Trvale udržitelné směry rozvoje v zemědělství

OBSAH

Předmluva *

Souhrn *

Úvod *

Definice *

Výchozí základna *

Fáze společenského rozvoje *

Hospodářský úspěch a ochrana životního prostředí *

Role zemědělství *

Zemědělci jsou spolutvůrci přírody *

Konkurující si požadavky *

Trvale udržitelný rozvoj jako koncepce *

Požadavky na trvale udržitelný rozvoj *

Zásahy specifické podle užití *

Model trvale se rozvíjejícího zemědělství *

Prvky trvale udržitelného rozvoje zemědělství *

Předmluva

Pojetí trvale udržitelného rozvoje v zemědělství navazuje na evropskou tradici, která má ve střední Evropě hluboké kořeny. Opírá se o takové praktické fenomény jako byl Jakub Krčín a jeho aktivity na Třeboňsku, Schwarzenberské lesy, znalost hospodaření na nivních loukách, střídání plodin atd. Je to strategie dobrého hospodáře, který bere v úvahu dlouhodobé horizonty. V polistopadovém období byl termín trvale udržitelného rozvoje užit v jednom ze základních dokumentů legislativy životního prostředí tj. v zákoně č. 17/1992 Sb. Zákon o životním prostředí. V §6 je trvale udržitelný rozvoj definován jako takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.

V zemědělských příručkách byla uvedena řada definic trvale udržitelného rozvoje zemědělství a i krátké definice mohou být výstižné, jak potvrzuje tato: “Udržitelné zemědělství nevyčerpává půdu, ani neochuzuje občany” (Jackson, W. et al., 1984). Jedna z nejčastěji citovaných definic uvádí: “Udržitelné zemědělství je zemědělství, které je ekologicky únosné, ekonomicky přijatelné, sociálně spravedlivé a humánní.”

V předloženém materiálu němečtí odborníci popisují trvale udržitelné směry rozvoje zemědělství, hodnotí konkurující si požadavky na užívání přírodních statků, vysvětlují roli zemědělců jako hospodářů přírody a v závěru popisují model trvale se rozvíjejícího zemědělství. V České republice, kde zemědělci hospodaří jak v chráněných krajinných oblastech a v národních parcích, tak i v produkčních oblastech, přispěje zamyšlení nad principy trvale udržitelného rozvoje k pochopení principů agroenvironmentální politiky.

Souhrn

Kromě obsáhlé definice “trvale udržitelného rozvoje” ve smyslu Agendy 21 z Ria de Janeiro pojednává dále uvedený poziční dokument “Sdružení pro integrovanou rostlinnou výrobu” (FIP) o pozadí a fázích společenského a hospodářského vývoje, úloze zemědělství, koncepci trvale udržitelného rozvoje a závěrem o modelu a nutných složkách trvale udržitelného dalšího rozvoje. Stanovisko vypracovala Rada FIP, jejímiž členy je 34 osobností z univerzit a výzkumných ústavů, ministerstev, zemědělských komor, svazů a sdružení i ze zemědělské praxe. Záměrem této heterogenní skupiny bylo pospojovat různá hlediska ve smysluplnou a nosnou koncepci. I když je v popředí zájmu rostlinná výroba, mají výpovědi Rady FIP ve svém důsledku platnost i pro živočišnou výrobu a tím pro zemědělství jako celek.

Úvod

Zacházet uvědoměle a šetrně s přírodou a životním prostředím je povinností nás všech vůči příštím generacím. Jedině při trvale udržitelném rozvoji se dají uspokojit potřeby lidí i v budoucnosti. Odpovědnost za trvale udržitelný rozvoj existuje na celém světě - ve všech oblastech života a hospodářství. Tuto odpovědnost má i zemědělství a lesní hospodářství, která využívají např. v Německu zhruba 80 % celkové plochy a jimž je již po staletí tato odpovědnost důvěrně známa.

Trvale udržitelný rozvoj by neměl zdegenerovat v bezobsažná hesla nebo být vnímán jen pro dílčí oblasti příštího rozvoje. Nepostradatelnými součástmi trvale udržitelného rozvoje jsou totiž jak ekonomické a ekologické tak sociální aspekty. Jednostranně ekonomicky nebo ekologicky elastické koncepty naproti tomu vedou jen k dílčím úspěchům, které se vykupují neúměrně velkými nevýhodami nebo potížemi v jiných oblastech. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje vždy zaměření z různých hledisek a odpovědné zvažování jednotlivých, zčásti si konkurujících cílů.

