Pivo ano, jablka ne

Pivo ano, jablka ne

Slyšeli jste o papeži, co si v Čechách objednal vůz jablek, aby měl čím uctít vatikánské hosty? Čte se to pěkně, bohužel jen ve starých učebnicích ovocnářství. Oním papežem byl Kliment VIII. (vládl 1592-1605) a zázračným plodem míšeňské jablíčko. Sladce navinulé jablko "míšené" chuti si někdejší papež oblíbil v Praze, když tam za Rudolfa II. působil jako nuncius. V jihočeských Míšňanech sice dají ruku do ohně za to, že míšeňské jablíčko dala světu právě jejich obec, jedno je však jisté. To jablko bylo značkové. A značková jablka dnešní čeští pěstitelé nenabízejí, anebo nabídnout neumějí.

Kdo z domácích spotřebitelů se pídí po značkovém ovoci a je ochoten si připlatit, sáhne po exkluzivních jablkách ze slunné Itálie nebo Francie. Komu stačí běžný standard za nízkou cenu, koupí jablka z Polska. Vypadají stejně jako česká, ale jsou levnější. Logickým důsledkem pak je, že domácí ovocnáři nedokáží se svou produkcí prorazit ani v cizině, ani doma.

"Loni jsme dovezli jablka takřka za půl miliardy korun, ale do zahraničí jsme jich dokázali prodat sotva za 90 milionů. Valná část loňské domácí sklizně leží stále ve skladech. Z jabloně se stává ohrožený strom," burcuje na poplach předseda Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský. Za posledních deset let u nás počet jabloní klesl o 57 procent. Staré sady se kácejí a nové nezakládají. Podle Jirovského se to nevyplatí.

"Jablka jsou typickým příkladem, jak potraviny z dovozu postupně vytlačují české zboží. Podobně dramaticky rostou dovozy zeleniny a vepřového masa," odvolává se Jirovský na údaje Českého statistického úřadu o pasivním zahraničním obchodu se zemědělskými a potravinářskými výrobky.

POMÁHÁME JINÝM. Loňský schodek agrární výměny se zahraničím dosáhl podle ČSÚ rekordních 37 miliard korun. Na dovozy zemědělského a potravinářského zboží loni Česko vynaložilo 97 miliard korun. Tolik jsme neutratili ani za ropu, kterou loni republika nakoupila za 74 miliard korun. Ropná naleziště nemáme, ale máme pole, zahrady a stáje. Před vstupem do Unie jsme s Bruselem úporně bojovali o každý hektar a každé dobytče. Teď si vývozem domácí produkce nedokážeme vydělat ani na kávu, čaj a exotické koření, jako tomu bylo dříve. Naposledy byla Česká republika čistým vývozcem potravin v roce 1993.

"Česká republika nemá kromě piva žádné proslulé speciality. S masově vyráběnou standardní produkcí v rozšířené Evropě neprorazíte," upozorňovali rakouští ekonomové Zdeněk Lukas a Josef Pöschl z Vídeňského ústavu pro mezinárodní ekonomická srovnání v loňské studii o konkurenceschopnosti českého zemědělství v rozšířené Unii. Poukazovali také na slabý marketing a malý počet odbytových sdružení. Závěry studie (České potraviny? Nic pro eurogurmány, Ekonom č. 24/2004), vzbudily na domácí půdě nelibost. Teď se ukazuje, že varování nebylo plané.

LEVNĚ PRODAT, DRAZE KOUPIT. Domácí produkci nedokážeme při exportu zhodnotit na výrobky s přidanou hodnotou. Vyvážíme mléko a živá zvířata, dovážíme sýry, jogurty a opracované maso.

"Exportovali jsme 90 tisíc tun mléka a smetany za 1,4 miliardy korun. Ale za 2,7 miliardy korun jsme dovezli 30 tisíc tun sýrů a tvarohu," uvádí konkrétní příklad analytička Zemědělského svazu Stanislava Burdová a před sebou má údaje Generálního ředitelství cel.

