Petr Meduna: Všichni mladí by měli vyjet do světa a aspoň rok tam žít a pracovat

Už druhé volební období je Petr Meduna šéfem regionální organizace ASZ Jablonec, Liberec a Semily, ale je také obecním zastupitelem v obci Levínská Olešnice, pod níž osada Žďár patří. Hospodaří na dohled od ní a říká: „Vždy jsem chtěl samotu, abych nemusel řešit různé sousedské problémy.“ Zde na vlastních i pronajatých pozemcích okolo zatím zpustlého statku, který Petr Meduna koupil, pase vřesové ovce a skot plemene galloway. Chod hospodářství podporuje jeho další aktivita, provádí totiž zemní práce. To, co potřebuje, se nenaučil ve školce, jak by řekl Robert Fulgum, ale na vysoké škole, na četných zahraničních praxích všude možně po Evropě, a během několika pracovních let ve Švédsku.

Z výše uvedeného vyplývá, že Petr Meduna ví, o čem mluví, když říká, že by doporučoval všem mladým vyjet na nějakou dobu do světa na zkušenou a aspoň rok tam žít a pracovat. A pro úspěch je pak podstatné najít si tu pravou ženu, na kterou je spolehnutí. Ale to už předbíhám.

Ještě než se pustíme do rozhovoru, vzpomene Petr Meduna na dobu, kdy byl redaktorem u Martina Sedláčka, a jeho dnešní úspěch byl ještě ve hvězdách…

Jsme skoro sousedé, pochází odsud, z nedalekého Karlova. Ale to bylo na počátku devadesátých let, kdy jsem ještě studoval. Dnes na dobu Zemědělských listů rád vzpomínám. V Praze jsem ale po škole nechtěl zůstat, chtěl jsem na venkov. Vystudoval jsem zootechniku, ale před tím, v roce 1989, jsem nastoupil na průmyslovku do Jičína, rodiče k zemědělství vztah neměli, otec byl projektantem a matka zdravotní sestrou. Oba prarodiče z otcovy strany pocházeli z hospodářství, ale sami již nehospodařili. Děda provozoval pronajatou pilu, než ho z ní komunisté jakožto kapitalistického vykořisťovatele vyhnali.

Začal jsem tedy na průmyslovce, i mě bavila, ale přišla revoluce a já jsem si uvědomil, že lze dělat i něco jiného a žít jinak. Kamarád mě pozval na svůj takový skoro „ranč“ v Českém ráji, jezdil jsem tam každé školní prázdniny a snad se probudila má selská krev, no a bylo rozhodnuto, půjdu na vysokou zemědělskou, tedy dnes Českou zemědělskou univerzitu.

V době, kdy se řešily restituce, žila ještě moje babička, která zažila tu dobu dřívější, kdy se hospodařilo těžce, nemluvě o kolektivizaci. A právě ona mě odrazovala od volby, jenom ne do zemědělství…

Ach ty babičky! Moje venkovská použila prakticky stejných slov, když jsem se rozhodoval jako vy. Říkala: „Každý ze zemědělství utíká, a ty by ses tam hrnul…“

Ano, a proto také má babička odmítla uvažovat o restituci rodového statku v Železných horách. Já jsem si ale už na škole koupil v rodných Suchovršicích zahradu, jenom čtvrthektarovou, na to jsem si vydělal v létě v Anglii na jahodách. Hned po škole mi ale vůbec nepřišlo reálné pustit se do zemědělství. Dnes obdivuji své vrstevníky, kteří už tenkrát byli schopni do něčeho takového jít. Hodně jich to neustálo, ale ti, kdo uspěli, jsou dnes za vodou, měli totiž možnost se tehdy dostat k půdě, a to je dnes velmi obtížné.