Neméně důležité je i další hledisko: trvale udržitelný rozvoj není statický, ale dynamický model, který musí být stále přizpůsobován novým poznatkům. Jedině tak lze chránit přírodu, životní prostředí a zdroje a současně zvyšovat efektivnost hospodaření; striktní regulace a způsoby jednání stejně jako jakékoliv normování nebo standardizování zemědělství tento dynamický proces brzdí a jsou kontraproduktivní. Zabezpečení výživy stále ještě velmi rychle se rozrůstající světové populace vyžaduje pružný přístup, schopný dalšího rozvoje.

“Cesta je cílem”. Toto konstatování vyjadřuje jednu velmi charakteristickou vlastnost trvale udržitelného rozvoje. Rozhodujícím je stále znovu zkoumat nedostatky dosaženého stavu a tyto slabiny potom řešit zdokonalenými strategiemi, prostředky a nástroji. Nesporně platí, že nemohou existovat žádná konkrétní zadání, která by platila obecně pro všechny. Přírodní, hospodářské a sociální rozdíly mezi jednotlivými regiony a národy vyžadují pružné nástroje a strategie, jaké jsou nezaměnitelně spjaty s integrovaným zemědělstvím.

Rada “Sdružení pro integrovanou rostlinnou výrobu” určila v tomto stanovisku jasné pozice. Můj dík platí proto všem, kteří se v uplynulých měsících aktivně zapojili do diskuse a přispěli tím ke zdaru této publikace.

Reiner Latten

Předseda Sdružení pro integrovanou rostlinnou výrobu (FIP)

“Trvale udržitelný rozvoj předpokládá perspektivní myšlení a jednání.”

Definice

(1) “Trvale udržitelné zemědělství je ekologicky únosné, ekonomicky životaschopné, sociálně odpovědné, vůči zdrojům šetrné a slouží jako základna pro příští generace. Jeho základem je interdisciplinární přístup, který uvažuje rozdílné faktory, mezi nimiž existují vzájemné vztahy. Platí to pro zemědělství jako celek stejně jako pro zpracovatelský průmysl v lokálním, regionálním, národním a mezinárodním měřítku”. (ALLEN a kol., 1991, cit. in: CHRISTEN, 1996).

“V příštích 25 letech se musí výnosy nejdůležitějších plodin na půdě, která je celosvětově jen omezeně k dispozici, zvýšit nejméně o 50 %”.

Výchozí základna

(2) Regulující zásahy do přírodních procesů a zdrojů jsou nutné k tomu, abychom mohli uspokojovat hmotné i nehmotné potřeby lidí - např. v souvislosti s výživou.Trvale udržitelný rozvoj přitom předpokládá perspektivní myšlení a jednání: “Současné potřeby je třeba uspokojovat tak, aby i příští generace mohly uspokojovat své požadavky”. (BRUNDT-LAND-KOMMISSION, 1987).

(3) Diskuse o trvale udržitelném rozvoji, vycházející zejména ze setkání na nejvyšší úrovni v Riu de Janeiro v roce 1992, získala obecně velkou váhu. Pojem “trvalá udržitelnost” byl ražen před více než 200 lety v lesnictví. Totéž platí pro diskuse o vhodných cestách, procesech a nástrojích. Intenzita této diskuse se stane pochopitelnou na pozadí trendů světového vývoje v příštích desetiletích, které budou hluboce zasahovat do soukromé, profesní a společenské sféry každého jedince. Jako příklad můžeme uvést tyto skutečnosti:

· další výrazný nárůst světové populace a rozmáhající se urbanizace;

· stále menší výměra orné půdy v přepočtu na jednoho obyvatele světa a omezená dostupnost sladkovodních zásob;

· podnikové kooperace a zásadně změněné organizační formy jako důsledek narůstající časové a nákladové náročnosti výrobních postupů;

· recyklace výrobků na bázi koncepce zužitkování, naplánovaného od výroby až do finálního užití, tj. intenzifikace látkových koloběhů.

