Bioklimatolog Trnka: Nelze se spoléhat na to, že změna klimatu je pouhý módní fenomén, který odezní

I když se celý svět už více než rok potýká s pandemií nemoci Covid-19, možná ještě výraznější změny nás čekají v souvislosti s probíhající klimatickou změnou. O změně klimatu se v posledních letech ve veřejném prostoru čím dál více mluví, ale jedná se o velmi složitý a komplexní fenomén. Jedním z našich největších odborníků na klimatickou změnu (především s ohledem na její vliv na zemědělství) je Miroslav Trnka, vědecký pracovník Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a zároveň profesor Mendelovy univerzity v Brně. Miroslav Trnka v online rozhovoru pro Selskou revui nezapřel svou odbornost, ale zároveň kontext klimatické změny srozumitelně přiblížil. 

Už poměrně dlouhou dobu je mezi vědci shoda na tom, že probíhá klimatická změna. Nicméně tomu část veřejnosti pořád nevěří. Jaké jsou jasné důkazy, že klimatická změna probíhá a že lidé mají na její podobu vliv?

Důkazů o vlivu člověka na klimatickou změnu už dnes kolem sebe vidíme celou řadu. Začněme tím, co nám říkají relativně nejspolehlivější údaje, které máme k dispozici. Jedná se o údaje o teplotě dlouhodobě sbírané na našem území od konce 18. století. Za devatenácté století v těchto datech žádný trend není, teplota v té době osciluje v kratších či delších cyklech. Ale situace se začíná měnit ve 20. století, zvlášť v jeho druhé polovině, a specificky v jeho poslední dekádě a ve 21. století. Nárůst teploty v posledních dekádách je zcela mimo rámec přirozené variability v rámci dlouhodobosti. Není náhodou, že víceméně každý rok dochází k překonání teplotních rekordů. Zvyšování teploty je nejlepším indikátorem, protože teplota představuje měřítko energie, která je obsažena v systému Země (tj. voda, půda, atmosféra). Evidentní je, že tento nárůst teploty nedokážeme vysvětlit žádným jiným mechanismem, než tím, že se mění složení atmosféry. V atmosféře přibývá koncentrace oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusíku, tedy plynů schopných pohlcovat dlouhovlnné záření naší Země. Skleníkový efekt je přirozený a odpovídá za to, že planeta je o cca 33 °C teplejší, než by v dané vzdálenosti od Slunce se svojí odrazivostí povrchu měla být. Ale tím, jak zvyšujeme koncentraci některých z těchto plynů, skleníkový efekt dále zesilujeme a atmosféra se otepluje, roste množství vodní páry, které atmosféra pojme, a protože vodní pára je také skleníkový plyn, skleníkový efekt se ještě zesiluje. Všechny tyto faktory vedou k tomu, že svojí činností přispíváme k oteplování planety. Zvyšování průměrné teploty neprobíhá na Zemi rovnoměrně. Jsou oblasti zažívající mírné ochlazení, ale jedná se především o drobné enklávy v některých odlehlých oblastech na jižní polokouli a nad oceány. Nicméně obecně vidíme téměř všude včetně Antarktidy oteplování, jehož síla je největší v Arktidě. Zdá se to možná jako paradox, protože Arktida přece představuje nejchladnější oblast severní polokoule. Jenže Arktida je narozdíl od Antarktidy kryta jen relativně tenkou vrstvou mořského ledu. Zvýšení teploty vzduchu a také mořské vody vede k tomu, že se sezónní odtávání ledu zrychluje. Mořský led kvůli vysokému albedu odráží asi 95 % záření dopadajícího do oblastí severních zeměpisných šířek, jenže při odtátí jej nahradí volná hladina s velmi nízkým albedem. I vizuálně se mořská hladina jeví jako velmi tmavá a pohlcuje velkou část slunečního záření, což zvláště v dlouhém polárním dni dramaticky mění situaci.

Zjednodušeně se dá říct, že čím více se ohřeje voda v Arktidě, tím více odtává ledu a dopadá slunečního záření. V celém systému je řada zpětných vazeb a procesy nejsou tak přímočaré, jak jsem je zjednodušil, ale podívate-li se na mapu pozorovaného oteplení, tak v severní Skandinávii se jedná za posledních 60 let i o několik stupňů. Zima tam je pořád, ale v létě led taje v nebývalém rozsahu.

Jaké projevy probíhající klimatické změny můžeme pozorovat u nás?

