on budoval tyto první soukromnické barikády, tak já jsem ještě vozil svačiny ve státním statku, plnil státní plán a poctivě dával hlášení o výnosech na zemědělskou správu. Poté se vzápětí začala tvořit Agrární komora.

A tady asi zřejmě začalo to naše mnohdy „italské“ manželství, tady jsme asi měli spolu první zemědělské „rande“. Stali jsme se totiž se Standou spoluzakladateli Agrární komory a bláhově si mysleli, že zde dostaneme prostor pro obnovení selského hospodaření, že zde logicky budeme moci tento proces prosazovat a postupně rozvíjet. Brzy jsme ale z počáteční euforie procitli. Předprojektové nadšení záhy vystřídalo realizační vystřízlivění. 

Během krátké doby fungování Agrární komory ČR bylo totiž najednou všechno jinak. Selskému stavu zde totiž nikdo nevěřil, společnost byla přesvědčována třeba i tehdejšími pravicovými politiky, že rodinná hospodářství nebudou schopna uživit národ.Těmi levicovými jsme zase byli používáni jako tolerované křoví, které tehdejší, rádoby zemědělská vrchnost, typu Fenclů, Hlaváčků, Velebů a ostatních polobolševických struktur potřebovala neustále prezentovat při námluvách a přístupových tanečcích s EU.

Ano, procitli jsme politicky a rychle si uvědomili, že mezi lidmi v Agrární komoře a námi je nepřekonatelný rozdíl podnikatelský, politický, nemluvě o tom lidském. Došlo nám, že sen a proklamace pana Luxe o jedné společné lodi (Luxova Archa) všech českých zemědělců je totální utopie, stejně jako jeho politické ideály, že jeho strana obejme celý českomoravský venkov a bude zde rozsévat pokoru a lásku a my, sedláci, budeme nositeli tohoto programu. 

Tehdy jsme se Standou Němcem a Michalem Pospíšilem začali jezdit po evropských rodinných farmách a různých konferencích a v průběhu prvního roku jsme si už jen potvrzovali, že máme zcela odlišné postoje k hospodaření i k životu než naši kolegové družstevníci – tzv. jezeďáci. Myslím, že i oni na nás rychle začali měnit názor, protože pár sedláků, kteří si hned v počátku devadesátých let vzali svá původní rodinná hospodářství a s několika hektary začali podnikat, pro ně nebyli žádnou konkurencí. Ovšem když se během několika let objevily i větší rodinné farmy, najednou tu byla panika a začal poměrně tvrdý a nelítostný konkurenční boj na dvou frontách. V tehdejším Sdružení soukromých zemědělců ČR jsme plýtvali svou energií s kolegy – lidovci, kteří věřili více svému stranickému vedení, než svému srdci a zdravému selskému rozumu, no a na půdě Agrární komory, kterou v té době, jako první prezident, vedl z pověření pana Luxe a tichou podporou všech jezeďáků náš bývalý kolega a kamarád Jirka Netík, se nedalo prosazovat už vůbec nic. 

V této době a atmosféře vlastně ani nemohlo vzniknout nic jiného, než naše Asociace. Nám nezbylo, než to udělat jako Mojžíš, který vyvedl Izraelity z Egypta. Začali jsme vyvádět soukromníky z otroctví Agrární komory, i z politického nevolnictví tehdejších lidovců.

Soudíte tedy, že identifikace či propojení s nějakou politickou stranou je pro selský stav omezující, či dokonce smrtící?

Dobrá, tedy o našich politických stranách a politicích…

Vlády se mění, ministři se střídají, ale selský stav je stále stejný. Víte, já přesně vím, že Standa Bůžek hospodaří u Českého Krumlova, že Honza Váňa má farmu v Kroměříži, že pan Votava a jeho synové jsou u Havlíčkova Brodu, že pan Horák je už 25 let v Novém Jičíně a můžu jmenovat desítky a desítky jiných asociačních kolegů a jejich osudy. Všichni tito sedláci a jejich rodiny hospodaří již šestou pětiletku na stejném místě, budují své farmy, spoluvytváří nový venkovský prostor, každodenně tvoří nadhodnoty, ale když se mě zeptáte na jména, ve své době, i vysoce postavených politiků, se kterými jsme se takřka denně potkávali, a zeptáte se mě, co pro nás a naši zemi smysluplného a dobrého udělali, většinou nevím, jsou u mě zapomenuti a nejen u mne.

