V komoře je myš

Mámo, táto, v komoře je myš. Pošleme tam kocoura, ten tu myšku vyšťourá, mámo, táto, už tam není nic. Alespoň takto nějak si z dětství pamatuju říkanku, o které jsem tenkrát netušil, že odkazuje na biologickou ochranu proti škůdcům, kdy je využito přirozených antagonistů škodlivých organismů (v tomto případě je škodlivým organismem myš a jejím přirozeným antagonistou, predátorem, kocour). Kéž by všechno bylo tak jednoduché jako v dětských říkankách, kdy každý problém má snadné a rychlé řešení. Myš, která je v komoře, totiž není úplně tak myš, i když je to také hlodavec, který je s myší blízce příbuzný, tedy hraboš polní, a hraboš není v komoře (tedy alespoň s malým „k“), nýbrž devastuje porosty obilovin, ale také olejnin, pícnin a nebude dlouho trvat a bude si jistě pochutnávat i na bramborách a nezůstane jen na zemědělských pozemcích, ale po sklizni se bude stěhovat na zahrádky a do domácností nezemědělců.

V jednom z posledních komentářů jsem psal, že jsem eurorealista, to znamená, že se domnívám, že myšlenka jednotné Evropy je dobrá, členství v EU pro Českou republiku přínosné, nicméně to neznamená, že je způsob, jakým současné společenství (zatím) osmadvaceti států funguje a přemýšlí vždy v souladu se zdravým selským rozumem a také to neznamená, že bychom na to neměli upozorňovat.

Takovým klasickým příkladem, který se nám nyní projevuje v plné „kráse“ právě mimo jiné v přemnožení hraboše polního je rozpor mezi tím, co Evropská unie říká a mezi tím co dělá. V posledních letech se hodně mluví o klimatické změně, na půdě institucí je pravidelným hostem švédská šestnáctiletá aktivistka Greta Thunberg, která trpí poruchou autistického spektra, zásadně cestuje vlakem nebo pěšky a tvrdí, že pouhým okem vidí molekuly oxidu uhličitého zodpovědného za tak zvaný skleníkový efekt a následně tedy za globální oteplování. Podle následovníků této mladé dámy bychom měli přestat používat leteckou, lodní a osobní automobilovou dopravu, prostě cokoli co produkuje emise CO2. Řada vědců tento pohled na globální změnu považuje za poněkud antropocentrický, přeloženo do srozumitelné češtiny to znamená, že vliv člověka a jeho činnosti na klima se často přeceňuje. Ze středověku totiž například existují záznamy o pěstování teplomilných rostlin v Británii a to v době, kdy největší emise CO2, respektive metanu, mohla způsobovat maximálně limitovaná koňská doprava, protože prosté poddanství toho na koních přeci jen také moc nenarajtovalo. Tím samozřejmě v žádném případě nepopírám, že ke klimatické změně dochází, a že se jedná o největší výzvu, které nejen současné zemědělství čelí, jen se domnívám, že není zásadní hledat jeho příčinu, jako spíš hledat způsoby, jak se vypořádat s jeho důsledky.

Jedním z těchto důsledků je právě zvýšený tlak škůdců, o kterém by mohli své vyprávět pěstitelé řepky v Spojeném království, kde se se zvýšením teplot v posledních letech začalo dařit dřepčíkům a mšicím, které škodí nejenom „žírem“, ale zároveň protože narušují pletivo a buněčnou stěnu rostlin, fungují jako vektor pro další choroby. V kombinaci s tepelným stresem a deprivací vláhy musela řada zemědělců ještě před jarem svoje porosty jednoduše zaorat. Princip biologické ochrany by radil introdukovat přirozeného antagonistu, tedy například slunéčko sedmitečné a nechat ho mšice zlikvidovat. Podobně přemýšleli také belgičtí farmáři, kteří ve snaze zlikvidovat škůdce ve sklenících, nasadili slunéčko východní (známé jako asijská slunéčka nebo asijské berušky), protože se jim „evropská“ slunéčka zdála málo agresivní. Výsledek? Asijská slunéčka dnes prakticky vytlačila ta evropská a tak jsme téměř přišli o jeden druh, za to tu máme agresivnější a životaschopnější druh, který snižuje zdejší biologickou rozmanitost. Podobný příklad pak představuje přemnožení králíka divokého v Austrálii, pro tento kontinent nepůvodního druhu bez přirozených nepřátel. Proti nárůstů jeho populace zkoušeli protinožci všechno možné, organizovaný odstřel, kladení pastí, výstavbu plotu, nasazení populace hadů, ale nejlépe nakonec zafungovalo umělé rozšíření viru myxoma (onemocnění myxomatóza), který populace králíka divokého výrazně omezil na přijatelnou úroveň. Dnešní populace králíka divokého je proti myxomatóze z velké části imunní, a tak se jako nejúčinnější metoda hubení králíka ukazuje jed.