V Česku důkaz probíhající klimatické změny představuje prodlužování vegetační sezóny. Ptáci přilétají dřív, jaro začíná zhruba o čtrnáct dní dříve a celkově doba, kdy je teplota dostatečná pro vegetaci rostlin, se prodlužuje většinou o tři týdny (v některých letech je to ještě víc) oproti např. 60. letům 20. století. Můžeme si to představit, jakoby se nadmořská výška celého našeho území snížila o 200 výškových metrů. Můžeme to dnes vidět například na Českomoravské vrchovině.

Situaci jsme nedávno analyzovali z pohledu změn tradičních výrobních oblastí, které jsou klasicky rozlišované na kukuřičnou, řepařskou a obilnářsko-bramborářskou. Ať tomu říkáme, jak chceme, tak základní charakteristikou dané oblasti je určitý charakter klimatu (to znamená především teplotní a vlhkostní podmínky). Dříve typickou řepařskou oblastí byla oblast východních Čech, středních Čech v nížinách okolo Labe a Haná. V současné době jsou tyto původní řepařské typy v podmínkách, které bychom označili jako kukuřičnou výrobní oblast. To, co dřív na Vysočině bývalo obilnářsko-bramborářskou oblastí, má nyní podmínky blížící se řepařské oblasti. Samozřejmě klimaticky, nikoliv půdně. Do značné míry mohou změnu klimatu zemědělci vidět na disproporci výnosů. V pahorkatinách a na vysočinách dnes dosahujeme vyšších výnosů, než v tradičních zemědělských oblastech. Někteří zemědělci třeba na Vysočině tuto změnu situace přikládají novým odrůdám, novým technologiím a svým schopnostem. Ale to by znamenalo, že propad výnosů na Hané nebo na jižní Moravě bychom museli vysvětlovat neschopností tamních zemědělců a tím, že používají špatnou technologii. To pochopitelně nedává smysl. Vysvětlení je v tom, že my zažíváme tak zásadní změnu agroklimatických podmínek, jako jsme neviděli za dvěstě let moderního zemědělství. Jižní Morava, co dřív byla kukuřičná oblast, se posunula do oblasti, které my pracovně říkáme vinohradnická. Na jižní Moravě dnes z pohledu počasí každý rok zažíváme události, jež se v uplynulých dvou staletích vyskytovaly pouze zřídka. V současné době zde máme téměř každý rok velmi suché letní období, dlouhou vegetační sezonu, relativně vysoké úhrny slunečního svitu, a velký rozdíl mezi dostupnou a potřebnou vodou. A protože rozhovor děláme teď na konci ledna (rozhovor byl proveden 26. 1., pozn. redakce), tak se stačí podívat na průběh zim. Změnu klimatu v našich zeměpisných šířkách (zvláště v nižších polohách) poměrně dobře dokládají zimy. Zatímco dřív sněhová pokrývka trvala řádově několik desítek dnů i v nejnižších polohách, tak dnes se jedná o výjimku.

Za suchými roky, které jsme zažili, stojí nejen nárůst teploty, a to, že krajina potřebuje více vody, ale také celkově globální změna atmosféry včetně té nad naším územím. V centru České republiky u Pelhřimova je poměrně vysoký stožár, který ve výši téměř čtvrt kilometru sbírá data z atmosféry každý den. Pomocí těchto dat měří kolegové z Ústavu globální změny Akademie věd ČR koncentraci oxidu uhličitého i dalších skleníkových plynů. Tato koncentrace se velmi dobře shoduje s celosvětovým průměrem. Zkrátka i nad naším územím dochází k nárůstu koncentrace, která je dnes o více než o třetinu vyšší, než v době před šedesáti lety. Zažíváme tudíž poměrně masivní změnu.

Co tedy konkrétně dokazuje, že lidská společnost má hlavní vliv na probíhající klimatickou změnu?

