Jaroslav Šebek: Rodinné farmy životnímu prostředí prospívají

„Sedláci na rodinných farmách jsou obecně významným garantem odpovědného a ekonomicky vyváženého chování, neboť přirozeně vnímají environmentální potřeby v krajině,“ říká v rozhovoru pro Katolický týdeník předseda ASZ ČR Jaroslav Šebek.  

Jaroslav Šebek je předseda Asociace soukromého zemědělství ČR. Hospodaří na 40 hektarech v okolí Roudnice nad Labem. Jeho statek je tak o pět hektarů menší než ten, který jeho dědečkovi znárodnili komunisté, aby jej následně za neplnění nesmyslně vysokých povinných kvót poslali do uranových dolů. Vrátil se s rakovinou a zemřel. Jeho vnuk v boji za malé zemědělce spatřuje dědečkův odkaz.   

Jak se dnes žije českým sedlákům? Stali se opět součástí českého venkova? Co je dnes nejvíce ohrožuje?

Osobně věřím, že sedláci, minimálně svým duchem, nikdy nepřestali být součástí našeho venkova, ač se o to komunisti opravdu velmi úporně snažili. A doufám, že tato má víra se nezakládá jen na tom, že jsem také „ze selského“ a že i dnes doma hospodaříme na naší rodinné farmě. Mám za to, že nyní jsou sedláci zpět pevnou součástí i v reálné praxi. Jejich podíl na obhospodařované půdě každoročně roste a dnes již činí zhruba 38 procent. Sedláci totiž nejsou většinou jen zemědělci, ale také poskytovatelé služeb na venkově, zaměstnavatelé a především tvůrci lokální identity, včetně produkce lokálních potravin. Hlavně jsou ale obyvateli toho venkova a mají v krvi na té půdě zůstat hospodařit a předat ji časem svým potomkům. To je ten klíčový rozdíl proti jiným (také legitimním) formám zemědělského podnikání. V tom rozdílu je obsaženo mnohé, co nejde tady na pár řádcích ani nastínit. Jen podotknu, že tady se skrývá určité řešení mnoha environmentálních, sociálních, ekonomických i jiných společensko-politických problémů dneška.

Co nás ohrožuje? Nechci tu dnešní situaci a politiku pokládat za nějaké ohrožení, ale je prostě faktem, že současný model koncentrovaného velkoplošného a takřka odosobněného průmyslového zemědělství je bohužel dlouhodobě prosazován na Ministerstvu zemědělství a předkládán veřejnosti jako ten správný a konkurenceschopný. A to je velká škoda pro všechny. Přirozené přínosy modelu rodinných farem jsou na druhé straně tím hlavním zdrojem i cílem uvažování ve zbytku Evropy a sem také směřují aktivity Společné zemědělské politiky EU. Tím rozhodně nezpochybňuji, že má vše svůj rub i líc.

Jen si myslím, že největší překážkou je u nás uvažování společnosti, která zatím ještě většinově pocitově spoléhá na tvrzení o ekonomických modelech, nových technologiích a setrvává v přesvědčení, že budoucnost či spása je převážně, řekněme, v kolektivním a manažersky řízeném zemědělství, které jediné bude schopné konkurovat na trhu a že pouze tudy povede správná cesta. Dlouhodobou snahou naší organizace ale je ukázat i jiný model, který reálně žijeme na našich rodinných  farmách po celé ČR, neboť si podle našeho názoru trvale uchovává životaschopnější jádro a to zejména proto, že vyrůstá z přirozeného a neutuchajícího zájmu a jakéhosi životního „nastavení“  těch hospodářů pracovat a žít „na svém“.

Je mezi českými sedláky tématem klimatická změna? Mnoho lidí to vnímá jako téma znuděné městské mládeže.