(4) Zájem celé společnosti na trvale udržitelném rozvoji zemědělství je pochopitelný. Zemědělství a lesnictví společně využívají k výrobě potravin, krmiv a surovin a takto k docilování hospodářských výsledků zhruba 80 % celkové výměry Německa. Trvale udržitelný rozvoj je důležitý pro utváření kulturní krajiny a péči o ni, ale i pro mnoho sociálních funkcí přírody jako je např. nová tvorba podzemních vod nebo využití přírody k rekreaci.

“Původním a hlavním úkolem zemědělství je vyrábět dostatek cenově výhodných a vysoce kvalitních potravin”.

(5) Původní úkol zemědělství, dostatečná produkce levných a po zdravotní stránce vysoce kvalitních potravin je dnes v průmyslových zemích splněn. V Německu např. stačí dnes na nákup potravin necelých 14 % průměrného příjmu domácnosti, zatímco v roce 1950 se na ně musela vynaložit téměř polovina příjmu. Zdravotní nezávadnost potravin určených pro konzum představuje obrovský přínos zemědělství k rozvoji životní úrovně a jedině tak mohla nabýt diskuse o vlivu zemědělství na životní prostředí současné váhy. Zájem společnosti o zemědělství tak bezprostředně doplňuje i rozvojové fáze, jimiž Německo jako průmyslová země prošlo.

Fáze společenského rozvoje

“Statky a základy lidského života jako půda, voda a vzduch, považované dříve za volně dosažitelné, jsou dnes nedostatkovými faktory”.

(6) Od začátku industrializace až po dnešek můžeme rozlišit tři hlavní časové etapy:

· industrializaci s přednostními cíli důchodové politiky a podružným zřetelem k sociálním a ekologickým požadavkům;

· další rozvoj ekonomiky na vysoké úrovni výroby a narůstající sociální zabezpečení pracujících;

· rozsáhlé zabezpečení občanů hustou sociální sítí, vysoká priorita ochrany životního prostředí, zvláště v Německu a současně vysoká ekonomická efektivnost produkce.

Poslední jmenovaná etapa byla zahájena v 60. letech 20. století a byla v 70. letech při formování politiky životního prostředí zdůrazněna zásadními příspěvky. Patří k nim např. výzvy Římského klubu nebo studie “Hranice růstu” a “Globál 2000”, jejichž poznatky jsou dnes v mnohém považovány za překonané.

Důsledkem bylo nové hodnocení lidské činnosti a hospodaření na základě získaných poznatků. Byla zjištěna nedostatečnost důležitých statků a základů lidského života jako jsou voda a vzduch, které byly dříve považovány za neomezeně dostupné a omezenost půdy. Půda, která byla původně posuzována jen z ekonomického hlediska, byla navíc hodnocena po ekologické stránce. Individuální hodnocení jednotlivých faktorů a preference prodělaly hlubokou změnu.

Hospodářský úspěch a ochrana životního prostředí

“Hospodářská činnost musí být hodnocena i z hlediska externích efektů a nákladů”.

(7) Rozvojové trendy v průmyslových zemích vedou k poznání, že hospodářskou činnost nelze hodnotit výlučně podle jejího materiálního potenciálu. Kromě sociálního zabezpečení a příjmových, resp. ziskových vyhlídek musí být posuzován i “ekologický potenciál”, tj. externí náklady a musí být zajištěn šetrný přístup k přírodě. Patří sem např. otázka, do jaké míry jsou přírodní zdroje využívány nebo dokonce zneužívány.

(8) V klasickém národním hospodářství byly považovány voda, vzduch nebo příroda z hlediska biodiverzity za volně dostupné statky. Dnes je nedostatek “přírodního kapitálu” naopak považován za nutnou součást ekonomických kalkulací. Posuzování váhy ukazatelů používaných k hodnocení přírodního kapitálu ovšem vyvolává dosud nevyřešené problémy. Omezené zdroje zatím neumíme výstižně kvantifikovat v monetárním vyjádření.

Role zemědělství

“Vzhledem ke globálně nepřehlédnutelným problémům životního prostředí a očekávanému populačnímu rozvoji požaduje Agenda 21 trvale udržitelnou intenzifikaci zemědělství”.