"Abychom si vydělali na kilogram dovozu, potřebujeme v průměru vyvézt tři a půl kilogramu agrární produkce," říká předseda svazu Jirovský. Vyvážet nezpracovanou anonymní surovinu je neefektivní a z perspektivního pohledu i krátkozraké, což na jiném příkladu ilustruje prezident Agrární komory Jiří Veleba.

"Loni jsme vyvezli třetinu živých býčků. Letos bude jejich maso na domácím trhu chybět. Zpracovatelé koupí hovězí v cizině," poukazuje na nepromyšlený obchodní tah farmářů, který se ve svém důsledku obrátí proti nim. Nebude odbyt pro krmivo. Zemědělci mají ve skladech 4,1 milionu tun neprodaného obilí, dvojnásobek toho, co jiná léta. Veleba vidí hlavní slabinu zemědělců v tom, že se nedokážou spojit do odbytových družstev. Pak by snáze čelili cenovému diktátu kapitálově silnějších zpracovatelů.

"Když farmáři vyvezou mléko a živá zvířata do zahraničí, suroviny v tuzemsku je nedostatek a nákupní ceny vyletí vzhůru. Pro nás je pak výhodnější opatřit si levnější mléko a maso na Slovensku nebo v Polsku," říká prezident Potravinářské komory Jaroslav Camplík. Podle něj si za cenové výkyvy a problémy s odbytem mohou sami zemědělci.

Češi a Moravané by možná rádi kupovali české zboží, ale dopátrat se původu potravin připomíná detektivku. Zákon o potravinách je formulován šalamounsky. Na jedné straně ukládá, že na obalu má být uveden výrobce, na druhé straně umožňuje nahradit jeho název firmou dovozce anebo distributora. Z privátní značky obchodního řetězce nemá zákazník šanci zjistit, kdo a kde zboží vyrobil.

SLÁVA PIVU. Loňská bilance Českého svazu pivovarů a sladoven zní za těchto okolností jako hudba z jiného světa. Předseda svazu Jan Veselý hovoří o svém oboru jen v superlativech.

"Vyvezli jsme nejvíc piva i sladu v české historii," pochvaluje si. Nad dovozy piva do republiky se jen shovívavě pousměje. Jsou zanedbatelné. Nějakých 142 tisíc hektolitrů ze zahraničí představuje produkci malého rodinného pivovaru. Necelé procento domácí výroby.

"Uvařili jsme 18,7 milionu hektolitrů piva, z toho 2,6 milionu hektolitrů šlo do zahraničí," vypočítává. Sladu se podařilo exportovat plných 53 procent. Pozoruhodné je, že slad pro zahraničí má jiné složení než pro domácí pivovary. Zákazníci si to přejí. Český typ sladu naopak striktně požadují Japonci, kteří usilují, aby se jejich pivo co nejvíc podobalo našemu. Díky sladu mají zemědělci jistotu, že každý rok prodají úrodu ječmene z 600 tisíc hektarů.

Se 160 litry vypitého piva na osobu a rok je Česko stále na prvním místě světového žebříčku. Uhájit tenhle primát nám na domácí půdě vydatně pomáhají zahraniční turisté. Levné letecké spoje vozí z Británie žíznivé mládence, kteří se pak po českým značkách pídí i ve své vlasti. Německé cestovky pořádají tematické zájezdy po českých pivovarech, které pro ně vybudovaly pivní stezky. Výsledkem je, že exportují nejen vlajkové lodi českého pivovarnictví, ale i regionální výrobci. Například pivovary v Nové Pace a v Jihlavě už prodávají do ciziny třetinu produkce. Většina výrobců má dnes zahraničního vlastníka, ale chuť nápoje zůstává stejná. Cizí kapitál pivovarům pomohl investovat do modernizace zařízení a proniknout do distribuční sítě v zahraničí.

Pivovary jsou doma úspěšné, protože z domácích surovin dokážou nabídnout výrobek světové kvality za českou cenu. Mají dokonale propracovanou kooperaci s pěstiteli a dohlížejí na restaurace, aby nedělaly jejich pivu ostudu.