Samozřejmě ano, projevy počasí dopadají v prvé řadě právě na zemědělce. Spíše by ale bylo vhodnější mluvit o reálných projevech počasí než o termínu „klimatická změna“, za kterým se ukrývá více vizí, projektů a teoretických úvah, než reálných řešení změn probíhajících v přírodě. Sedláci vnímají, co se děje a objevují se různé pohledy a přístupy. Od těch, co se tím zabývají velmi silně a bijí na poplach až po ty, kteří si nepřipouštějí potřebu nějakých změn a spoléhají na to, že jde spíše o nějaké výkyvy než o trend. Podle mne bude pravda nejspíš někde uprostřed. Bohužel zde také platí, že určitá část veřejnosti získala pod mediálním tlakem některých aktivistů falešný dojem, že tou hlavní negativní příčinou je obor zemědělství, chov hospodářských zvířat a konvenční hospodaření obecně. To je velmi zvrácená představa, neboť zemědělství je klíčovým oborem nejen, pokud jde o produkci surovin a potravin, ale hlavně o obor, který pečuje o většinou plochy půdy v našem prostoru. Legitimní otázky ale jsou, jakým způsobem se některé věci v zemědělské praxi provádějí a zda není potřeba některé přístupy nebo technologie změnit nebo opustit.

Převládá u vás spíše adaptační postoj (adaptace na nové klimatické podmínky) nebo souhlasíte s ekologickými hnutími, že většinový podíl nese člověk a musí bezpodmínečně a v co nejrychlejším čase změnit své chování?

Nejen dnes, ale vždy v minulosti ovlivňoval stav přírody a životního prostředí člověk. Pokud se má stav životního prostředí a zejména půdy a zdrojů vody zlepšit, je jasné, že změna chování lidí, a to nejen zemědělců, je nevyhnutelná. Na druhou stranu, člověk větru ani dešti (naštěstí) neporučí, takže je třeba kombinovat obojí – adaptaci i změnu chování. Sedláci na rodinných farmách jsou obecně významným garantem odpovědného a ekonomicky vyváženého chování, neboť přirozeně vnímají environmentální potřeby v krajině, takže ekologická hnutí z tohoto předpokladu mohou skutečně funkčně vycházet. 

Který problém (ať už z hlediska klimazměny či poškozování přírody lidskou činností) vnímáte jako nejpalčivější v Česku?

Nesprávně nastavené zemědělské dotace, které jsou v mnoha aspektech skrytou nebo otevřenou podporou velkých podniků a obrovská míra byrokracie, která jde paradoxně často proti těm, kteří skutečně zodpovědně hospodaří.

Je ekologicky citlivější zemědělství v nějakém napětí s konkurenceschopností? Nebo jde jen o transformační náklady?

Ekologická produkce je obecně nákladnější, neboť v něm nelze používat intenzifikační postupy, například zemědělskou chemii, proto je logicky taková produkce, jde-li o biopotraviny, dražší. Spotřebitelé by ale měli vědět, že si ve vyšších cenách platí vyšší ochranu životního prostředí a zde je třeba vyzdvihnout, že ta odpovědnost za současný stav je nějakým byť malým dílem na každém z nás. Třeba tím, že si veřejnost bude více promýšlet, jakému typu zemědělce pronajmou své vlastní pozemky, či jaké potraviny a od koho si budou kupovat.

Jste spokojeni s tím, jakým způsobem je nastaven současný systém zemědělských dotací? Co byste případně zlepšili?

Jak již bylo řečeno – spokojení rozhodně nejsme. Stávající dotace jsou pořád hodně spojeny s podporou produkce, ačkoli legitimita dotací v dnešní době spočívá zejména v ocenění veřejného zájmu, kterým je udržitelné zemědělství a péče o krajinu ve všech souvislostech. To ale není trend nějaké krátké doby, to je dlouhodobá věc, kterou museli všichni zaznamenat. Na druhou stranu je ale nutné, aby stát byl schopen a ochoten skutečně takové chování jasně a adekvátně ohodnotit, protože sedlák se musí uživit, jinak z venkovského prostoru odejde a to by byla totální prohra celé společnosti. Skutečně odpovědné nastavení takových podpor je ale především nutné zarámovat srozumitelnou a deklarovanou představou o koncepci budoucího zemědělství v ČR, aby se v tom všichni zemědělci mohli zorientovat a odvíjet od toho své budoucí aktivity.

