Unie se reformou připravuje na rozšíření

Dokud unie nezmění pravidla svého rozhodovaní, nemají kandidáti žádnou šanci na vstup do ní. 0 těchto otázkách se dnes jedná.

Jaroslav Lenert

Praha, 6. 12. 2000

Zatím žádné překvapení, ale ani výsledek, nepřinesla dosavadní mezivládní konference o reformách Evropské unie. Nikdo však neočekával přílišnou shodu na složitých otázkách, které rozhodují o další podobě tohoto společenství, ještě před summitem v Nice. Všechna důležitá rozhodnutí jsou totiž přijímána až v posledním termínu, kdy již není vyhnutí. Problémem jsou totiž rozdílné postoje členských zemí, které je třeba sladit. Pňtom výsledky jednání jsou pro ČR významné hned ze dvou důvodů: Určí podobu unie a postavení a váhu jednotlivých členských zemí (v budoucnu tedy i ČR) a vytvoří předpoklady pro dokončení jednání o rozšíření unie. Všichni evropští politici unisono tvrdí: »Bez reforem není možné přijetí nových členů.«

Obsah reforem

Hlavní body změn se dají shrnout do několika jednoduchých paragrafů, zabývajících se složením Evropské komise (EK), rozložením hlasů v Radě ministrů EU a rozšířením většinového rozhodování na nové oblasti. Dosud má EK přinejmenším jednoho člena z každého členského státu (největší země mají po dvou), což bude zřejmě neudržitelné v době, kdy bude mít EU 25 až 30 členů. Proto se uvažuje o tom, že některé země by mohly mít své zástupce v komisi pouze v některých volebních obdobích. Prozatím panuje shoda v tom, že současný systém by měl být s ohledem na nové členy zachován a tato část reformy by byla provedena až později. S tím souvisí i rozhodování v Radě ministrů, která rozhoduje o většině závazných dokumentů sjednocené Evropy a - vyjma setkání premiérů - činí hlavní politická rozhodnutí. Zastoupení v tomto orgánu nemůže být poměrné, protože velké země by tak mohly přestat brát ohledy na menší státy. Proto je důležité, jaký počet hlasů je jednotlivým zemím přidělen. Dosud mají největší země (Německo, Francie, Británie a Itálie) po deseti hlasech, Španělsko osm a ostatní země tři až čtyři. Německo chce však získat více hlasů, jelikož po sjednocení získalo dalších 20 miliónů obyvatel. To však odmítá Francie, která trvá na rovnováze sil. Stejně citlivá je i otázka rozšíření většinového hlasování na jiné než dosavadní okruhy otázek. Dosud totiž může jedna země zablokovat rozhodnutí v důležité otázce, když se jí nebude něco líbit. Tento postup má za následek to, že výměnou za její souhlas jí ostatní státy ustoupí v něčem jiném. Tak vznikají všechna důležitá rozhodnutí.

Nadcházející summit má za cíl odstranit nedodělky, které unie nezvládla v roce 1997, který byl zakončen Amsterodamským summitem. Tam byly dohodnuty různé reformy, ale změny struktury rozhodování byly odloženy. Proto loňský summit v Helsinkách stanovil, že výsledky konference budou projednávány po roce ve francouzské Nice.

Návrhy komise

V Radě ministrů se má podle komise zásadně rozhodovat kvalifikovanou většinou, přičemž právo veta by zůstalo zachováno jen pro omezený výčet témat. V podstatě by mělo jít o rozhodnutí, která vyžadují navíc ratifikace národních parlamentů, usnesení týkající se institucí EU a jejich rovnováhy, výjimek z platnosti ustanovení základní smlouvy, ale také rozhodnutí v oblasti bezpečnosti a daňové politiky, jež nemají vliv na fungování jednotného vnitřního trhu. I po rozšíření na 28 členů (15 dnešních, 12 východo- a středoevropských kandidátů a Turecko) by neměl počet poslanců Evropského parlamentu překročit 700 (dnes 600) . Parlament by všude tam, kde bude rada hlasovat kvalifikovanou většinou, měl právo spolurozhodovat, které dnes nemá. V případě Evropské komise dostaly členské státy na vybranou - buď zachovají počet 20 komisařů, nebo každý člen bude mít jednoho. To by však oslabilo kolektivní rozhodování a bude třeba posílit moc předsedy komise. Pro přijímání rozhodnutí v Radě ministrů by měl podle komise potřebný počet hlasů reprezentovat prostou většinu jak členských států, tak obyvatelstva EU.

V některých okruzích reforem již existuje mezi členskými zeměmi shoda. Jedná se však o ty záležitosti, v nichž byly od začátku rozpory buď malé, nebo neexistovaly vůbec, například o složení Evropského parlamentu či rozšíření agendy Evropského soudního dvora.

Dvojí Evropa

Na červnovém summitu v portugalské Feiře se ministři zahraničí členských zemí dohodli, že konference bude jednat i o nových pravidlech »zesílené spolupráce«. Ta by měla umožnit, aby některé země měly možnost provádět něco, nač ostatní nejsou připraveni nebo do čeho se jim nechce. To umožňuje už Amsterodamská smlouva z roku 1997, stanoví pro ni však tvrdé podmínky - může se například uskutečnit jen za předpokladu, že se na ní podílí více než polovina členských zemí a že žádný člen nevznese proti ní zásadní námitku svých národních zájmů. Příkladem je EMU.

Priorita rozšíření

Kandidátské země (a mezi nimi hlavně ČR) dávaly od začátku najevo své obavy z toho, že by konference mohla zpomalit jednání o rozšíření unie. Nic takového se nepotvrdilo a vše probíhá podle předem stanovených harmonogramů. Summit má dokonce potvrdit Strategický dokument o rozšíření, v němž jsou podrobně popsána další vyjednávání s kandidáty Jejich ukončení se předpokládá do konce roku 2002.