(9) Podle HABERA (1997) představuje výroba potravin nejzávažnější ekologický úkol zemědělství. Stále intenzivnější čerpání genetických potenciálů rostlin a tím docilované zvyšování zemědělské výroby, umožňující standard výživy, dosahovaný dnes v západním světě, představuje při světové populaci, která se v období 1950 až 1985 zdvojnásobila, obrovský ekologický přínos. Kdyby se byla výkonnost na úrovni roku 1950 dále nezvyšovala, bylo by již v roce 1985 nezbytné využít pro zemědělské účely veškerou potenciální zemědělskou půdu na světě v rozsahu 2,8 mld. ha, včetně stepí a lesů. Na zachování přírodních nebo přírodě blízkých biotopů by pak už nezbylo místo.

(10) Ještě dnes strádá více než jedna šestina obyvatelstva světa akutním nedostatkem potravin. Vzhledem k těmto globálně nepřehlédnutelným problémům a očekávanému dalšímu populačnímu rozvoji se stávají mimořádně výkonné formy zemědělství a lesnictví a tedy “trvale udržitelná intenzifikace” nutností. Současně musí být zajištěny sklizně zvyšující se v průměru o 2 až 3 % ročně a ochrana biosféry. Stěžejním prvkem trvale udržitelného rozvoje se tak stává vědecký a technologický pokrok ve všech oblastech přírodních věd a jeho přínos k celosvětově efektivnější a tím zdrojově úspornější výrobě. Především na pozadí globální provázanosti trhů a z této skutečnosti vyplývajících světových materiálových toků se Německo, stejně jako ostatní západní svět, nemůže zdráhat účasti na řešení těchto problémů.

“Mezi oběma cíli zemědělství - trvale vysokými resp. zvyšujícími se výnosy a šetrným zacházením s přírodou - je přímá souvislost.”

(11) V příštích letech a desetiletích se budou v důsledku politického rozvoje, ekonomických a sociálních tlaků a za pomoci vědeckého pokroku jak prostředí tak výrobní podmínky zemědělství dále dramaticky měnit. Zemědělství bude stále výrazněji určováno globálním komplexním chápáním pro biosféru příznačných cyklů. Významnou pomůckou se stává výzkum ekosystémů.

(12) Pro zemědělství bude stále příznačnější další rozvoj integrované rostlinné výroby zahrnující integrovanou ochranu rostlin, jaký požaduje i FAO. Zemědělství ovlivní pěstební techniky a metody výživy rostlin, ochrany rostlin, obdělávání půdy a sklizně stejně jako satelity opírající se o informační systémy (CHRISTEN, 1999). Poroste rovněž význam genové techniky pro produkci krmiv a potravin. Přitom platí přímá souvislost mezi oběma cíli, zajištěním trvale vysokých resp. zvyšujících se výnosů a ochranou přírody.

Zemědělci jsou spolutvůrci přírody

“Cílené, regulující zásahy do přírodních procesů jsou významnou součástí prvovýroby.”

(13) Zemědělství široce využívá ekologické statky půdu, vodu a vzduch a garantuje zabezpečování vysoce kvalitní výživy. Činí tak ve vhodnou dobu, spolehlivě a levně, mj. díky vymoženostem ochrany rostlin (např. prostředků na ochranu rostlin, zvyšování odolnosti) a cílevědomému hnojení, má však i zvláštní odpovědnost za přírodu. Cílené, regulující zásahy do přírodních procesů jsou důležitou složkou prvovýroby, v čemž se zemědělství nijak zásadně neliší od jiných hospodářských odvětví. Přesto jsou zemědělci vždy i spolutvůrci přírody. Jsou odkázáni na trvalou udržitelnost přírodních statků a tedy na jejich pečlivé, šetrné čerpání a rozvoj. Jedině tak mohou dlouhodobě zabezpečit ekonomicky úspěšnou výrobu rostlinných a živočišných produktů a tím trvale naplňovat i své hospodářské cíle.

Konkurující si požadavky

“Konkurující si požadavky na užívání přírodních statků podmiňují formulaci nadřazených cílů a opatření uvažujících i budoucí rozvojové trendy, potřeby a úzké profily.”