Tím se dostáváme zpět k hrabošovi a Evropské unii. Nejúčinnější proti hrabošovi je totiž také jed, respektive rodenticid na bázi fosfidu zinku, účinnější by samozřejmě byl antikoagulant, nicméně zde je problém s pomalejším rozpadem přípravku a možného zasažení necílových organismů. První generace přípravku Stutox obsahovala větší množství účinné látky, fosfidu zinku a byla tak pochopitelně účinnější. Postupně bylo nicméně na půdě Evropské unie (mimochodem přes nesouhlas České republiky) rozhodnuto, že by měl být snížen obsah účinné látky, povolena jen lokální aplikace a to jen v řádu dvou kilogramů na hektar. Členské státy, které by měly s přemnožením problém dostali radu, aby využívali principy integrované ochrany rostlin, tedy např. i principy biologické ochrany. Ne že by tato neměla v ochraně rostlin svoje místo, nicméně za určitých okolností (jako je masivní nárůst populace) je neúčinná. Dravec může mít na poli dvacet bidýlek, ale víc už toho prostě nesežere.

Jak tedy chránit nebiologicky? V reálu je při současném extrémním přemnožením lokální aplikace rodenticidu při takto malém množství slabšího přípravku neúčinná. Proč o tom celém hovořím? Za prvé je třeba urychleně povolit plošnou aplikaci, a to v dostatečně účinném množství, protože nyní mezí sklizní hlavních plodin a zakládáním ozimů je ten pravý čas. Zapojit je třeba i nezemědělské subjekty, kraje, obce, Ředitelství silnic a dálnic a hubit i mimo zemědělskou půdu. Jinak hraboš nebude jen v Komoře (tedy u hospodařících zemědělců), ale brzy také v domácnostech a zahrádkách. S sebou může přinést parazity (blechy, klíšťata) a choroby nebezpečné pro člověka. A zde již přesahuje problém zemědělců do celospolečenské roviny a je nezbytné jej urychleně řešit na úrovni resortů zemědělství, životního prostředí a zdravotnictví.

Od poloviny osmdesátých let podpisem Jednotného Evropského aktu a s dalšími změnami primárního práva Evropská unie klade vyšší a vyšší důraz na ochranu přírody a krajiny. Při pohledu na změnu, kterou naše příroda prošla po vstupu do Evropské unie je vidět, že nám členství v Evropské unii prospívá. Chránit je však třeba také člověka a chránit je třeba samotné zemědělství, a to nejlépe bojem proti důsledkům změny klimatu. To znamená povolit racionální chemickou aplikaci tam, kde změna klimatu vychýlila misky vah směrem, který bude znamenat nižší biodiverzitu a devastaci krajiny. Stejně tak přišel čas reálně uvažovat o nových metodách šlechtění, které zemědělství poskytnou plodiny, které dokáží lépe odolat extrémním výkyvům počasí, o tom ale někdy jindy. Do té doby přeji příští Evropské komisi a nově zvoleným europoslancům, aby dokázali do práce Evropské unie vnést více selského rozumu, abychom nakonec všichni nedopadli jako ta „evropská sluníčka“.

Jan Doležal, tajemník AK ČR