Asociace nacházela pochopení, ale měla většinou rozepře se všemi vládami, se všemi ministry, to vím zcela jistě. S odstupem času však snad ani nemohu zazlívat třeba panu ministru Fenclovi, že pomáhal „klukům z družstev“, byl ostatně jeden z nich a zároveň lobbista par excelence, který pro tuto zemědělskou podnikatelskou skupinu udělal „obrovský kus práce“. Ty miliardy dodnes nevyplacených restitučních nároků, právně dokonalé návody, jak provést několikrát po sobě tzv. transformace družstev, jak nevydávat půdu jejich majitelům, ale také úspěchy na mezinárodním poli. Různá vyznamenání od evropských soukromnických organizací až po státní francouzské vyznamenání za „bezplatné darování českých cukerných kvót“. Tomuto pánovi by měli všichni ti, co nás chtěli mít za každou cenu na „jedné lodi“, postavit v Hybernské ulici obrovský pomník. (Dva týdny po vzniku tohoto rozhovoru vešlo ve všeobecnou známost, že prezident republiky Miloš Zeman udělil Janu Fenclovi státní vyznamenání - pozn. red.) 

Zkrátka, dostali jsme politickou školu a uvědomili jsme si, že se musíme přiklonit k nějaké politické parlamentní straně a získat určitou politickou váhu.  Tehdy vstoupil kolega Němec, jako první předseda ASZ ČR, do politiky. Amatérsky jsme organizovali jeho volební kampaň při parlamentních volbách a navzdory tehdejším pohlavárům ODS a přes jimi přivřené dveře, Standa úžasně usedl v Poslanecké sněmovně. To slovo úžasně se však záhy změnilo v další frontovou linii, která se rozšířila do Parlamentu. Je pravda, že nějaké výhody tento moment přinesl. Najednou jsme třeba nemuseli „mačkat čepici“ a pořád se někam dobývat, prosit o audience u politiků, na ministerstvech i ve sněmovně. Přesto, že jsme nikdy nenašli úplnou podporu a zastání u žádné politické strany, začali jsme tvrdě prosazovat naše požadavky a názory, nestali jsme se však nikdy něčími vazaly či služebníky. Nepodlehli jsme nikdy žádným politickým ani lobbistickým tlakům a krok za krokem profesionalizovali svojí Asociaci.Asociace soukromého zemědělství ČR  tedy byla lobbistická organizace? 

Jasně, Velká Asociace, jak jsme ji s oblibou pracovně říkali, byla od prvních dnů svého působení čistě lobbistická organizace soukromých zemědělců, ale vždy nestranická! Naráželi jsme na nepochopení u Václava Klause i dalších „pravicových“ politiků. Nikdo nás nebral vážně, byli jsme pro všechny hrstka pomatenců, která neustále mluví o tradicích a vzývá své předky. Čekali jsme stále na nějakého pravicově konzervativního politika, on však nepřicházel a je smutné, že nepřichází dodnes.

Asociace měla velmi tvrdé začátky a nebýt jasné vize a přímočarosti Standy Němce, nikdy bychom naší těžce dobytou pozici neustáli. Pro některé členy nově vznikající organizace jsme byli nerozvážní mladíci z Prahy, ale naše neústupnost přinášela efekt a ovoce. Bylo to období téměř sedmi let, kdy jsem si najal pro své hospodářství správce a tři až čtyři dny v týdnu jsem se věnoval Asociaci. Objížděli jsme se Standou republiku, abychom podpořili své lidi v regionech. Hádali se v různých komoditních radách, ve sněmovně i na ministerstvech. Systematicky jsme si svými vizemi každodenně vytvářeli názorové nepřátele (většinou tedy Standa, já jsem byl za toho „hodného“). 

Toto období bylo pro mě, jako člověka, významnou částí mého života, ale z podnikatelského hlediska moje hospodářství celkem trpělo, jeho růst jsem zbrzdil o několik let. Dnes toho však ani trochu nelituji.

V tomto mém vědomí mě ještě více utvrzuje fakt, když dnes vidím, jak Asociace funguje.  Vidím nastupující generaci, ale také spokojené starší kolegy, kteří s námi Asociaci rozjížděli a kteří svá hospodářství úspěšně předávají svým dětem. Vidím všudypřítomný pokrok, jak je mnohem snazší se díky novým technologiím domlouvat, ale třeba i díky tomu, že dnes už nemusíme mít na všechno zaměstnance, protože je postupně nahrazují členové našich rodin.Mám radost z naší Asociace, myslím tím předsednictvo a hlavní kancelář, to je ta hybná síla, která má srdce. A Asociace je také firma, se kterou musejí dnešní politici a úředníci počítat. 