(14) Konkurující si požadavky na užívání přírodních statků vyvolávají nejen další, ale i regionálně rozdílné úzkoprofilové situace a vztahy napětí. Zemědělství, vodní hospodářství, ochrana přírody, osídlení, řemesla, průmysl, doprava a turismus mají své vlastní nároky. Jsou tedy zapotřebí předvídavá opatření, která mají na zřeteli nejen aktuální situaci, ale pokud možno i budoucí rozvojové trendy a úzké profily. Všechna seskupení - a společnost jako celek - stojí před výzvou tato opatření definovat, souborně zvažovat a realizovat (CHRISTEN, 1999).

(15) Ohled na příští generace je v neposlední řadě nezbytně nutný i z ekonomických důvodů. Přitom se nesmí hodnotit důchod jako ekonomické měřítko pouze individuálně, tedy za každého jedince, ale musí být chápán i jako výkonnost národních hospodářství ve jménu blahobytu současných a příštích generací. Není založen výlučně na tzv.”umělém kapitálu” (tj. na lidmi vytvořených statcích) ani výlučně na tzv. “přírodním kapitálu” (přírodních statcích a zdrojích). Nutné jsou obě formy kapitálu, protože se mohou vzájemně zastupovat jen v omezeném rozsahu.

Trvale udržitelný rozvoj jako koncepce

“Trvale udržitelný rozvoj charakterizuje dynamický proces, který uvažuje ekonomická, ekologická, sociální i etická hlediska.”

(16) “Trvalá udržitelnost” jako statický pojem k charakterizování modelu nestačí. Tato charakteristika je možná jen na základě a pomocí principů “trvale udržitelného rozvoje”, který vyžaduje stále novou orientaci.

Tento model “trvale udržitelného rozvoje”, který je charakterizován i v Agendě 21 z roku 1992, je dnes promítán do všech sfér společnosti. Na obsah definice, kterou formulovala tzv. “Brundtlandova komise” v roce 1987, není ovšem jednotný názor. Existuje celá řada rozdílných představ, které zčásti uvažují jen jednotlivé fazety. CHRISTEN (1996) proto velmi zřetelně rozlišuje mezi “původem” různých konceptů trvalé udržitelnosti a poukazuje na to, že řada ekologických definicí je určována cíli jako jsou šetření zdrojů a ochrana ekologických medií před zničením a znečištěním. Naproti tomu chybí většinou výpovědi k sociálně ekonomickým otázkám nebo k produktivitě v zemědělství. Národohospodářské úvahy naproti tomu převážně určují představy resp. názory týkající se relace mezi výrobou a spotřebou, zatímco ekologické, stejně jako sociální otázky zůstávají do značné míry bez povšimnutí. Centrem společenskovědních přístupů je zase většinou blíže nedefinovaný stav blahobytu venkovského obyvatelstva. Autor konečně poukazuje i na etické a globální komponenty trvale udržitelného rozvoje.

Požadavky na trvale udržitelný rozvoj

“Aby mohl být přírodní kapitál k dispozici i v budoucnosti, je dnes ochrana životního prostředí integrována do agrární politiky a řádné, vůči životnímu prostředí šetrné zemědělství je uzákoněno jako standard.”

(17) Rozvoj je trvale udržitelný tehdy, jsou-li všechny zmíněné komponenty (ekonomické, ekologické a sociální) respektovány stejně, i když jsou dané cíle případně splněny v různém rozsahu. Požadavky a cíle vycházejí od jedince a jsou uskutečňovány vládní politikou. Důležitým základním principem je, že se příštím generacím ponechává široká možnost volby mezi tzv. přírodním a umělým kapitálem. To znamená, že přírodní kapitál musí “zůstat k dispozici” i pro příští generace. Tato možnost volby může být ovšem případně omezena okolnostmi společenského nebo hospodářského rozvoje.

Pro zajištění možností volby, byla v Německu a Evropě ochrana přírody zahrnuta do agrární politiky a řádné, vůči životnímu prostředí šetrné zemědělství uzákoněno jako standard. Navíc podporuje agrární politika zemědělce ve prospěch společnosti jako celku různými ekologickými programy, z nichž jsou honorovány zvláštní činnosti na ochranu přírody a životního prostředí, tzn. kompenzovány s tím spojené nevýhody. Trvale udržitelný rozvoj otevírá ovšem perspektivy, které přesahují tyto již dosažené standardy a umožňují další zeslabení případných “negativních externích účinků” zemědělství.