Důkaz, že za touto změnou je člověk, je poměrně jednoznačný. Podíváme-li se na časovou řadu nárůstu teplot a nárůst emisí, tak vidíme velmi dobrou časovou shodu právě s počátkem průmyslové revoluce a následně se zrychlením industrializace po druhé světové válce. Oxid uhličitý nemůže pocházet z jiných než z lidských zdrojů, především z fosilních paliv. Důkazů o původu uhlíku z fosilních paliv existuje několik, a zvláště přesvědčivá je změna poměrů stabilních izotopů uhlíku v atmosféře, kterému říkáme Suessův efekt. Zároveň víme, že jako lidé produkujeme zhruba dvojnásobek oxidu uhličitého, než nakonec skončí v atmosféře. Atmosféra a oceány tedy pořád padesát procent námi vypuštěného CO2 pohlcují. Tedy naše emise jsou více než dostatečně silné na to, aby probíhající klimatickou změnu způsobily. Když si ta všechna data poskládáme dohromady, tak je evidentní, že nemáme co řešit. Nemůžeme se bohužel obelhávat tím, že možná vědci udělali chybu, protože tyto věci se považují za prokázané asi dvě dekády. Jistě by si řada lidí přála, abychom některé věci a některé chování nemuseli měnit.Z druhé strany připomenu, že před nějakými pětatřiceti lety nikdo nevěřil tomu, že spreje a používání freonů mohou poškozovat ozonovou vrstvu nad Antarktidou a když už, tak se s tím dá něco dělat. Zkušenost ukazuje, že během posledních dvaceti let se podařilo tento problém ne úplně vyřešit, ale z velké části zmírnit ty jeho nejhorší dopady. Je to sice výrazně menší problém, než je oxid uhličitý a další skleníkové plyny, ale byl to problém globálního rozsahu, který se řešil již v průběhu studené války. Myslím si, že by nám mělo dodávat naději, že i když je to velmi složité, tak řešení lze najít.

V současné době se v médiích objevují zprávy z Mezivládního panelu pro změnu klimatu. Považujete je za věrohodné? Je dobré se jimi řídit a věřit jim?

Mezivládní panel pro změnu klimatu (dále jen Mezivládní panel) je institucí, která je mezivládní. Sice jí organizují Spojené národy, ale každý ze států včetně České republiky tam nominuje velmi kvalifikované zástupce. Za Česko je to kolega Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu. Experti, kteří státy nominují, mají za cíl projít vědecké studie publikované v recenzovaných časopisech. Tyto studie prošly oponentním řízením. Vědci z Mezivládního panelu informace z recenzovaných časopisů dávají dohromady, cizelují je a nějakým způsobem skládají do souhrnného příběhu. V minulosti tento systém prokázal, že když se objevily chyby, tak je dokáže velmi rychle napravit. Zprávy produkované Mezivládním panelem jsou tedy souhrnnými rešeršemi všech vědeckých studií. Tyto studie zcela jednoznačně říkají, že změna klimatu je člověkem způsobená, způsobuje zásadní změny v ekosystémech a způsobuje zásadní změny v řízených ekosystémech. Budoucí vývoj, jakkoli je zatížený budoucí nejistotou, můžeme odhadnout relativně spolehlivě. Je třeba říct, že zprávy Mezivládního panelu jsou velmi detailní, mají řádově kolem čtyř tisíc stran a vycházejí zhruba jednou za sedm let. Z nich poté unikají krátké souhrny s rozsahem kolem dvou set stran. A poté produkuje Mezivládní panel „sumáře“ hlavně pro politiky, které jsou výrazně kratší. O těchto dokumentech se často se vede politická debata. Neznamená to, že jsou tyto kratší zprávy špatné. Ale u nich jsou zdůrazňovány jen některé z daných faktů, protože je nelze zmínit všechny.

Ve zprávách Mezivládního panelu se poměrně často udává, že zemědělství výrazně přispívá ke klimatické změně. Jak vliv zemědělství na klimatickou změnu vidíte vy?

Nejprve je potřeba říct, co všechno do zemědělství budeme řadit. Nicméně podíl zemědělství na klimatické změně je nezanedbatelný, o tom není sporu. Ve chvíli, kdy pracujeme se zemědělskou půdou a zvlášť, když jí prokypřujeme a zpřístupňujeme do ní vstup kyslíku, tak usnadňujeme oxidaci organické hmoty. Když to zjednoduším, tak podporujeme aerobní procesy a tím pádem rozpad organických látek. Toto je pro nás zemědělce klíčové, protože potřebujeme urychlit koloběh živin. Provzdušnění je důležité pro růst kořenů, je klíčové pro odvodnění půdy. Obecně téměř vždy zemědělství vede k redukci organické hmoty v půdě a tím pádem se organická hmota rozpadá na jednotlivé složky (včetně oxidu uhličitého) a uniká do atmosféry.