Chtěl jsem po škole začít sám, pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se měl nechat zaměstnat. Zkusili jsme to s kamarády s truhlářstvím, viděli jsme zájem, jenže jsme byli tři, a já pak šel na rok na vojnu, což byla ztráta času. A podnikání nám začalo skřípat, tak jsem využil nabídky kamaráda jít pracovat do Švédska. Myslel jsem, že to bude na jedno léto, vyčistím si hlavu, ale dopadlo to tak, že jsem tam jezdil osm let. Naučil jsem se také spoustu věcí, i technických a stavebních. A díky tomu jsme pak mohli koupit tento rozpadávající se statek, a pozemky okolo. Mezitím jsem se seznámil s manželkou, jela do Švédska se mnou a dokonce se nám tam narodil syn, ale když se měla narodit dcera, to jsme se už vrátili a začali zde. Mimo to jsem začal dělat zemní práce a prodávat příslušenství na bagry. Třeba tamhleten modrý má na předním rameni naklápěcí rotátor, a to je moc šikovná věc, bagrista pak k sobě nepotřebuje člověka s lopatou, všechno udělá sám. Ve Švédsku má každý bagr. Umí to spoustu věcí, naklápění, neomezenou rotaci, kleště. Velkým kladem je rychlá výměna lžic, hydraulický rychloupínač je ovládaný z kabiny.

Počátky nebyly jednoduché, vrátili jsme se v době krize a první dva roky byly obtížné, ale pak se rozjelo bagrování a také jsme se pustili do vytouženého hospodaření. Sice jsem měl pořád trochu obavy, ale poslední kapkou bylo, že tady na stráni za barákem družstvo selo stále kukuřici, a jak přišly velké srážky, třikrát nám natekla půda do stodoly. Řekl jsem konec. Získal jsem okolní pozemky, ale ne zase tak mnoho, nejdřív 12 hektarů, ale okolí je naše anebo pronajaté, až támhle k silnici. Takže jsme začali hospodařit až v roce 2012. Spíš za pět minut dvanáct. Dnes koupit půdu za přijatelnou cenu prakticky nelze.

Vidíme louky, pastviny…

Ano, zatravnili jsme, začali jsme s ovcemi, ale co si budeme povídat, jsou hodně pracné. Tak jsme přidali skot. Chtěl jsem nějakou diverzifikaci, aby člověk nebyl závislý jen na jednom druhu zvířat. Začínali jsme s 15 ovcemi vřesovými, mám je v kontrole užitkovosti. Dnes jich je sto plus stovka jehňat a pětadvacet kusů skotu, čistokrevné galloway.Paseme tedy na 25 hektarech vlastních, kolem 50 hektarů máme pronajatých. Dnes je těžké koupit půdu, buď není na prodej, nebo je drahá. Na rozumné uživení v našich podmínkách těch zhruba sto hektarů stačí. Zpočátku jsme měli na pár pozemcích po JZD oves, ale dnes je všechno zatravněno, a krajině to také prospívá. Nejdřív se na mě lidé z okolí dívali skrz prsty, ale dnes už zatravnila i zde hospodařící akciová společnost, uvědomili si, že o 20 kilometrů dál u Jičína, níže, jsou výnosy z polídvojnásobné. Soukromníci zde ještě rostlinnou výrobu na části svých pozemků dělají.

Ono by se mi líbilo hospodařit tak, jak jsem to viděl v Rakousku u Salzburgu, kde na jedné farmě na 4 hektarech pěstovali biozeleninu a dělalo na tom několik generací, ale zde to klima neumožňuje.

Těším se, až to mé hospodářství zde na stráních dotáhnu do finální podoby - prodávat maso na farmě. Líbilo by se mi mít vlastní porážku a bourárnu, hodně jsem jich navštívil, a právě proto také vím, že to není jednoduché. Legislativa nám není příznivá, možnou konkurenci těch „velkých“ zásadně omezuje. Zatím mi přijde přijatelné dodávat dobytek na jatka, ale na co nejmenší vzdálenost. Za sedm let, co zde hospodaříme, se udělalo hodně, těžko ale srovnávat s tím, co se budovalo generace, dejme tomu v blízkém Rakousku či jiných zemích.

Hospodaříte sám?

