Velká rozhodnutí s malou znalostí

Chudáci včeličky – kradou jiným a ani opylovat neumí?

Chudáci včeličky, tak v loňském roce nazval svůj příspěvek RNDr. R. Tropek, jeden z přednášejících v rámci přednáškových biologických čtvrtků na přírodovědecké fakultě UK. Jedním z jeho podstatných sdělení bylo konstatování, že včel medonosných neubývá, že to nejsou vůbec dobří opylovači (nesprávný termín opylovači už je dlouhodobě rozšířen i v akademické obci, my raději používáme správný termín opylovatelé) a vůbec škodí v ekosystémech tím, že konkurují ostatním druhům opylovatelů. Shodou okolností přednáška probíhala ve stejné budově i v sále, v němž počátkem minulého století přednášel Einstein, známý svým údajným výrokem o vymření lidstva do 4 let po vymření medonosných včel.

Odborně se nelze ztotožnit ani s jedním z obou tvrzení. Mimořádný význam opylovací služby včel medonosných pro zemědělskou výrobu i pro ekologickou stabilitu byl však potvrzen tak četnými odbornými studiemi, že zcela opačný názor je pravděpodobně motivován jen snahou po senzačním sdělení, které by zaujalo posluchače. Role včel je však nezpochybnitelná. Jejich klíčovou úlohu pro výživu lidstva a stabilitu ekosystémů potvrdily i loňské závěry Institutu geografických studií Královské geografické společnosti v Londýně. Včely byly touto uznávanou vědeckou institucí označeny za nejvýznamnější a přitom ohrožený živočišný druh na Zemi. To, že „chudáci včeličky“ zatím stále žijí v úlech, je jen zásluhou úsilí – spotřeby času, krmiva a další dodatkové energie vynaložené včelaři. Včelstva mimo tuto péči už dlouho v přírodě nepřežívají a s nimi vyhynuly četné populace ostatních opylovatelů, jejichž roli jakž takž stíhají hrát včely medonosné – nejuniverzálnější druh opylujícího hmyzu na naší planetě. Dokonce i masivní rozšíření afrikanizovaných včel v tropickém pralese s velmi složitými ekologickými vazbami, jak prokázaly apidologické studie (http://www.scielo.org.co/scielo.php?script=sci_arttext&pid=S0120-548X2009000200010), nesnížilo, a naopak zvýšilo druhovou diverzitu i hustotu populací tamních původních blanokřídlých opylovatelů. Pokud bychom se rozhodli omezovat chov včely medonosné a spatřovali v tom cestu k podpoře jiných opylovatelů, bylo by to typické velké chybné rozhodnutí s malou znalostí.

Převčelařeno?

Tento termín je v posledních letech nový. Prý je v naší zemi příliš mnoho včelařů. Jenže ještě před 10 lety to vypadalo, že jsou chovatelé včel u nás na vymření – zvláště s ohledem na vysoký průměrný věk. Sotva se jejich počet zvýšil asi o 15 % na současných přibližně 59 000, už se hovoří o potřebě omezit nárůst počtu včelařů.

Zapomíná se přitom na skutečnost, že historicky se počet včelařů na území ČR pohyboval na počtech mnohem vyšších, než jsou ty současné. Problém není v počtu včelařů, těch bylo na území Čech, Moravy a Slezska před 80 lety 102 000! Ti však chovali prakticky stejný počet včelstev, který byl zazimován v loňském roce. Průměrný počet včelstev jednoho včelaře byl 6,5, tj. mnohem nižší než současných 11 včelstev. Převčelařeno není! Naopak prvorepublikový koncept menších stanovišť včelstev v krajině, které obhospodařuje velký počet soustavně a kvalitně vzdělávaných chovatelů včel, je tím konceptem, který znamená vyšší stabilitu v podmínkách velkých změn v přírodním i ekonomickém prostředí.

Vpřed cestou velkoprovozů – pokrok nebo slepá ulička?