V současné době největším přispěvatelem ke klimatické změně z pohledu zemědělství je odlesňování původních lesů nebo přeměna doposud neobdělávané krajiny na zemědělskou půdu (především pralesů v Africe, jižní Asii a notoricky v Jižní Americe). Tyto změny vedou ke stavu, kdy urychlují proces oxidace organické hmoty a její mikrobiální rozklad. V Evropě jsme si dobou odlesňování a zbavení velké části organické hmoty už prošli. Od neolitické revoluce jsme byli už napřed před těmi jmenovanými oblastmi, kde jsou původní deštné pralesy. To znamená, že v Evropě už z velké části došlo k redukci oxidu uhličitého z půdy. Ale ještě zdaleka nejsme na konci. Pořád můžeme nevhodným obděláváním půdy emise způsobovat. Emise způsobujeme vždy, když používáme minerální hnojiva, při používání strojů nebo jakékoli energie (většinou pocházející z fosilních zdrojů). I s odlesněním se při zprůměrování dá odhadnout podíl zemědělství na globálních emisích jako pětinový až čtvrtinový. V Česku tak vysoký podíl zemědělství na emisích nebude. Nicméně hodně závisí na tom, co do zemědělství počítáme. Důležité je, jestli do stopy zemědělství zahrnujeme pouze to, co se odehraje u nás. Nebo jestli do ní zahrnujeme i třeba transport sóji z Jižní Ameriky, která se primárně pěstuje na odlesněné půdě. Obecně ale platí, že evropské zemědělství dokáže vyprodukovat kalorii z rostlinné nebo živočišné výroby s relativně nízkými emisemi. Evropské zemědělství je vysoce efektivní, uhlíková změna v Evropě už proběhla, uhlík je víceméně stabilizovaný a můžeme se ho snažit do půdy dodat. Při celosvětovém pohledu nedává moc smysl přesouvat produkci do původních panenských oblastí a na druhou stranu opouštět výkonné zemědělství v Evropě.

Jak se tedy zemědělství v Evropě podílí na klimatické změně?

Zemědělství je výrazným zdrojem emisí celosvětově, ale o evropském zemědělství to tak úplně neplatí. Naopak uvažuje se o tom, že do budoucna by zemědělství mohlo být jedním ze sektorů, které budou uhlík poutat. V Česku v celkovém součtu zemědělství vypouštíme uhlíku víc, než ho poutáme, a jsou zde rezervy. Velmi nám v minulosti pomáhaly lesy, které bývaly zásobníkem uhlíku, ale po kalamitě několika posledních let, se i české lesy v součtu změnily v emitenty. Ale jsou cesty, jak omezit produkci skleníkových plynů nebo celý sektor směřovat k neutralitě. Není to přímočaré, neexistuje na to jednoduchý recept, který by fungoval pro všechny evropské státy. Česko je v této situaci v trochu nevýhodné pozici, protože pro nás změna klimatu znamená v dlouhodobém pohledu spíše zhoršení klimatických podmínek. Bude se u nás zvyšovat frekvence suchých ročníků a to nám jednoduše neumožňuje úplně dobře produkovat dostatek biomasy, abychom mohli uhlík stabilizovat a ukládat do půdy. Toto bude pravděpodobně možné v severozápadní Evropě. Ale pořád jsou oblasti, kde spoustu věcí můžeme změnit a ty rezervy jsou obrovské. Co se emisí týče, tak se jedná nejenom o přímé, ale i o nepřímé emise (typicky ukládání sedimentů a jejich následnému aerobnímu rozkladu). Při nepřímých emisích přicházíme o suroviny, které jsme do půdy dodávali v minerálních hnojivech, dále produkujeme metan, který se rozpadá v nějakém místě bez přístupu kyslíku. Následně ztrácíme úrodnost a snižujeme celkovou efektivitu zemědělství a produkce. Snižuje se tedy celková efektivita a zvyšuje uhlíková stopa. Tyto vztahy rozhodně nejsou jednoduché. Zemědělství je výrazným zdrojem znečištění, ale v Česku to rozhodně není ten hlavní viník. Hlavní zdroje emisí v Česku musíme hledat jinde, primárně v energetice, průmyslu, dopravě. A dál v urbánních vestavbách a ve spotřebě populace.