Zásahy specifické podle užití

“Ekologická přijatelnost zemědělství se nedá odvodit jen z toho, v jakém rozsahu využívá a pozitivně nebo negativně ovlivňuje zdroje. Směrodatné rovněž je, je-li využívání zdrojů přípustné nebo dokonce musí být přípustné proto, aby byly splněny i jiné, zčásti si konkurující dílčí cíle.”

(18) Při hodnocení zemědělství jako hospodářského odvětví je zásadní, v jakém rozsahu jsou přírodní zdroje pozitivně nebo negativně ovlivňovány, resp. spotřebovávány jejich užíváním. Důležité rovněž je, zda a nakolik již jsou, nebo mohou být tyto zdroje (podle aktuálních znalostí) nedostatkové. Na tomto pozadí je třeba ověřit, je-li jejich využívání přípustné nebo případně nutné, aby mohly být splněny i jiné než vlastní (hlavní) cíle.

(19) Jasně to dokládá příklad spotřeby vody v zemědělství. V tom rozsahu, v jakém rostliny využívají dešťové srážky ke svému růstu, odnímají tuto vodu nové tvorbě spodní vody a tím omezují možnost získat z ní pitnou vodu. Analogicky je získávání pitné vody v pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů hlavním společenským cílem. V převážně zemědělských regionech je naproti tomu hlavním cílem účinné využití vodních srážek pro rostlinnou výrobu. Obnova hladiny spodní vody je chápána jen jako doplňující efekt.

“Dílčí cíle jako např. zemědělská výroba nebo získání zdrojů pitné vody se nesmí zásadně vzájemně vylučovat, mohou však v závislosti na stanovišti existovat rozdílné priority.”

V praxi to znamená, že se na jedné straně nesmí pitná voda čerpat tak intenzívně, že se výrazně sníží hladina podzemní vody. Následkem toho se totiž může změnit charakter celé krajiny a spodní vody mohou být použity k jinému užití jen omezeně, pokud vůbec (existují regiony jako je např. Hessenský močál, které se značně změnily). Na druhé straně nesmí vést využívání půdy k zemědělským účelům k tomu, že např. dodané živiny odčerpávané z půdy, trvale natolik poškodí nově vytvořenou podzemní vodu, že se už nedá použít k získání pitné vody nebo jen s velkými dalšími náklady.

Model trvale se rozvíjejícího zemědělství

“Efekty a vlivy zemědělství musí být měřitelné, aby se daly hodnotit. Předpokládá to vhodné a obecně platné ukazatele.”

(20) U modelu vedoucího k cíli nesmí být v popředí pozornosti ani pouhé šetření zdrojů tím, že se upustí od jejich využívání, ani ryze materiální hodnocení hospodářského výnosu. Zatímco při hustotě osídlení 1 obyvatel na km 2může např. vymýcení určité části lesa s cílem získání orné půdy k produkci potravin pro vlastní spotřebu představovat trvale udržitelné využívání přírody, rozhodně to neplatí při hustotě 250 obyvatel/km2, jaká je v Německu. Zde stojí proti individuálnímu požadavku kolektivní požadavek vyšší priority.

(21) K tomu přistupuje skutečnost, že rozdílné strategie a postupy zemědělství mohou - zčásti naprosto protikladně - působit na jednotlivé dílčí cíle trvale udržitelného rozvoje. Model “trvale udržitelného rozvoje” zemědělství proto vyžaduje měřitelnost efektů a vlivů jako předpoklad jejich hodnocení. Zatím však není dořešen problém vhodných ukazatelů. Tento model nesmí být v žádném případě definován staticky, ale musí být přizpůsobitelný měnícím se vlivům a rámcovým podmínkám.

Systém, který nezaručuje tuto flexibilitu např. tím, že a priori vylučuje určité systémy nebo prvky výroby, není vhodný jako model trvale udržitelného rozvoje. Odmítá-li se totiž předem aplikace nových postupů a technologií jako je např. zelená genová technika, nedá se ani docílit ochrana životního prostředí, kterou by tento postup případně umožnil. Přitom není ostatně zaručeno, že dosud povolené postupy šetrné zacházení s životním prostředím vůbec umožňují. “Každé opatření - i sebelépe míněné - může mít i nežádoucí efekty. Výtažky z rostlin a minerální moučky neposilují jen rostliny. Mohou stejně jako chemické jedy škodit užitečným živočichům.” (POLLMER, 1999).