Asociace je totiž organizace, která zastupuje svobodné, odhodlané a majetné lidi, kteří snad už ani žádnou zastřešující politickou stranu nepotřebují. Za těch 20 let se, dle mého názoru, situace obrátila. Pokud přežijeme současný byrokraticko-oligarchistický marast, a začnou u nás opět fungovat základní principy přírodního kapitalismu podložené srozumitelným dělením a chápáním, co je pravicové a co levicové, poté snad přijde nějaký ten konzervativní politik, který bude potřebovat k prosazení svého programu právě nás - sedláky a naše rodiny.

Hovoříte-li o Asociaci trochu jako o již zavedené značce, firmě, jak pohlížíte na politické strany a na současnou situaci, kdy se zdá, že jsou klasické strany v krizi a nemají moc co nabídnout?

O dnešní politice…

Měl jsem období, kdy bych si s vámi na toto téma povídal hodiny. Dnes se pokusím odpovědět velice stroze. Všichni jsme unaveni, otráveni a znechuceni. Polovička národa volí a naslouchá levicovým pomatencům, estébáckým našeptávačům a senilním mudrcům. Všichni se schovávají za slovo demokracie, ale zároveň nás pomaloučku natáčejí k Východu.

Naše tradiční politické strany, vezměme například ODS, ČSSD či KDU-ČSL, byly všechny vedeny hodně špatně. Svého času vzbuzovaly velké naděje. Kdyby však amatérsky neprohospodařily svůj politický, ale hlavně mravní potenciál, bylo by všechno jiné, proto jsme dnes tam, kde jsme. Ale jak jsem už uvedl, věřím, že se to srovná. Zkrátka v případě těchto našich stran to dopadlo podle starého přísloví, že tak dlouho se chodí se džbánem… až se ucho utrhne. Nezapomínejme však také na přísloví, že žádný strom neroste do nebe. Buďme trpěliví a opět si vzpomeňme na naše předky, ti museli řešit daleko větší problémy. Mnohdy jim šlo o život a zdaleka si nežili tak dobře jako dnes my a naše rodiny. 

Buďme pokorní a počkejme si. Zároveň ale buďme připraveni, pro tuto nutnou změnu něco udělat. Myslím si, že je na čase, aby naše Asociace, přestala být v tomto období tou politicky korektní stavovskou organizací a začala s daleko větším důrazem prosazovat nejen naše hospodářské zájmy, ale i politickou kulturu, svobodu a prozápadní ukotvení.  Jak se ale bránit, jak si udržet čistý štít?

Začnu o mojí víře…

Pocházím ze staré evangelické rodiny, můj rod si vždy dokázal obhájit to své. Jeden z mých předků hned po vydání Tolerančního patentu roku 1781 na nic dlouho nečekal a jako první z vesnice se přihlásil k evangelické církvi. Ve své době musel mít i on jistou míru odvahy. Další můj prastrýček, coby bohatý pražský měšťan, na sklonku svého života musel s několika dalšími protestanty za vlastní peníze koupit v nedalekých Libčicích pozemek a založit evangelický hřbitov, aby bylo trochu jinak smýšlející věřící kam důstojně pochovávat. Také to určitě nebylo jednoduché a nekonfliktní řešení.

Můj otec, který si v padesátých letech odseděl pár měsíců v Ruzyni ve vazbě, protože v nově vznikajícím JZD odmítal jezdit traktorem, neboť chtěl raději vodit naše koně, které si soudruzi odvedli do společných stájí, skončil v kriminále a koně v salámu. Jeho přitěžující okolností byl fakt, že si s kamarády po fotbale prozpěvovali tehdy populární hit s textem: „…máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou“. Po návratu už nikdy nešel k volbám (do roku 1955 byly myslím zákonem povinné), nikdy nešel na žádnou schůzi ani do hospody. Chodil akorát do práce a občas do kostela. Celý život mě však nabádal a učil k absolutní toleranci a víra se stala nedílnou součástí mého osobního i pracovního života.Je pravda, že moje reformistické směřování je předmětem nekonečných divokých hádek s kolegou Němcem (už jsme se kvůli tomu chtěli i „rozvést“), ale opět míra mé obrovské tolerance náš vztah vždycky zachránila.