Dokonce ani v roce 1990, kdy bylo na území ČR chováno 806 000 včelstev, nebyl problém úživnosti stanovišť zdaleka tak závažný, jakým je dnes. Ten nesouvisí s počtem včelařů, ale především se zásadní změnou struktury zemědělské výroby, osevních postupů a s použitím herbicidních přípravků v krajině. Standardem lidských sídel se navíc stala dlažba a krátce střižený trávník, zmizely okrasné předzahrádky a v zahradách, parcích a kolem komunikací ubylo kvetoucích stromů a keřů včetně ovocných.

Vzhledem k současným problémům s nadměrným počtem včelstev koncentrovaných na některých stanovištích a rostoucími ekonomickými potížemi velkochovů s odbytem medu za aktuálně panujících mizerných výkupních cen zpracovatelů a dovozců medu se jeví ještě nedávno preferovaná intenzifikace chovu včel cestou včelích velkofarem jako chybná a neperspektivní a pro nezkušené začínající podnikatele v této oblasti také velmi ekonomicky riziková. Podpora vývoje chovu včel v ČR tímto směrem je dalším rozhodnutím s malou znalostí.

Má-li se člověk stát včelařem, musí se vzdělat – ale jak, kdy a kde?

Příliš málo knih, vzdělávacích programů a přednášejících se řídí Komenského zásadou, že vyučování probíhá proto, aby posluchač byl efektivně a přehledně pro svoji praxi vzdělán, a nikoli proto, aby se dozvěděl, kolik toho přednášející nebo autor knihy ví. Je chybou vydávat tlustospisy určené praktikům, zvláště pak začínajícím, a zcela nesprávný je v posledních letech se šířící nešvar vykládat v tak exaktním oboru, jakým chov včel je, teorie nepodložené praxí a opakovatelnými experimenty.

Didakticky neuspořádaný chaos rozporuplných informací, který se v současné době hrne na chovatele včel všemožnými metodami a formami předstírajícími výuku, nepřináší požadovaný efekt ani zkušeným včelařům a už vůbec není způsobilý náležitě vzdělávat v poslední době narůstající počty začínajících včelařů a zamezit vysokým ztrátám v jejich včelařských provozech.

Po seznámení se sugestivně předkládanými teoriemi o způsobech chovu a ošetřování včel, z nichž některé směřují k praxi desítky až stovky let staré, se mnozí zvláště začínající chovatelé včel vydávají cestou, která je přivádí k velkým ztrátám včelstev v jejich chovech.

Nadchnout se pro chov včel v neckovém úlu, Warré úlu, Japonských úlech, v klátech či košnicích na divočině, podporovat masivní chov trubců, zebrovat celá plodiště, zimovat „skandinávsky“, ošetřovat včelstva cukrováním nebo celoročně jen kyselinou mravenčí, různými způsoby ohřevu, podáváním laktobacilů proti moru, podněcovat slazenými bílkovinnými těsty, taková a mnohá další rozhodnutí při chovu včel bez dobré znalosti možných důsledků vedou často k velmi špatným koncům.

Radikální tlumení nákaz vždy řešením?

Nejjednodušší způsob, jak se zbavit původce nemoci, je likvidace původce i s hostitelem. Pomalu se šířící bakteriální nákazy (mor a hniloba včelího plodu) jsou takto zvládnutelné, nad rychle postupujícími viry, houbovými chorobami, parazity a predátory včel je bohužel možné touto metodou zvítězit jen šťastnou náhodou s pravděpodobností úspěchu na úrovni výhry v loterii. Potvrdilo se to v minulém století při boji s roztočíkovou nákazou (akarapidózou) stejně jako později při pokusu likvidovat touto metodou varroázu včel.

Přijatá opatření proti roztočíku (akarapidóze) stála v padesátých a šedesátých letech život tisíců včelstev, ale v roce 1975 již musel být uplatňován rozdílný postup v oblastech s plošným rozšířením nemoci a v oblastech, kde byl zjištěn první izolovaný nález. Připomeňme si následné stanovisko MVDr. Marka z roku 1980, těsně před prvním nálezem varroázy v ČR, který se mnoho let zabýval ve Státní veterinární správě bojem s touto chorobou. Konstatoval, že ač vývoj nákazy byl s ohledem na velmi nízký prodej tehdy používaného léčiva BEF ponechán biologické aktivitě včelstev a jejich schopnosti roztočíku čelit, ukázalo se, že tyto síly jsou velmi značné a za přispění chovatelských opatření včelaře mohou být i rozhodující. To však bohužel neplatí pro varroázu včel.