Na rozdíl od integrovaných systémů, které např. připouštějí odpovědné využívání biologicko-technického pokroku, takto nepružný systém vylučuje podstatné prvky trvale udržitelného rozvoje.

“Zemědělské výrobní postupy podléhají soustavnému biotechnologickému pokroku. Proto představují nové postupy a technologie důležité prvky podpory trvale udržitelného rozvoje zemědělství.”

(22) Vysoká produktivita a trvalá udržitelnost rozhodně nejsou protikladnými cíli. Naopak, zlepšení přijatelnosti výrobních procesů pro životní prostředí zvýšením jejich efektivnosti je významným cílem rozvoje zemědělství. Biologicko-technický pokrok umožňuje ještě ekologičtější výrobní postupy, s nimiž je současně spojeno významné zvyšování produktivity a kvality. Vysoké hektarové výnosy při co nejnižších nákladech v přepočtu na produkční jednotku nejsou jen obecně uznávaným ekonomickým principem, ale odpovídají i zásadám ekologicky nosného a zdrojově účinného hospodaření.

Prvky trvale udržitelného rozvoje zemědělství

“Hodnocení zemědělství na základě posuzování zboží musí zahrnovat mj. produktivitu, regenerační schopnost životního prostředí a ekosystémů, rozmanitost fauny a flory a ochranu sousedních ekosystémů před trvalým poškozováním, jemuž lze zabránit.”

(23) Rozvoj obsáhlých metod analýzy citlivosti a poradenství pro zemědělské podniky zahrnujícího všechna kritéria ekologického obhospodařování půdy je velmi obtížný. Zatím máme i ze sousedních evropských zemí k dispozici některé metodické postupy věnované tomuto úkolu. Příklady byly publikovány ve studii vypracované z podnětu EU (SOLAGRO, 1999). Tyto metody hodnocení by se měly vyznačovat tím, že je v popředí zájmu zásada posuzování zboží, jehož složkami jsou především:

· produktivita,

· regenerační schopnost životního prostředí a ekosystémů,

· rozmanitost fauny a flory a

· ochrana sousedních ekosystémů před trvalým poškozením.

Jak důležité a nutné je toto posuzování zboží, lze přiblížit na příkladu výživy rostlin a obohacování půdy živinami. Kromě žádoucích efektů (zajištění výživy rostlin a tím množství a kvality sklizně a zvýšení úrodnosti půdy) lze sledovat i vliv na druhovou rozmanitost. Rostliny odkázané na půdu chudou na živiny jsou vytlačovány každou formou přísunu živin. “Zvažování” tedy může v závislosti na stanovišti znamenat, že ochrana přírody (např. upuštění od jakéhokoliv hnojení chudých stanovišť v zájmu zachování jejich druhové struktury) získá prioritu. Jinak je tomu na stanovištích, která poskytují plodinám dobré podmínky růstu. Nehledě na okrajové a doprovodné struktury by bylo neodpovědné, kdyby nebyl výnosový potenciál těchto hodnotných stanovišť plně využit. Předpokládá to ovšem, že s tím nejsou spojeny nenapravitelné ekologické škody pro celý areál.

“Vyčerpání přirozeného výnosového potenciálu stanoviště nesmí být spojeno s nenapravitelnými ekologickými škodami.”

(24) Faktor “půda”, který je k dispozici jen omezeně a nedá se rozmnožit, musí být využit co nejefektivněji. To však neznamená, že má toto využívání přednost před jinými nároky. Naopak platí, že je třeba docilovat maximální možnou efektivnost při co nejmenším negativním dopadu na životní prostředí. Je to povinností zemědělství a každého zemědělce. Rámec jednání určují právní standardy ekologického způsobu hospodaření (řádné zemědělství).

“Důsledná aplikace integrovaných postupů zásadně přispívá k trvale udržitelnému rozvoji zemědělství.”