Lesnictví je do značné míry sektorem, který by oxid uhličitý poutal, protože stromy při svém růstu stabilizují část biomasy v podobě dřeva. Pokud ho přímo nespálíme a použijeme na něco jiného, tak nedochází k přímé produkci emisí. Nicméně minimálně v posledních dvou letech vidíme, že se i české lesy v tom celém součtu staly producenty oxidu uhličitého. Už se nám to neodečítá z národního účtu (tj. např. to, co vypustí zemědělství mínus to, co poutají lesy) ale naopak do něj přispávají, a to je špatná zpráva. 

Jaký má živočišná výroba vliv na produkci emisí a změnu klimatu? Jaký typ živočišné výroby je dobrý pro adaptaci na změnu klimatu a jaký je naopak výrazným producentem emisí?

O tom se vede velmi živá a intenzivní debata. Je evidentní, že zvlášť skot je zdrojem metanu a současně také ne úplně zanedbatelných emisí oxidu uhličitého. Tyto emise CO2 často vznikají sekundárně právě používáním směsí, jejichž součástí je například sója, a které importujeme z původně zalesněných. Na druhou stranu existují velmi pokročilé snahy o snížení emisí metanu z chovu skotu. Některé tyto snahy jsou technologicky relativně jednoduché, například ty spočívající ve způsobu manipulace s hnojem, kejdou a celkově statkovými hnojivy s cílem zabránit úniku emisních plynů. Druhá věc je přímo aplikace látek snižujících samotnou produkci metanu při metabolických pochodech. Ale obecně je otázka, jakou míru udržitelnosti má mít systém, který je stále považován za ideální. Příklad tohoto neudržitelného systému vidím v systému jedné velké dobytčí jednotky na hektar zemědělské půdy. Škodlivost tohoto systému není podle mě například u oběhu živin, koloběhu organické hmoty, protože tam daný systém svůj benefit regionálně má. Ale při pohledu na zemědělství jako na globální systém v zásadě zjistíme, že planeta je příliš malá, abychom tento model zemědělství aplikovali.

Protože procesy přeměny mezi rostlinou a živočišnou bílkovinou jsou tak nevýhodné, že přílišné zaměření se na živočišnou výrobu nadměrně zatěžuje planetu a vytváří nárok lidstva na ještě větší podíl půdy, který musíme využívat pro zemědělství. Z tohoto pohledu se stále hledá nějaká rovnováha mezi tím, co je únosné regionálně nebo lokálně (to, co by fungovalo v rámci farmy) a tím, co dává smysl globálně. Já si myslím, že neexistuje žádný jednotný model úspěšného zemědělství. Musíme odhlédnout od jednotlivých, dílčích pouček a podívat se na ten systém z pohledu efektivity, co je v kterém regionu nejefektivnější a které typy produkce by měly být podporovány a naopak, co by podporováno být nemělo. Typickým nešvarem je přílišné soustředění se na snižování emisí daného státu nebo neutralitu zemědělství a zároveň směřování těchto emisí jinam. Na tento problém například upozornila nedávná studie pro dánskou vládu.

Ideální stav znamená zefektivnění celkového nakládání s živinami, využití živin, využití pesticidů a případně jejich omezení. Ale současně si uděláme bilanci toho, co opravdu musíme dovézt (například z pohledu krmivové základny). Nedává smysl v Evropě pěstovat rozsáhlejší plochy sóji, protože nedokážeme nahradit některé klimatické předpoklady, které má pro pěstování sóji třeba Jižní Amerika. My můžeme pracovat se zemědělci třeba ze zemí, odkud ty suroviny dovážíme, aby oni produkovali produkty s nízkými emisemi. Pohled na zemědělství nutně musí být národní, ale současně i globální.

Jak se podle vás změní klimatická situace v Česku do roku 2050 hlavně z pohledu zemědělství?

V rámci výzkumu globální změny a ve spolupráci s řadou kolegů z různých dalších institucí včetně Českého hydrometeorologického ústavu vedeme webovou stránku Klimatická změna. Tento web dává uživateli možnost podívat se, jaké klima pravděpodobně bude. Webová stránka Klimatická změna, kde se může uživatel podívat na svůj konkrétní region v roce 2050 nebo 2100 a vidí, jaká změna nás s největší pravděpodobností čeká. Je tam poměrně značná míra nejistoty. Pochopitelně nedokážeme předpovídat počasí v roce 2050, ale pomocí modelů, které máme k dispozici, dokážeme předpovídat dost věrohodně klima. Když to zjednoduším, tak obecně pro Česko očekáváme vyšší teploty. Vlhkost závisí na dvou věcech. Záleží na celkové klimatické citlivosti atmosféry. To je parametr, který vždy vnáší určitou míru nejistoty. Záleží na tom, co se stane s vlhkostním režimem. 