V osmdesátých letech 20. století jsme si při prvním zjištěném výskytu varroázy ve 2 okresech opět neúspěšně zopakovali metodu plošné likvidace. V těchto okresech se od průniku nákazy na naše území v březnu 1978 během 3 let, která uběhla do jejího zjištění, nemoc rozšířila do nejméně 50 obcí. Vezmeme-li v úvahu zkušenosti z předcházejícího boje s akarapidózou, je zřejmé, že byla minimální šance splnit tehdejší cíl, který stanovil úplnou likvidaci nemoci v prvopočátku. Předpokladem úspěchu při tlumení kterékoli nemoci radikální metodou je malá počáteční velikost ohniska a velmi pomalý mechanismus šíření výhradně nebo převážně jedinci s klinickými příznaky nemoci. To je případ moru včelího plodu, ale nikoli varroázy včel! V roce 1981 nebyl uvedený předpoklad splněn a o mechanismu šíření jsme navíc věděli příliš málo.

Hned při prvním zjištění výskytu varroázy včel v roce 1981 v okresech Ústí nad Orlicí a Svitavy jsme však utratili více než 10 000 včelstev v ohniscích a v 5 km ochranných pásmech a v roce 1982 použili dokonce metodu plošného odvčelení krajiny včetně aplikace otrávených návnad (cukerných sirupů s herbicidem gramoxone). Utraceny byly 4 % včelstev ze zazimovaného stavu 620 000 včelstev. Přesto plošné vyšetření měli odhalilo v následujícím roce 84 nových ohnisek a bez nákazy zbyly z tehdejších krajů jen Jihočeský a Západočeský kraj.

Přes bezprecedentní rozsah utrácení včelstev (do této doby jsme utráceli celostátně jen výjimečně do 800 včelstev ročně v ohniscích moru včelího plodu) však počet včelstev v tehdejší ČSR narůstal. Z roku 1982 na rok 1983 se počet včelstev zvýšil na 660 000! Důvodem byly 2 skutečnosti – zvýšení výkupní ceny medu v roce 1982 z 25 Kčs na 35 Kčs za 1 kg a výborná medovicová snůška (zdroj exportně ceněného medu) roku 1983. Ten byl nazýván rokem století až do roku 1986, kdy se vyskytla ještě lepší a dosud nepřekonaná medovicová snůška.

Utrácení včelstev v nových ohniscích varroázy pokračovalo až do konce 80. let 20. století, kdy se nákaza začala šířit do posledních oblastí Západočeského kraje. To k nám již od roku 1985 pronikala varroáza i od západních sousedů, protože si němečtí výzkumníci zavezli roztoče i s včelou východní (Apis cerana) z Pákistánu do Oberurselu, a již v roce 1977 tam měli 200 napadených včelstev. Přistupovali k nim tak, že je „pozorovali v karanténě“, a to bylo zvlášť velké rozhodnutí s malou znalostí.

Přes množství zlikvidovaných včelstev jsme dosáhli v roce 1990 jejich historicky nejvyššího počtu 806 000 a teprve od poloviny 90. let 20. století můžeme hovořit o plošném rozšíření varroázy včel po celém území ČR. Ještě po dalších 10 let jsme v důsledku počáteční plošné likvidace nakažených včelstev neznali varroázní úhyny. Byl to proto cenný výnos z nemalých nákladů, které představovaly chovateli usmrcené desítky tisíc včelstev, ale nemoc nad radikální metodou tlumení během 10 let stejně zvítězila. Bylo jen otázkou času, kdy bude nezbytné radikální metodu vyměnit za léčebný postup.

Chemie – nástroj Satanův?