(25) Důsledná aplikace integrovaných metod může zásadně přispět k trvale udržitelnému rozvoji. Znamená to:

· chránit půdu tím, že se zabrání:

· erozi půdy větrem a vodou,

· nadměrnému zhutnění půdy a

· kontaminaci látkami se škodlivým nebo nežádoucím účinkem;

· chránit rostliny před škodlivými dešti a chorobami a současně chránit i životní prostředí tím, že bude podle modelu integrované ochrany rostlin dále rozvíjena řídící činnost a zaváděna tzv. “dobrá odborná praxe” v rámci ochrany rostlin. K tomu patří:

· systémy pěstování pečující o zdraví rostlin v osevním postupu výběrem druhů a agrotechnikou,

· uspořádání honů, které zajišťuje v zemědělské krajině dostatečně propojené habitaty pro zvířata a rostliny,

· mechanická, biologická a biotechnická ochranná opatření,

· úsporné a na bezpodmínečně nezbytné množství omezené používání přípustných přípravků na ochranu rostlin, aby se zabránilo škodlivému dopadu na člověka, zvíře a přírodu;

· cíleně vyživovat rostliny a zachovávat úrodnost půdy v systému integrované výživy rostlin. K tomu patří:

· “dobrá odborná praxe”, při níž se aplikuje hnojení organickými a průmyslovými hnojivy podle skutečné nabídky živin z půdy a se zřetelem k očekávané další potřebě rostlin,

· bilance živin, které po příslušném vyhodnocení umožní kritické posouzení množství hnojiv,

· opatrné hnojení s ohledem na vodní zdroje, aby nedocházelo k jejich nadměrnému znečišťování,

· pokud možno uzavřené cykly koloběhu živin.

“Trvale udržitelný rozvoj zemědělství zahrnuje i integrovaný chov hospodářských zvířat, který musí odpovídat jejich potřebám a být hospodárný.”

· chovat hospodářská zvířata hospodárně a v souladu s jejich potřebami podle principů integrovaného chovu tím, že

· stáje a formy chovu budou uspořádány tak, aby i při vyšších stavech splňovaly požadavky zvířat a měly na zřeteli jejich dobrý zdravotní stav a jejich pohybovou potřebu,

· výživa zvířat zajistí zásobování živinami a krmivy v souladu s výkonem a potřebou,

· zabezpečí hygienický standard, zdravotní prevenci,

· budou prováděny pravidelné veterinární prohlídky a kontrola, aby se zabránilo nákaze,

· zajistí se ochrana zvířat s příslušnou péčí v chovu, při ošetřování a dopravě.

“Pro dynamický a úspěšný další rozvoj zemědělství je i v duchu ochrany životního prostředí důležité pružné, nikoli normativní vytváření politických rámcových podmínek.”

(26) Tato zadání vyznačují perspektivy trvale udržitelného rozvoje zemědělství, při němž je na základě vysoké produktivity a efektivnosti zdrojů splňován primární ekologický úkol a současně je zabezpečena ochrana životního prostředí. Rozhodující ovšem je, aby politické rámcové podmínky ve formě zákonů a nařízení potřebné rozvojové trendy nezpomalovaly nebo dokonce neblokovaly, ale podporovaly.

Literatura

1. Brundtland-Kommission, 1987: WCDE The world commission on environment and development. Our common future (Brundtland-Report), Oxford University Press.

2. Christen, O., 1996: Nachhaltige Landwirtschaft. Ideengeschichte, Inhalte und Konsequenzen für Forschung, Lehre und Beratung. In: Berichte über Landwirtschaft, Band 74(1), s. 33-86, Landwirtschaftsverlag, Münster-Hiltrup.

3. Christen, O., 1999: Nachhaltige Landwirtschaft - Von der Ideengeschichte zur praktischen Umsetzung. Schriftenreihe des Instituts für Landwirtschaft und Umwelt, Bonn, (v tisku).

4. Haber, W., 1997: Neue “Grüne Revolution” notwendig. Přednáška při příležitosti zimního zasedání DLG 1997. In: DLG-Pressemitteilung č. 4 a 5 z 15. ledna 1997. DLG, Frankfurt n. M.

5. Pollmer, U., 1999: Das Ende einer Feldschlacht. In: Natura & Kosmos, srpen 1998.

6. Solagro, 1999: Umweltbewertungsverfahren für die Landwirtschaft - für eine nachhaltige Landbewirtschaftung. Studie im Auftrag der GD XI der Europäischen Union. Solagro, 219 Avenue de Muret, 31300 Toulouse, France.

VÚZE - Ekonomické bulletiny 10/2000