Krajinné prvky. Chce je vůbec někdo?

V půlce září proběhl v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky kulatý stůl na téma „Krajinné prvky“. Svolán byl na popud členů odborné mezioborové pracovní skupiny pod vedením projektantky pozemkových úprav Zuzany Skřivanové a krajinářské architektky Kláry Salzmann, které iniciovaly nejen vznik pracovní skupiny, ale i kulatého stolu. Na něm se sešli zástupci politiků, státní správy a odborné veřejnosti, aby si vzájemně sdělili svůj náhled na tuto problematiku. Aktivně se zúčastnili i zástupci Asociace soukromého zemědělství ČR, kteří téma krajinných prvků vnímají jako velmi důležité.

Proč zrovna krajinné prvky?

Odpověď se odvíjí od toho, co krajinné prvky jsou:

„Nedílnou součástí krajiny jsou různorodé drobné krajinné struktury, které ji člení a spoluvytvářejí její ráz. Jejich přítomnost má významný dopad nejen na vodní režim v krajině (zadržování vody, podpora zvýšené infiltrace vody) a s ním spojenou ochranu krajiny před povodněmi, ale také např. ovlivňují prostupnost krajiny jak pro lidi, tak pro volně žijící živočichy.

Tyto krajinné struktury plní agroenvironmentální funkci a prostorově také ovlivňují zemědělskou činnost. Neméně důležitý je i jejich podíl na zachování biodiversity a udržení/zvýšení ekologické stability území. Takové krajinné struktury v zemědělské krajině jsou jako „krajinné prvky“ předmětem společenského, právem chráněného zájmu k jejich zachování v původním stavu bez nežádoucích vlivů lidské činnosti (v případě poskytování podpor pak zemědělské výroby), a je tedy nutné věnovat jejich ochraně náležitou pozornost.

Krajinné prvky – obecná ochrana: V úvodu je třeba upozornit, že pojem „krajinný prvek“, jak je definován v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství, v platném znění, s ohledem na podmínky poskytování podpory na hospodaření na zemědělské půdě, je třeba odlišit od pojmu „významný krajinný prvek“, který je definován zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (dále ZOPK). Odlišnost spočívá ne tolik ve věcné podstatě pojmu, ale především ve způsobu a podmínkách jejich ochrany podle příslušných zákonných předpisů, resp. v účelu, pro který se vymezují.

Významný krajinný prvek (dále též VKP), je zákonem o ochraně přírody a krajiny definován jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy (tzv. významné krajinné prvky ze zákona). Dále jsou jimi jiné části krajiny, které jako významný krajinný prvek zaregistruje příslušný orgán ochrany přírody (dále též OOP) - zejména mokřady, stepní trávníky, remízky, meze, trvalé travní porosty, naleziště nerostů a zkameněliny, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy. Mohou to být i cenné plochy porostů, sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků.“

I z této krátké citace výše je patrno několik věcí:

• Důležitost a potřebnost krajinných prvků pro krajinu, přírodu, vodní režim i živočichy – a tedy i pro lidi, a z toho vyplývající nezbytnost ochrany i realizace nových krajinných prvků.
• Terminologická a legislativní nejasnost a nejasné podmínky ochrany i evidence.

A jaká je realita?

Bohužel stejná jako v mnoha dalších věcech. Na úrovni politických proklamací vypadá vše „růžově“, v realitě ovšem se nejedná o téma, kterým by se někdo z politiků vážně zabýval. Podle toho vypadá i situace – protože neexistuje politické zadání, které by jasně stanovilo, co vlastně stát chce a jak si to představuje, neděje se skoro nic. Nebo ještě jinak – každý úřad, pod který tato problematika spadá, vytváří něco po své linii a tváří se, že je to takto nejen dostatečné, ale také naprosto v pořádku. A protože těch úřadů je hodně, je celá situace kolem krajinných prvků zmatená.

Problematika krajinných prvků totiž spadá hned pod čtyři ministerstva - Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo financí. Je tedy jasné, že pokud nebude existovat nějaké sjednocující zadání, situace se nezlepší.

Z celé široké problematiky ohledně krajinných prvků bylo záměrem na kulatém stole vyjasnit především jejich evidenci. Jednotná evidence totiž neexistuje. Část prvků je evidována pod zemědělským systémem LPIS, část pak jako ostatní plocha v katastru nemovitostí a část není evidována vůbec. Pokud však chce stát krajinné prvky podporovat opravdu a ne se jen tvářit, že je podporuje, tak by měl vědět alespoň trochu, jaké krajinné prvky již existují a kde jsou. Od toho by se pak mohla odvíjet podpora údržby a realizace nových. Zdá se to být jasné a logické, ale bohužel, ani v tomto nepanovala mezi úředníky – na rozdíl od zástupců nevládních organizací – shoda. Řešením by totiž mohlo být alespoň některé krajinné prvky – ty významnější, nebo ty, které z různých důvodů nemohou být evidovány v LPIS, evidovat v katastru nemovitostí. A ač napříč odborníky byla shoda na potřebě evidence myslím 100%, MŽP a potažmo i MZe vznik nového druhu pozemku v katastru nemovitostí nepovažuje za důležité. Naopak se domnívají, že evidence krajinných prvků v LPIS je dostatečná. Jenže – jak již bylo řečeno výše – v LPIS jsou evidovány jen některé.

V návaznosti na tento kulatý stůl a rozčarování z přístupu státní správy ke krajinným prvkům vznikl kromě jiného dopis, kterým se Hnutí DUHA obrací na zástupce Evropské komise se žádostí o stanovisko ve věci vnějších krajinných prvků a jejich započitatelnosti do neprodukčních ploch, resp. způsobilosti pro přímé platby.

Ze strany MZe zaznívají totiž rozporuplné informace ohledně pozice Evropské komise v této věci a není zcela jasné, co je skutečně problém na evropské úrovni a co je spíše problém SZIFu a MZe.

Pokud jsou totiž krajinné prvky stěžejním opatřením pro naplňování environmentálních cílů SZP, jak Evropská komise deklaruje, měli by být zemědělci co nejvíce motivováni pro jejich vytváření a zachovávání. Za současných národních podmínek lze však mluvit spíše o opaku, a ačkoli se o potřebě situaci změnit mluví, ze strany MZe často zaznívá, že problémy není možné řešit kvůli souladu s evropskou legislativou. 

Co říci na závěr?

Domníváme se, že bez politického zadání se situace příliš neposune. Možná že dílčím způsobem posune něco novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která se chystá, možná že trochu pomůže vytvoření metodiky nepoškozujících zásahů, o kterém hovořili zástupci SZIF – aby se zemědělci tolik nebáli sankcí, stále se ale jedná jen o část krajinných prvků, a to těch spojených se zemědělstvím. Co ty ostatní? A co nějaká motivace na realizaci nových?

Po kulatém stole je tedy více otázek než odpovědí. Část odpovědí může přijít z MZe, potažmo SZIF, část snad ze strany MŽP, a snad něco vyjasní i odpověď Evropské komise. Stále ale chybí jednotné řešení a politické zadání, které by jasně řeklo, jaký je v této věci vlastně zájem státu, a chybí také vytvoření podmínek pro ty, kteří budou mít zájem krajinné prvky udržovat i nově budovat, což jsou hlavně ti, kteří v místě žijí a hospodaří, tedy především soukromí zemědělci.

Vladimíra Marianovská, hlavní kancelář ASZ ČR