Rozhovor s předsedou svazu Václavem Jungwirthem

Na chov skotu by mělo jít v budoucnu více prostředků. Přináší to pozitiva, která souvisejí s potřebou organické hmoty v půdě, říká Václav Jungwirth. Ten je od podzimu loňského roku předsedou Českého svazu chovatelů masného skotu, dlouhá léta působí na stejné pozici také v Zemědělském družstvu Brloh. V rozhovoru se rozpovídal o problémech, které trápí chovatele masného skotu zejména s ohledem na značení hovězího masa a také jeho domácí spotřeby. Článek původně vyšel v Českobudějovickém deníku v rámci projektu Proměny českého zemědělství, který společně realizují euractiv.cz a vydavatelství Economia s podporou Evropské komise. 

Chov skotu je neodmyslitelnou součástí jižních Čech. V jakém je nyní stavu?

Skotu přibývá v celé zemi, a tedy i v Jihočeském kraji. V porovnání s ostatním kraji je ale ten náš v chovu skotu využívaného na maso nejpočetnější. Zvířat v plemenné knize i obecně přibývá, jedná se o šest až osm tisíc kusů ročně. Chov masného skotu v ČR je tedy na rostoucí vlně.

Čím to podle Vás je?

Faktorů je více. Důležitou roli hrají dotace, které jsou pro příjem zemědělce rozhodující. V současné době se navíc prohlašuje, že je potřeba podporovat živočišnou výrobu. Čerpání dotací je tedy podmíněné zatížením dobytčími jednotkami, přičemž skot je nejvíce preferován. Má to ale i druhou stránku věci. Úroveň chovatelů se zvyšuje, a protože je v zahraničí poptávka po kvalitním českém plemenném materiálu, tak se v rámci možností zvyšují stavy ve stádech. Posouvá se i myšlení chovatelů – snaží se využít travní porosty nejenom kvůli tomu, že by se v rámci dotací sklízela tráva, ale i pro chov.

Chovat skot se tedy zemědělcům vyplatí?

Na to se odpovídá těžko. Záleží na jednotlivých chovatelích, upřímně ale řeknu, že bez dotací se chov skotu v ČR nevyplácí. Ceny za mléko i hovězí maso jsou pořád na stejné úrovni, i když za ostatní produkty rostou. Bez dotací by to tedy nikdo dlouhodobě nedělal.

Jsou dotace podle Vás nastavené správně, nebo by se mělo něco změnit?

Pořád se hovoří o podpoře živočišné výroby, mám ale dojem, že většina dotací je vázána na plochu. Na chov skotu by tedy mělo jít v budoucnu peněz více, přináší to pozitiva, která souvisejí s potřebou organické hmoty v půdě. Například v roce 2006 jsme dostávali dotaci na masné tele ve výši šesti až sedmi tisíc. Dnes jsou to čtyři tisíce. Jedná se přitom jak o dotace evropské, tak i národní, vzájemně se doplňují.

Proč se ceny za hovězí a mléko nezvyšují?

Je to určitá daň za levné potraviny. Zemědělec čeká, kdo mu co nabídne za jeho produkt, není to jako v automobilovém nebo jiném průmyslu.

Jakým problémům nyní jihočeští chovatelé masného skotu čelí?

Letošní rok je to hlavně otázka krmení. Počasí neovlivníme, výnosy z travních porostů jsou kvůli suchu nízké a chovatelé musí hodně dobře počítat, aby svá stáda nakrmili. Pokud to bude trvat i nadále, mohlo by to v budoucnu souviset i se snižováním stavů, zásoby krmiva se totiž tenčí. Se snížením stavů se ale snižují i příjmy, což chovatelé dobře vědí. Zemědělci mají dále obavy z nemocí a parazitů. Musí být hodně opatrní, aby se jejich zvířata nenakazila. V neposlední řadě se obávají snižujících se cen. Z pohledu tuzemského jatečního průmyslu není o české hovězí zájem. Prodáváme především do zahraničí, i tam ale ceny mohou kolísat.

Do kterých zemí český skot míří?

Hlavním odběratelem českého skotu je Turecko. Část zvířat míří i do balkánských zemí nebo do Itálie, pro kterou je výhodnější dovézt zvířata z ČR, vykrmit je, porazit a prodat.

Máte nějaký přehled o tom, jak jsou na tom čeští chovatelé masného skotu v porovnání s německými nebo rakouskými?

Nemáme přesné informace, hlavní rozdíl ale podle mě spočívá v tom, že třeba Rakušané mají větší zájem o rakouské maso. Je v tom zkrátka nacionální duch, ti spotřebitelé chtějí kupovat pouze to svoje. Něco takového u nás chybí, tady je rozhodující cena. Češi se spíše ohlížejí po mase, které je levnější, a na kvalitu už nehledí. Je tu ale i druhá strana, pozorujeme rostoucí zájem o regionální produkty a prodej takzvaně ze dvora, kdy chovatelé prodávají maso přímo zákazníkům. V porovnání se zahraničím je ale zájem o domácí maso skutečně malý.

Jaké hovězí je tedy v českých obchodech?

Dováží se z Irska, Polska, někdy i Německa a bohužel i z Jižní Ameriky. Objevují se totiž reklamy, že argentinské hovězí je nejlepší, to stejné plemeno se přitom chová i u nás.

Jak motivovat Čechy k tomu, aby si kupovali tuzemské hovězí?

Myslím, že je to otázka každého spotřebitele. Snažíme se ale, aby byl v ČR více podporován výkrm masných plemen, aby se ta zvířata u nás i porážela a maso se nabízelo především doma a pak až v zahraničí. Pokud bychom tu zvířata měli déle, mohlo by to pomoci i s řešením problému, který se týká sucha a eroze. Hnůj, který by zvířata před porážkou produkovala, by se zapracovával do půdy, která by byla následně kvalitnější.

Je tu ale i legislativní stránka věci, která se týká označování. Použiji příklad. Pokud si jdete koupit pivo, máte označené, zda je plzeňské, budějovické a tak podobně. Když ale jdete pro hovězí maso, tak si prostě koupíte hovězí maso a neřešíte, zda je to z plemene angus nebo z nějakého jiného. Líbilo by se mi, kdyby se to v budoucnu změnilo, kdyby si spotřebitelé nechodili pro hovězí, ale třeba pro anguské nebo limousinské maso z českých chovů. Musí to ale chtít i zpracovatelský průmysl, což se zatím neděje.

Zdroj: Euractiv.cz