Celkově pracujeme asi se souborem čtyřiceti klimatických modelů, které nám říkají, že se v Česku určitě oteplí. Toto oteplení pravděpodobně nebude kompenzováno nárůstem srážek a tím pádem se sníží dostupnost vodních zdrojů. Je otázka, kdy a jak k tomuto snížení dojde. Současně jsou ale mezi jednotlivými modely poměrně značné rozdíly. Jsou to modely, kterým bychom mohli říkat „teplé a vlhké”. Další modely jsou „teplé a suché” a nakonec modely nepředpokládající tak velké oteplení. Rozmanitost modelů je dána tím, že Česko leží v „předělu“ mezi severní a jižní Evropou. V případě severní Evropy se modely shodují na tom, že bude nejen výrazně tepleji než dnes, ale bude tam i víc srážek. A naproti tomu v jižní Evropě, jak potvrzují klimatické trendy, se počasí také otepluje, ale také výrazně vysušuje. A my jsme někde uprostřed. Při zprůměrování všech modelů nám vychází, že se u nás srážky nezmění. Jenomže některý model ukazuje nárůst srážek, některý pokles. Já si myslím, že v datech zcela jednoznačně čteme to, že se zvýší variabilita (rozmanitost, pozn. redakce). Příklad zvýšené variability počasí byl rok 2020. Tento rok byl charakteristický suchým začátkem, poté nezvykle vlhkým průběhem léta. Byl to pátý nejteplejší rok (od začátku systematického měření teplot v polovině 18. století, pozn. redakce), ale přesto srážkově nadprůměrný, a dokonce i  s povodněmi. Přitom duben 2020 patřil mezi nejsušší, které jsme zaznamenali.

Bude tedy podnebí v Česku výrazně sušší?

Klimatická změna v sobě skrývá úskalí, že se musíme připravit na další období sucha. To je evidentní a posledních pět let ukázalo, jaké následky sucho může přinést. Ale současně se nemůžeme adaptovat jenom na sucho. Musíme počítat s tím, že se na našem území pořád budou moct vyskytovat vlhká jara, léta nebo podzimy. Povodně, které na naše území nepochybně přijdou, mohou být z řady důvodů intenzivnější. Můžeme zaznamenat větší srážkové úhrny, protože teplejší atmosféra jenom sama o sobě pojme více vody a obsahuje víc energie. Se změnou cirkulačních poměrů je obtíženější odvodit nějaké situace na základě předchozích pozorování. Ne, že by určité pozorované stavy neplatily, ale hranice jejich rozšíření se posunují. V minulosti jsme považovali za prakticky nemožné, aby bylo na jižní Moravě 30 až 45 tropických dní za rok (tj. dní, kdy teplota stoupne nad 30 °C, pozn. red.). V současné době je tato situace standardem, kterou však klimatické modely předpokládaly do 30. nebo 40. let 21. století. Ale z druhé strany musíme stále počítat s tím, že se objeví „tradiční” roky, třeba s velmi vlhkým jarem.

Způsoby adaptace na tuto zvýšenou proměnlivost se těžko vysvětlují třeba politikům, ale zemědělcům to vysvětlovat nemusíme. Zemědělec se dokáže přizpůsobit trvalému suchu, pokud má vodní zdroje. Je třeba se podívat například na často zmiňovaný Izrael. Dlouhodobě tvrdím, že Izrael je skvělý zdroj inspirace pro řadu věcí, ale my nemůžeme ty vzory kopírovat. Izrael má suché subtropické podnebí, charakteristické jedenáctiměsíční vegetační sezónou. Izraelci tedy primárně řeší přivedení vody na pozemek, dobré hospodaření s ní a živinami. Nemusí řešit, že daný pozemek může být přemokřený, že může být na sníh bohatá zima atd. My stále musíme počítat s podzimními mrazy, se sněhem, se srážkově bohatými měsíci, které nás nepustí ani ke sklizni a ani k zasetí. Pro většinu zemědělců je tato neustálá změna a bilancování velmi obtížná. Zemědělci řeší a bilancují, jestli byly dané práce udělány správně, jestli nebyly provedeny moc brzo, nebo moc pozdě. A v budoucnu se tato nejistota ještě zvětší. Dnes jsou podmínky dříve známé z Hané na Českomoravské vrchovině a na Hané mají to, co dřív mívala jižní Morava. Tudíž změna agroklimatických podmínek znamená, že je výrazně obtížnější předávat zkušenosti z generace na generaci. Dříve když táta řekl „Na tomhle poli ječmen nesej,” tak syn věděl, že to opravdu nemá smysl. Byla to několikrát ověřená znalost. Dnes to neplatí, dnes tam ten ječmen poroste báječně. Výsledky některých ročníků sladovnického ječmene ukazují, že se ječmenu dobře daří na Vysočině. Před pětadvaceti lety, když jsem dělal dizertační práci, tak jsem říkal, že jeden z výsledků je, že pravděpodobně se nebude moct pěstovat sladovnický ječmen na jižní Moravě, ale na Českomoravské vrchovině to možné bude. Pamatuji si, že komise se tím docela bavila, protože já pracoval s ekofyziologickými modely a oni byli respektovaní praktici. Nicméně v současné době už sladovnický ječmen na jižní Moravě vyprodukovat v žádané kvalitě často nelze a zemědělci ho tam považují za nejistou plodinu.