"Pivovary pivo vaří, ale hospodský je dělá," připomíná Veselý. S pýchou dodává, že v Česku se dnes vyrábí 362 značek piva. Chce-li člověk ochutnat každý den jednu, potřebuje na to rok. Které je nejlepší, Veselý neprozradí. Ani nesmí. Pivovary se ve stanovách svazu zavázaly, že navenek budou vystupovat jednotně a nebudou si škodit. Proto si zvolily heslo "České pivo, naše pivo". V Bruselu už leží žádost o zapsání českého piva na seznam regionálních specialit. Neopakovatelnost výrobku dokládá studie Výzkumného ústavu pivovarnického a sladařského, v níž jsou přesně definovány charakteristické vlastnosti a chemické složení našeho pěnivého moku.

"Musíte mít nápady a vizi. A nikdy nesmíte naříkat," prozrazuje tajemství marketingového přístupu Jan Veselý. Byl to jeho nápad, aby první český eurokomisař Pavel Telička osobně čepoval pivo na bruselském náměstí, když tam loni 1. května probíhala slavnost na počest unijních nováčků. Vyhrávali dudáci, děvčata v krojích rozdávala domažlické koláče. Show zaplatili krajští hejtmané z propagačních fondů, ale vymyslel a zrežíroval ji Veselý. Zařídil také, aby se na české misi v Bruselu podávalo pouze české pivo.

UTAJENÝ RUBÍN. Máme 362 značek piva, ale máme i sto českých odrůd jablek. Dokonce máme jablečné degustace. Probíhají ve východočeských Holovousích. Domácí odrůda Rubín porotě zachutnala natolik, že Rubín zvolila jablkem desetiletí. Ale nikdo o tom neví.

"Nedostaneme se do médií," brání se tajemník Ovocnářské unie Martin Ludvík.

Když ale ovocnáři tuhle příležitost dostali, nutili kolemjdoucí házet zdravá jablka do popelnice. Kdo se trefil, odnesl si domů plnou tašku anonymních jablek. Protestní akci před pražskou nákupní zónou Anděl vysílala i televize. Jenže negativní reklamou se pozitivního účinku dosáhnout nedá. "Teď už víme, že to nebyla šťastná myšlenka," říká Ludvík.

Pivovary jsou konsolidované a spolupracují. Úspěch českého piva v zahraničí táhne několik silných značek, které vzbuzují důvěru i v ostatní produkci oboru. Jako vlajková loď za sebou táhnou celou flotilu.

Martin Ludvík říká, že polská produkce je levná, protože za tamní rolníky platí sociální a zdravotní pojištění stát. Pěstitelé ušetří na nákladech. Konkurovat cenou jim nemůžeme, leda výjimečností, která převyšuje běžný standard.

Vyspělé ovocnářské státy si zakládají na klubových odrůdách jablek. Pověstná je Pink Lady, která se prodává pouze před svátkem svatého Valentýna, kdy má nejlepší chuť. Růžové jablko ve tvaru srdce je oblíbeným dárkem zamilovaných. Každý kus má samolepku s ochrannou známkou. Klubová jablka pěstují jen elitní sadaři. Ovocnářská unie vydala jablečnou kuchařku se 130 recepty. Ale v obchodech najdete z hotových výrobků jen mošt a pyré. Když si v Rakousku koupíte vídeňský štrúdl, je to lahůdka. Tentýž koláč z českých pekáren je nevzhledná placka s mazlavou náplní bez chuti i vůně. V restauraci pokrm z jablek nenajdete. Chcete zajít do jablečného baru? To musíte do USA. V našich barech nečepují ani jablečnou pálenku. Na křížaly narazíte leda v Babičce Boženy Němcové. Jablečný ocet je v obchodech za velké peníze z dovozu.

Martin Ludvík přiznává, že dotáhnout zpracování jablek na finální výrobky tak jako ve světě neumíme.