Varroáza včel byla objevena v prvním ohnisku na území Československa počátkem roku 1977. Stalo se tak kolem Sobranců v okrese Humenné, kam pronikla přírodní cestou z Ukrajiny již o několik let dříve. Její první výskyt v Evropě byl ale potvrzen Dr. Samšiňákem a Ing. Haragsimem v Parazitologickém ústavu ČSAV z bulharské měli již v roce 1970. V roce 1978 na jaře byl již na Slovensku prokázán výskyt na území o rozloze 35 x 50 km. Bohužel se varroáza ve stejném roce převozem včel dostala i do okresu Ústí nad Orlicí.

Do roku 1981 se varroáza rozšířila na 90 % plochy Slovenska! V počátcích šíření této nemoci nebyla totiž přijata dostatečně razantní opatření. Podcenění rizik vyplývalo ještě z referátů na sympoziu Apimondie v Bukurešti v roce 1978, v nichž se uvádělo, že při nálezu 20 roztočů na 100 včel před zimováním dojde jen k oslabení včelstva a teprve více než 50 roztočů na 100 včel způsobí úhyn. Dnes, zvláště potom, co se po roce 2005 Varroa destructor stal hlavním šiřitelem viróz hubících včelstva v USA a způsobil katastrofální úhyny ve střední Evropě v sezóně 2007/2008, víme, že jsou tyto údaje zcela nesprávné.

Pokrok se nerodí ze souhlasu, ale z pochybností. O možnosti trvalého potlačení varoázy radikální metodou se pochybnosti objevily velmi záhy a vedly i k ostrým sporům. Byly proto hledány a intenzivně zkoušeny přírodní i syntetické prostředky k potlačování této parazitární nákazy.

Desítky testovaných látek se projevily jako neúčinné nebo v úlovém prostředí nepoužitelné. Slepou cestou se záhy ukázalo použití mnoha druhů aromatických rostlin, ale i přípravku Sineacar s účinnou složkou práškovým cukrem. Také provedené laboratorní pokusy s kyselinou mravenčí prokázaly účinnost až na hraně poškozování včel. Jediné 2 účinné látky se tehdy ukázaly efektivně použitelnými – brompropylát v přípravku Folbex VA a amitraz v přípravku Taktic. Rozhodnutí Ing. V. Veselého pro Taktic bylo motivováno hlavně dostupností a cenou, bylo to však rozhodnutí šťastné i z hlediska budoucí ochrany před hromaděním zbytků brompropylátu ve včelím vosku, jak zjistili po několika letech ve Švýcarsku.

Na Slovensku se varroáza rozšířila během 4 let od prvního zjištění nákazy téměř po celém území. Včelstva rychle mizela kombinací počátečního použití metody likvidace původce i s hostitelem s prvními plošnými varroázními úhyny. Řešením v hodině dvanácté se stalo od počátku 80. let právě použití amitrazu v přípravku Taktic, který byl použit i u nás od poloviny 80. let nejprve diagnosticky a později i léčebně. Nebýt aplikace přípravků s účinnou látkou amitraz a od druhé poloviny 90. let pyrethroidů nastaly by již před třiceti lety obrovské úhyny včelstev a počet včelstev v ČR by byl malým zlomkem aktuálního stavu.

Jakékoli rozhodnutí trvaleji omezit léčení včelstev klasickými (alopatickými) veterinárními léčivy dosud vždy vedlo k podstatnému zvýšení úhynů včelstev. Uměřené použití bezpečné chemie s průkaznými výsledky v léčení nemocí do pekla nevede, je stále jediným správným rozhodnutím.

Genetika vždy vítězná?

V 50. letech minulého století se pod vlivem odmítání klasické mendelovské genetiky v éře lysenkismu, který hlásal dědičnost získaných vlastností, u nás nemohlo rozvíjet šlechtění včel na vědeckých základech. Přežívala metoda jednoduchého pozitivního výběru a brakování matek včelstev nevhodných vlastností. Propagoval se výběr z populací tzv. zemské (místní) včely.

Po změně poměrů koncem 50. let 20. století mohl Ing. Veselý ve Výzkumném ústavu včelařském přesunout svou pozornost od výzkumu vlivu minerální výživy na nektarodárnost rostlin k plemenářské problematice na základech moderní genetiky. V roce 1960 se mu podařilo zdokonalení inseminačního přístroje, které umožnilo úspěšnou inseminaci prvních 15 matek. Ještě v roce 1962 byl prof. Tomšík, který vedl oddělení včelařství a hedvábnictví na Vysoké škole zemědělské (dnešní MENDELU) v Brně, proti dovozům matek rakouských kraňských včel známých kmenů Sklenar 47 a Peschetz a stavěl se za zachování původní včely.