Co si myslíte o návrhu SZP z hlediska jejího vlivu na klima a snahy o adaptaci na klimatickou změnu?

Podle mě Evropa musí žít s tím, že zemědělství je podstatnou částí jejího rozpočtu. Pokud je současně prioritou EU snižování emisí, tak je jasné, že pro tento cíl bude používat i nástroje a prostředky, které investuje do zemědělství. Já to považuji za správnou cestu. Jak jsem už říkal, evropské zemědělství je relativně efektivní ve vztahu produkce vs. vyprodukované emise a nedává tedy příliš smysl nějakým dramatickým způsobem zemědělskou produkci v EU snižovat. My musíme směřovat k tomu, abychom dělali věci, které nás připraví na zvýšenou variabilitu. Nemůžeme si tedy dovolit ztrácet ornici erozí, protože bez retenční schopnosti půda nejen ztrácí úrodnost, ale ztrácí i schopnost odolávat výkyvům počasí.

Druhou věcí je celková podpora nižším vstupům. Tato podpora opět vychází z toho, že právě na vstupech můžu ušetřit část emisí. Máme rezervy, kde bychom se nad sebou měli zamyslet víc, ale dívejme se na to našima očima. Pokud dokážeme používat chemické látky efektivněji, tak nejenom že ušetříme, ale ještě snížíme emise. I tímto směrem kráčí náš výzkum  a nově nabízíme portál www.agrorisk.cz, který se snaží poskytovat informace proto, abychom ošetřovali porosty efektivně, ve správnou dobu a tedy s menšími náklady i zatížením životního prostředí. Jestliže do budoucna nebudou měřítkem pouze ekonomické ukazatele typu dodržení nějakých ploch nebo nějaký podíl greeningu, ale bude to i celková vyrovnaná bilance uhlíku, tak pro nás začne být snižování emisí a zvyšování efektivity důležité a zajímavé. Nemůžeme odhlédnout od toho, že k této situaci Evropa směřuje. Čím déle se budeme bránit, o to rychleji budeme muset běžet. Myslím si, že v našem zájmu naopak je, abychom investovali do výzkumu a do aplikace výzkumu tak, aby opravdu české zemědělství bylo připraveno na situaci, kdy bude zájem o komodity pěstované s nízkou uhlíkovou stopou. Jednoduše proto, že jinak na ně bude tak vysoká daň (přímá nebo nepřímá), že se je nevyplatí kupovat. K tomuto mechanismu dřív nebo později dospějeme.