Ano, hospodaříme sami. Zemní práce, které provozuji, jsem nyní podstatně omezil, to jsem měl k sobě jednoho pomocníka, ale nyní již na to nemám čas. Co se ale rozběhlo, je zájem o zmíněné naklápěcí rotátory. Chvíli to trvalo, protože to je drahé zařízení, několik set tisíc, ale nyní, jak nejsou lidé na práci, zájem vzrostl. Tenhle rotátor se dá nainstalovat na jakýkoli bagr a dnes firmy vidí, že každý člověk navíc je drahý, no a šikovný bagrista udělá s rotátorem všechno sám, a zhruba půlmilionová investice je za dva roky zpátky. Je to ekonomicky zajímavé, ale dost náročné na můj čas. Přivítal bych takového univerzálního šikovného samostatného pracovníka, a za slušné peníze, ale takoví lidé nejsou. Brigádníky seženu, to ano, ale musím pracovat s nimi, aby práce za něco stála. Ano, na určitý typ prací by bylo dobré, kdyby se snáze mohli zaměstnat lidé z Ukrajiny, i na odborné, ovšem za předpokladu nějakého výběru. Na toto téma jsme se bavili nedávno na Radě Asociace.

Když jsme se dostali k Asociaci, jak jste se dostal k členství, posléze k funkci šéfa regionální organizace?

Členství v ASZ, to byla pro mě samozřejmost, vždy jsem byl pro malé farmy, malá rodinná hospodářství. Během studia jsem na takových absolvoval řadu praxí v Rakousku a v Bavorsku, a tento styl se mi vždycky líbil. V podstatě mě na škole v Suchdole zděsilo, když jsem viděl, jak se to velkozemědělství dělá. Všechen svůj zájem i seminární práce jsem směřoval na ekologii, jako studenti jsme s podporou školy pořádali zájezdy na ekofarmy, psal jsem také o nich reportáže. Třeba na katedře chovu prasat jsem napsal práci o malé farmě s výběhy, s porážkou na místě, malá jatka…

Dnes se spoustu věcí učím znovu, končil jsem v roce 1998, začal hospodařit v 2012, a za tu dobu se jistý pokrok udál.

Vrátím se ale k otázce, ano, ASZ byla pro mě jasná volba. A pokud jde o předsednictví regionální organizace, k tomu jsem se dostal jako slepý k houslím. Jsem zde vlastně na hranici regionů, přemýšlel jsem, kam se dát. Nejdřív jsem jednal s Honzou Basařem, a on mi ukázal, že i takhle vypadá činnost zemědělce, být zavalený papíry. Nakonec jsem se dal do organizace semilské, úředně, tj. administrativně ostatně patřím sem, pod Semily. Zde jsem byl členem dva roky, předsedou byl pan Šourek, zástupce pan Brožek, jenže oba zakrátko předali hospodaření mladým, tudíž se podle vlastních slov octli poněkud mimo, nicméně pan Šourek je nadále místopředsedou, druhé volební období. Nikdo se na předsedu nehrnul, tak jsem se nechal přesvědčit, i proto, že náš region není příliš aktivní. Dnes vidím na každém jednání celostátní Asociace, co se všechno dá dělat, a to je pro mě a doufám, že i pro celý region povzbuzením. Je to motivace, vidět, co se podařilo.

Co se podařilo a co vás zejména inspiruje?

Nebýt Asociace, byli bychom my, drobní sedláci, rodinná hospodářství, zadupáni. Nechápu, že to nevidí řada soukromých zemědělců, dokonce ani tady ve vesnici. Přitom i díky ASZ mohou získat dotace na své podnikání, ale když je oslovím, aby k nám vstoupili, tak se jim to najednou nezdá. Neuvědomují si, oč hůře by na tom byli bez Asociace. Co všechno by neměli a nemohli. Ale vnímám i jisté ochladnutí u mladých členů, tedy mladých hospodářů, kteří převzali farmu po rodičích, a domnívají se, že všechno funguje a bude fungovat tak nějak automaticky. Že už není potřeba nic budovat. To mě inspiruje k tomu, abychom se snažili mladé víc oslovovat. Samozřejmě vím, že návrat do minulosti není možný, je třeba však vidět do budoucnosti.

Naše regionální organizace má přes 50 členů, ale na velké rozloze, od Horní Branné až po Českou Lípu, takže i bývá potíž se scházet, sjíždět se. Podařilo se nám uspořádat několik odborných seminářů. Nicméně máme rezervy, musíme usilovat, aby to tu více žilo, třeba jako na Náchodsku. Zatím jsem na to spíš sám. Angažuji se v místníorganizaci dobrovolných hasičů, a je to podobné.