Avšak v roce 1967 započal rozsáhlejší výzkum plemenné příslušnosti včel medonosných v ČR. Ukázalo se, že místní včelstva jsou většinou vícenásobnými kříženci různých geografických ras v důsledku častých neřízených dovozů matek za předcházejících více než 100 let. Současně bylo dovezeno 120 matek kraňského plemene kmene Troiseck a testovány výkony jejich včelstev v pěti oblastních včelařských stanicích. Aktuální klimatické a snůškové podmínky favorizují kraňku v jarní medné produkci a pozdně letní úspornosti mnohem více než tomu bylo v 60. letech minulého století. Avšak i tehdy se hned v prvních pokusech ukázalo, že i bez raných snůšek a při způsobu chovu mnohem slabších včelstev nebyl žádný rozdíl ve výnosu medu, zato kraňská včelstva vynikala v mírnosti a sezení na plástech.

Díky úspěšnému rozvoji techniky inseminace včelích matek v 60. letech proto již v roce 1970 mohly být do sítě přibližně 50 rozmnožovacích chovů dodány inseminované kraňské plemenné matky vybraných kombinací z výchozího plemenného materiálu prvních dovozů roku 1967. V průběhu 70. let proběhla po dalším porovnání vlastností zemských kříženců a kraněk velmi rychlá přeměna zemských chovů na včelstva kraňská převážně alpského ekotypu.

V 70. letech byla dále rozpracována koncepce meziliniové hybridizace uvnitř plemene včely kraňské. Vybrané linie byly testovány a dočasně udržovány příbuzenskou plemenitbou. Ta však naráží na limity nežádoucího zúžení genofondu populace. Cesta zlepšení chovu včelstev udržováním a křížením prošlechtěných linií se zúženým genofondem, jak se osvědčila u řady druhů hospodářských zvířat, se u včel neukazuje proveditelnou, protože ztráta genetické diverzity populace vede rychle k nižší vitalitě.

Umíme to lépe než příroda?

Snaha měnit způsoby chovu včel podle vzorů intenzivní živočišné velkovýroby není jen záležitostí posledních desetiletí. Již od poloviny minulého století se s rozvojem chemie a krmivářství hledaly, zkoušely a doporučovaly náhražky přírodní potravy včel i v jejích jiných složkách, než představuje cukr podávaný jako náhrada za odebraný med.

Již v první polovině minulého století po odhalení funkce hltanových žláz včely medonosné prof. Štěpánem Soudkem se výzkum snažil najít různé bílkovinné náhražky pylu. Používaly se v různých formách – v práškové konzistenci k rouskování jako Sojapyl, jako součásti medocukrových těst – s přídavkem kvasnic či sušeného mléka i jako tekuté bílkovinné náhražky v cukerných sirupech.

Tyto náhražky, které byly i u nás nejvíce zkoumány a propagovány do poloviny 70. let minulého století, žádné zlepšení vývoje včelstev nepřinášely. Později se ukázalo, že představují naopak riziko pro zdraví včel, protože byly zpravidla podávány pro zvýšení atraktivity v cukerných těstech nebo sirupech, a proto byly přijímány staršími včelami, u kterých bílkoviny zvyšovaly v trávicím traktu riziko rozvoje nosemózy. Také kvasinky, které částečně v těstech přežívaly, narušovaly mikroflóru trávicího traktu včel. Sušené mléko Laktino obsahovalo včelám nestravitelnou až toxickou laktózu. Včelami nestravitelné cukry jsou i součástí odtučněné sójové moučky podávané dříve včelám pod názvem Sojapyl.