Pokud chceme emise snižovat, tak si moc neumím představit jinou cestu, než zpoplatnění uhlíku, který daný produkt v sobě nese. Tato situace bude ovlivňovat chování spotřebitelů. U snižování emisí a zvyšování efektivity v zemědělství máme jako stát nějaké konkurenční výhody. Jedna z nich je ta, že jsme relativně malý a homogenní stát, kde je zemědělský sektor poměrně „koncentrovaný” a současně vzdělaný. Jedná se primárně o profesionální zemědělce, kteří ve své činnosti bez ohledu na velikost subjektu spatřují dlouhodobou obživu. O zemědělcích často v tisku čteme leccos, nicméně oni musí uvažovat dlouhodobě. Ale je důležité, aby uvažovali ve správné rovině. To znamená zamyslet se nad strategickými trendy a za těmi jít. Nemůžeme se spoléhat na to, že změna klimatu je nějaký módní fenomén, který odezní s covidem nebo s něčím jiným. Klimatická změna je bohužel tak výrazný fakt, že ho musíme brát vážně. A musíme všechna rozhodnutí vážit s tím, jestli daná investice dává smysl teď finančně a jestli dává smysl za dvacet let, když se posune klima. I z tohoto důvodu je web Klimatická změna přístupný široké veřejnosti a web www.agrorisk.cz se zaměřuje na zemědělské profesionály. O zemědělství často slýchám, že to je jednoduché, že se to dá změnit ze sezóny na sezónu. Tak to pochopitelně není pravda. Pokud mám v zemědělství dělat nějaké zásadní změny, tak na ně potřebuju čas. Jinak to často nekončí dobře.

Částečně jste to zmínil už v odpovědi na předchozí otázku - jakou máte vy osobně zkušenost se zemědělci a jejich pohledem na klimatickou změnu?

Možná paradoxně mám zkušenost se zemědělci velmi dobrou. My se problematice změny klimatu s kolegy věnujeme dvacet let. Skrze portál Intersucho velmi intenzivně spolupracujeme s našimi reportéry - zemědělci. Vnímáme pozitivně spolupráci s Asociací i s Agrární komorou a Zemědělským svazem. Zemědělci vždy patřili mezi ty, kteří jistě byli skeptičtí vůči některým tvrzením, ale v zásadě souhlasili s tím, že se „něco s klimatem děje“. Nejsou normální věci, které zažívají a trápí je. Myslím, že je není potřeba přesvědčovat o tom, že klimatická změna jim mění krajinu a to, co my dosvědčujeme ve vědeckých studiích, tak tím praxe už tři desítky let žije denně. To je i moje přímá zkušenost z rodiny. Ale jenom někteří zemědělci spatřují ve změně klimatu příležitost. Většina z nich se snaží nastavit podmínky hospodaření a podpor tak, aby v zásadě fungovalo to, co jsme dělali doposud. Je to pochopitelné a po určitou dobu dokonce ospravedlnitelné. Nemůžeme zemědělský systém z roku na rok přetvořit. Ale obecně si musíme uvědomit, že tím, že se klima posunuje a mění, mění se příležitosti a rizika, tak i zemědělství se musí přizpůsobovat. Ale bohužel mnohem rychleji, než bylo kdy obvyklé. To je něco, co si podle mě zemědělci úplně neuvědomují. V zemědělství se stále hodně spoléhá na ty starší postupy, na to, co dřív fungovalo.

Zatímco v posledních letech Haná zažívá nějaký útlum produktivity kvůli suchu, a Českomoravská vrchovina skoro „boom” díky nárůstu produktivity, tak si musíme uvědomit, že změna klimatu pokračuje. Otázka je, jak rychle a jak dlouho ještě bude pokračovat. Já si dokážu představit, že za dvě dekády budeme na Vysočině řešit ty samé problémy, jako má nyní Haná. Možná ještě dřív, protože retenční schopnost půd na Vysočině je výrazně nižší než na Hané. To, co já úplně nevidím, je předvídatelnost. Na jižní Moravě zemědělci pochopili, že se podmínky změnily a že se musí přizpůsobit a hledat řešení. A hledají ho velmi těžko. Protože až na výjimky tam není dostatek vody na závlahy, nedá se tam jednoduše řada věcí změnit. Naopak na Českomoravské vrchovině jsou všichni spokojení, protože produktivita v zásadě roste, vypadá to dobře, ale chtěl bych varovat, že to pravděpodobně bude jenom dočasný jev. 

O Miroslavu Trnkovi

Prof. Ing. Miroslav Trnka, PhD (*1976) absolvoval Mendelovu univerzitu a Právnickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. Dlouhodobě se zabývá modelováním dopadů změny klimatu na zemědělství a výzkumem sucha v Česku. Kromě vedení týmu Klimatických analýz a modelování na Ústavu globální změny AV ČR působí na Mendelově univerzitě. Mimo to vede multioborový tým projektu Intersucho. Miroslav Trnka je autorem nebo spoluautorem několika set odborných publikací i populárně-naučné knihy Sucho v českých zemích.

Zpracoval Tomáš Zavadil, hlavní kancelář ASZ ČR

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.