Strategie F2F představuje ambiciózní plán, chce např. 25 procent půdy v organickém režimu (v současnosti v ČR 16 procent), pozice České republiky je spíše skeptická, vyžadovalo by to masivní investice. Co dnes v Česku nejvíce zatěžuje půdu?

Věřím, že nějaké fatální investice by to úplně nevyžadovalo. Největším problémem české krajiny (a půdy) je nízká schopnost zadržovat vodu, mimo jiné kvůli rozsáhlým nepřerušovaným plochám polí, které jsou v průměru největší v EU. Pestřejší krajina je vůči všem možným negativním vlivům (sucho, povodně, škůdci) odolnější. Rozšíření ploch v ekologickém režimu není v ČR zas tak velký problém, bude-li tomu odpovídat zmiňovaná podpora veřejného zájmu. Nemusí to být dražší, jde spíše o přerozdělení veřejných priorit. 

Strategie dále počítá i se snížením pesticidů o 50 procent, hnojiv o 20 procent a antibiotik v živočišné výrobě o 50 procent. Umíte si něco takového představit v Česku, případně ve svém hospodářství?

Česká republika má v těchto aspektech celkem dobrou pozici, jiné státy jsou v těchto spotřebách mnohem náročnější. Je třeba, aby MZe v Bruselu vyjednalo, že to požadované snížení bude zohledněno co do úrovně současné spotřeby a trendu v jednotlivých státech. Musím současně deklarovat, že celá řada sedláků na rodinných farmách hospodaří bez používání chemie, případně jí používá minimálně, a to samé se týká dalších látek, například antibiotik. Sedlák se rozhoduje hospodárně, proto nebude zbytečně používat něco, co by nepřinášelo efekt v dlouhodobém měřítku - skutečný sedlák právě uvažuje ve víceletém ekonomickém horizontu. Představitelná opatření to tedy nejen jsou, ale také se již u některých hospodářů děje. Jiná věc je ale úmysl plošně všude ve všech zemích a v každém hospodářství dosáhnout avizovaných parametrů. To naopak téměř jistě možné nebude, mluvíme-li o zemědělství jako celku.

Jak se stavíte k návrhu, aby se do financování společné zemědělské politiky promítlo ukládání CO2? Komise navrhuje, aby zemědělské postupy, které odstraňují CO2 z atmosféry a přispívají tak k dosažení cíle klimatické neutrality, byly finančně odměněny.

Obecně s tím nemáme problém, je ale třeba vědět, že cest k uhlíkové neutralitě je celá řada a zrovna zemědělství není tím oborem, který by měl uhlíkovou strategii především naplňovat. Je třeba, aby se tento cíl týkal spravedlivě všech dotčených oborů. Případné finanční kompenzace musí být pro zemědělce skutečně motivační.

Evropští Zelení avizují, že kvůli omezení emisí skleníkových plynů (metan) chtějí do roku 2030 omezit konzumaci masa a mléka o 30 %. Co vy na to?

S tím kategoricky nesouhlasíme, je to teze jdoucí proti přírodě a proti normálnímu lidskému chování. Omezení konzumace masa a mléka je nutričním (stravovacím rizikem), omezení chovů hospodářských zvířat, zvláště zvířat chovaných pasteveckým způsobem, a bude mít i negativní dopad na biodiverzitu krajiny - na její schopnost zadržovat vodu. Data o produkci metanu byla v minulosti častokrát zpochybněna a navíc nezahrnují opačně působící efekty chovu zvířat, a pokud se operuje například spotřebou vody při produkci masa, pak je třeba říci, že jde o zdroje vody, které se z životního prostředí a planety neztrácí, ale zase se do něho vracejí, takže chov zvířat rozhodně „nevysušuje“ planetu. Vody na Zemi je stále stejné množství, jen se mění její skupenství – rostoucí teploty způsobují vyšší nasycenost vzduchu vodní párou, takže vody není méně, jen se stala párou. Tohle jsou opravdu manipulativní a účelové bludy, které je třeba rázně odmítnout.

Lucie Sulovská, vyšlo v Katolickém týdeníku č. 30/2020  

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info