Přesto hledání bílkovinné superpotravy, která by měla nahradit pyl jako zdroj přírodní bílkovinné výživy včel, stále pokračuje. V posledním desetiletí tyto snahy posiluje především velkovýrobní způsob chovu včel na lokálně převčelených stanovištích, kde si včelstva silně konkurují hlavně v pozdně letní pylové snůšce. Některé ze světově používaných bílkovinných náhražek vedly v nedávné době k vážným problémům v obchodu s medem. Přítomné enzymy z kvasinek v náhražkách pylu byly odhaleny v mexických medech, které byly následně pro obsah v medu nepřípustných cizích enzymů označeny za falšované. Podobné problémy mohou tyto náhražky vyvolávat, jsou-li při jejich výrobě použity proteiny z GMO sóji, kvůli následným nálezům stopových množství geneticky modifikované DNA v medu.

Hledala se i cesta náhražky cukerného krmení levnými tekutými aditivovanými sirupy, která vyústila ve výrobu Medokrmu ve Slovenských škrobárnách Trnava. Nakonec včelaři učinili na počátku 70. let minulého století s tímto krmivem, které obsahovalo v 1 kg až 250 mg včelám toxického HMF, tak negativní zkušenost, že s výrobcem tohoto krmného sirupu probíhal po velkých zimních úhynech v roce 1974 soudní spor.

V polovině 60. let minulého století s rozvojem výroby antibiotik přišla éra antibiotik krmných ke zlepšení vitality a přírůstků hospodářských zvířat. Také v chovu včel se v řadě zemí i u nás – kvůli udávanému stimulačnímu účinku antibiotik na rozvoj včelstev a zvýšení výnosů – antibiotika v té době zkoušela a výsledky byly předmětem jednání na sympóziích i konferencích Apimondie.

Zlom nastal až přehodnocením rizik pro vznik rezistence bakteriálních kmenů v humánní medicíně v průběhu 70. let 20. století. Zavedením nulové tolerance obsahu antibiotik v medu se z výskytu i jen stopových množství antibiotik v této potravině – po rozvoji dalších vysoce citlivých, ale i drahých metod detekce – celkem zbytečně vytvořil jiný problém. Kontrola ATB v medu v mnohem nižších limitech než u některých dalších potravin živočišného původu s mnohem větší spotřebou je tak dnes faktorem snižujícím cenu medu prvovýrobcům, protože kdo jiný než prvovýrobce ve výkupní ceně medu jako suroviny musí zaplatit tyto drahé analýzy prokazující absolutní nulu v obsahu antibiotik nepožadovanou u masa či mléka?

V 70. letech minulého století se zkoušely i jiné formy zvyšování výkonu včelstev nepřirozeným zásahem do jejich výživy – například podáváním nízkých koncentrací rozpustných solí kobaltu jako součásti vitaminu B12 do napájecí vody. I od těchto pokusů se ale nakonec upustilo s ohledem na toxicitu kobaltu a snadnost jeho předávkování.

Dnes žijeme opět v době rozšířené nabídky všemožných umělých cukerných, bílkovinných, minerály a vitaminy obohacených krmiv pro včely. Na kongresu Apimondie 2017 v Istanbulu prof. Wrightová, která od loňského roku předsedá vědecké komisi Apimondie pro biologii včel, přesvědčivě doložila, jak je většina těchto komerčních krmných náhražek vzdálená složení aminokyselin v mateří kašičce včel, kterou z bílkovinné potravy musí včely vytvořit. Výstava Apiexpo na loňské Apimondii v Montréalu však ukázala, že směřování velkochovů včel k používání krmných náhražek pylu je bohužel zřejmě trvalý jev. Stejné poznatky jsme získali během odborných exkurzí po kongresu Apimondie v Koreji již před 4 roky.

Přes všechny mnoha studiemi prokázané poznatky o nenahraditelnosti přírodního pylu ve výživě včel si stále myslíme, že umíme vytvořit pro včelstva lepší potravu než příroda a že se včelami díky této potravě můžeme zacházet stejným způsobem jako s dojnicemi v kravíně. Při rozhodování o způsobech chovu včely medonosné často zapomínáme, že stupeň domestikace je u ní mnohem nižší než u jiných druhů hospodářských zvířat a že opravdu nedokážeme včelstva krmit lépe než příroda.

autor: Václav Švamberk <vaclav@majabee.cz>