Měli bychom jednat sami za sebe

Evropa od České republiky čeká při jednáních o nové zemědělské politice aktivitu

Pasivní přejímání zemědělské legislativy Evropské unie, ale také uniformní deštník společného lobbingu zemí visegrádské čtyřky vůči Evropské unii představují pro Českou republiku zřejmě největší rizika předvstupního období v oblasti zemědělství. Obě zmíněné strategie, na první pohled správné, nejsou ve skutečnosti v našem zájmu, alespoň v případě zemědělství, a nelíbí se ani bruselským úředníkům. Myšlenka, že pro vstup do EU nejvíce uděláme kopírováním pravidel společné zemědělské politiky, je totiž hned z několika důvodů scestná. Tím prvním je rozdíl vlastního podnikatelského prostředí, se kterým je evropská legislativa v souladu. U nás je podnikatelské, a zejména vlastnické prostředí jiné, a tak v něm nemůže řada mechanismů uplatňovaných v EU fungovat. Rozdíl je i v konkurenceschopnosti. Přes všechny ochranářské mechanismy se v EU vyrábí efektivněji, a přesto se v zájmu ještě vyšší efektivity snaží v Evropě postupně odbourávat různé formy regulací. V České republice ale hodláme regulační mechanismy zavádět, což znamená zakonzervovat prostředí, které potřebuje pravý opak - konkurenceschopný vývoj.

Přejímat mezinárodní legislativní standardy je samozřejmě klíčové. Měli bychom ale rozlišovat, které z těch stávajících jsou platné i nad rámec EU a hlavně, které se pokud možno nebudou příliš brzy a příliš razantně měnit. Důležité je, že uvnitř samotné Unie sílí hlasy, podle kterých by se měly na reformě a nové vizi evropského zemědělství podílet i kandidátské země - a to ještě v době před svým vstupem. Evropa tedy od nás očekává impulsy, ne pasivitu. Řada evropských představitelů cítí, a občas to i řeknou, že se EU dostala do slepé uličky, což je dáno i tím, že v Bruselu je v současné době u moci starší, invenčně vyčerpaná generace.

Pravda, s reálným ovlivněním společné zemědělské politiky EU aktivitou kandidátských zemí počítají spíše liberální země: Velká Británie, Dánsko, Belgie, Švédsko. Oficiálně tento postoj, což v médiích vůbec nezaznělo, deklarovala na nedávné návštěvě české delegace v Anglii například první náměstkyně britského ministra zemědělství Joyce Quinnová. "Tahouni" evropského zemědělství, Německo a Francie, sice nechtějí o přímém vlivu v předvstupním období nic slyšet, avšak i jejich představitelé hovoří o možném podílu kandidátských zemí na změnách - avšak v rámci účelného lobbingu. To ovšem předpokládá aktivitu české strany přímo v Bruselu, prostřednictvím státních i nestátních trvale přítomných zástupců. Je to logické - českými zemědělci tolik očekávaná a zdůrazňovaná rovnoprávnost není jenom o penězích, ale také o společné zodpovědnosti za budoucnost.

S tím nakonec souvisí i diskuse o tom, zdali a kdy poskytne Unie kandidátským zemím takzvané přímé kompenzační platby. EU však tento typ zdrojů kandidátským zemím neposkytne. Unie se totiž obává, že by se tyto peníze rozplynuly ve spotřebě, v posílení ekonomiky středoevropských zemědělců, aniž by byly využity k potřebné restrukturalizaci zemědělského podnikání, která bude nutná k fungování společného trhu. To však neznamená, že by naši zemědělci peníze nedostali. Dostanou, ale ve formě takzvaných strukturálních fondů, které lépe vyhovují daným účelům. Jinými slovy - Unie bude alokaci těchto prostředků ovlivňovat, protože nevěří, že jsou toho kandidátské země samy schopné. Takhle je podle mne signálům z EU třeba rozumět.

Rozumět je ale třeba i jiným. EU se například nelíbí znovuoživovaná spolupráce zemí visegrádské čtyřky. Jistě, společná vyjednávací síla středoevropských zemí se tak zvětšuje, což není příliš v zájmu EU. Důležité ale je, že v případě společných postupů bude měřítkem připravenosti ke vstupu do EU stav zemědělství v té zemi, která na tom bude ze skupiny nejhůře. To zřejmě Česká republika není ani nebude. Problémy má především Polsko, které navíc pojímá obhajobu svých priorit vůči EU konfrontačně. Pro nás rozhodně není taktické příliš se s tím ztotožňovat. Ostatně, komisař EU Günter Verheugen to říká dost jasně: EU bude vyjednávat s každou kandidátskou zemí zvlášť, zaznívá prakticky v každém jeho projevu. Čili, starejme se sami o sebe a nestahujme kalhoty, když brod je ještě daleko.