Ovšem z celostátního hlediska mě těší, že dnes je slovo Asociace ve veřejnosti více slyšet, v médiích, časopisech, televizi, v rádiích. To o něčem svědčí.

A jaké máte další plány, v takovém krásném místě na dohled od hřebene Krkonoš?

Uvažuji o stavbě seníku a zimoviště pro dobytek. Přemýšlím o agroturistice, ale váhám, bylo by to na jednu stranu přínosné, možné uplatnění pro manželku, a třeba i pro děti, na druhou stranu to sem natáhne lidi, a lidé jsou různí. Zatím jsme koupili chalupu, jejíž pozemek končí přímo za naší stodolou. Nějakou dobu ji měli Holanďané a udělali z ní penzion. Někteří hosté byli lepší, někteří horší, jenže vše skončilo, chalupa i pozemek byly na prodej, a po delším jednání jsem je koupil. Především ale proto, aby si to někdo nepořídil na rekreaci, a potom si nestěžoval, že mu za plotem jezdí traktor, nebo bečí ovce. Ano, chtěl jsem statek na samotě, abych nemusel řešit různé sousedské problémy. Aktivit by se dalo vymýšlet, to ano, je ale třeba uvážit, kdo je bude či může uskutečňovat. Já nejsem příliš dobrý manažer, vím to, raději si věci udělám sám. A na rodinu nelze naložit příliš. A také je třeba si uvědomit, že život je nakonec na spoustu věcí krátký.

Podporu rodiny vidím, bez ženské ruky by to nešlo…

Ženu jsem dlouho hledal, a našel. A máme dnes tři děti, syna dvanáctiletého, to je ten, co má místo narození Švédsko. Přitahuje ho jakákoli technika, traktor, bagr. Taková nudná práce, jako sbírat kamení na pastvě nebo trhat šťovíky, to ho moc neláká, ale to je u dětí normální. A dvě mladší dcery. Všem se tu líbí. Potřebuji ale nyní dodělat dům, abychom nemuseli dojíždět z pronajatého bytu. Všechno se nám totiž na rok a půl zadrhlo, zastavilo, přišla nemoc, ale nyní se zdá, že již všechno bude v pořádku. Přínos ale vidím v tom, že jsme to vydrželi a trochu si uvědomili, co je pro nás skutečnou hodnotou, co je nejdůležitější. A právě to byla pro manželku asi těžká zkouška. Kromě péče o rodinu se věnuje programům pro děti v okolních farnostech. A samozřejmě se realizuje také jako „mladý zemědělec“. Úspěch rodiny stojí především na ní. Je to tak.

Po focení mezi ovcemi vřesovými a kravami plemene galloway se vracíme, přijíždí Katka, usměvavá manželka Petra Meduny, veze děti ze školy a nese na stůl něco úžasného. Co to je? Dozvídáme se, že krkonošské kyselo, které se naučila od manželovy maminky (doma dělávali trochu jiné). Jé, a nedala byste nám recept?

Je to jednoduché: Dají se vařit sušené houby do vody, a zvlášť se zamíchá kvásek, ten já teda kupuju z pekárny, rozmíchá se ve vodě, protože to je taková hustá kaše. Když jsou houby měkké, třeba už za čtvrt hodinky, tak se do nich nalije kvásek, nechá se to zabublat a odstaví se. Zvlášť se uvaří brambory. A na pánvi, to mě také tak tchyně učila, cibulka se osmaží, jak kdo má rád, a pak se nasype do kysela. No a na té samé pánvi se usmaží vajíčka, a také se do kysela přidají. Pak se podává kyselo, ale brambory jsou zvlášť, v jiné míse. A to je úplně celé. Jednoduché.

A tu chuť dodá kvásek?

Ano, kvásek. Správný kvásek je ze žitné mouky. Když jsme byli ve Švédsku, používala jsem celozrnnou žitnou mouku, a také se to dalo jíst.

Loučíme se na stráni s rodinou Petra Meduny, s jeho ženou Katkou a třemi dětmi, v pozadí mečí ovce, v popředí se rýsuje ještě na počátku června zasněžený hřeben Krkonoš. Ať se daří!

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2019), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům ASZ ČR. 

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info