Teď ale vážně, víra mi dává obrovskou sílu, na vše co nás v našem podnikání, ale i v osobním životě provází, nahlížet a řešit trochu jinak. Věci, jako například vliv počasí na naše úrody, mě sice znervózňují, ale nemám z nich strach, vím, že je nemohu ovlivnit a proto mě zatím nedeprimují. Je pravda, že být v dnešní hektické době zároveň progresivní podnikatel, slušný člověk a dobrý křesťan, je dost náročné. Ze své vlastní zkušenosti však vím, že to není nemožné. Jak dlouhodobě radím vše svým kolegům sedlákům, je dobré mít kvalitní smlouvu s tím nejlepším AGRONOMEM, kterému sice nemusíte nic platit, ale musíte mu plně věřit.

Ve vašem vyprávění skoro pokaždé zmiňujete vaší rodinu. Jak to všechno přijímá a jak je do tohoto budovatelského kolotoče zapojená?

Ano, o mojí rodině… Rodina je základní stavební kámen mého veškerého snažení. Mně dala úplně všechno - tradici, bydliště, víru, ale také zodpovědnost pokračovat v tom, co moji předci před dávnými roky započali. Spokojená a fungující rodina je pro mě nejdůležitější zdroj energie. Když se rodina rozrůstá, odebírá mi sice více energie, ale prostřednictvím všech těch nových dětí mě zpětně dobíjí. Je to takové perpetuum mobile.

Na naší farmě má skoro každý člen rodiny svojí funkci. Syn pomalu, ale jistě postupně přebírá řízení rostlinné výroby, je traktoristou, administrativním pracovníkem i vedoucím. V tom mu výrazným způsobem pomáhá jeden z mých zeťů. Druhému zeťákovi jsem před deseti lety pomohl založit ovocnářskou firmu. Ta dnes na rozloze téměř 50 hektarů pěstuje višně, třešně, hrušky, švestky a jablka. Tato firmička, do které je plně zapojená i starší dcera, v tomto období dostavuje své vlastní chladírenské a skladovací kapacity, spojené s konzervárnou a sušárnou ovoce a malým lihovarem.

Manželka syna má na starosti malý penzion, který farma provozuje v malebném údolí pod hradem Okoř. Jeden z mých čtyř bratrů se dvacet let stará o krmení našeho stáda mléčných krav, druhý bratr, coby živnostník, mi neustále pomáhá jako zámečník při nekonečném budování a modernizaci hospodářských budov a strojů. Neteř mi pomáhá s administrativou a chodem naší služby Mléko z farmy, švagr pracuje na posklizňové lince, kterou s dalšími kolegy sedláky a firmou VP Agro vlastníme.  Moje manželka Ivana se stará, aby celý tento obrovský a složitý rodinný mechanismus měl 100% zázemí a ono perpetuum mobile běželo stále dál. 

Když toto všechno dnes někomu vyprávíte, možná vypadá náš životní styl a úzké propojení všech segmentů rodiny dost složitě a možná také trochu zastarale. To je však úhel pohledu, já jsem tento systém přebral po svých rodičích, v čase jsem ho trochu posunul, zmodernizoval, ale zatím na něm nehodlám moc měnit. Jak jsem v rámci Asociace poznal desítky selských rodin po celé republice, nejedu v tom sám a myslím, že v nejbližší době někdo těžko vymyslí pro náš způsob života něco lepšího.

Možná bychom se mohli o vaší farmě rozhovořit šířeji a i podrobněji, ale vidím, že kroutíte hlavou…

Mohli, ale nějak jednoduše to popsat nejde. Já jsem dnešní rozhovor bral trochu jinak. Víte, k nám na farmu jezdí opravdu hodně mých kolegů, ale i zahraničních exkurzí a já se jim všem snažím o naší výrobě, zaměření, problémech, ale i úspěších, vždy podat ty nejkonkrétnější vysvětlení. To znamená, že naše rodinná farma je vždy pro každého slušného člověka otevřena. Asi nebude problém, abyste třeba během příštího roku k nám opět zavítal, a můžeme rozebrat naše aktivity dopodrobna.

Dnes jsem vám však pootevřel své nitro, to dělám málokdy. Naší Asociaci však beru jako své čtvrté dítě a její členskou základnu jako součást své obrovské zemědělské rodiny.

No a v rodině se přeci můžou občas probírat i taková ta osobnější témata.

Mohou a dík tedy za možnost je vyslechnout a zaznamenat pro další členy rodiny.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.