Horké vody od pólu

Horké antarktické jaro, nikoliv nárůst koncentrace oxidu uhličitého, ukončilo poslední dobu ledovou.

Ve světle nových výzkumů se příběh konce poslední doby ledové čte jako detektivní román: je v něm řada podezřelých, oběť (doba ledová) a plíživý „padouch“, který se na místo činu přikradl temnotou.

Poslední velká doba ledová skončila definitivně před 10-12 tisíci lety. Její skon nebyl jednoduchý a probíhal několik tisíc let. První ledovce začaly tát před 17-19 tisíci lety. Vzorky z vrtů v ledovci ukazují, že v téže době stouplo množství oxidu uhličitého v ovzduší.

Zdálo se tedy, že důvodem oteplení bylo zvýšení množství skleníkových plynů v atmosféře. Není to jednoznačný důkaz: došlo k uvolnění CO2 z oteplujících se moří, nebo nárůst CO2 tání zahájil? S odpovědí přišel tým Lowella Stotta z Univerzity of Southern California ve studii zveřejněné na serveru časopisu Science.

Zkoumal klimatické záznamy ve schránkách drobných mořských dírkonožců ze západního Pacifiku. Tito živočichové ukrývají informace o teplotě prostředí. V závislosti na ní se mění množství izotopů kyslíku (variant jednoho prvku s různým počtem neutronů) v jejich schránkách. Stáří organismů vědci určili radiouhlíkovou metodou.Dírkonožci žijí v různých hloubkách. Srovnání živočichů z rozdílných vrstev oceánu ukázalo, že oteplení přišlo odspoda. Bentické (u dna žijící) organismy se dočkaly oteplení o 2 °C přibližně 1300 let před planktonními (u povrchu žijícími) dírkonožci. „Do oceánu se tedy muselo dostat množství energie dřív, než se zvýšilo množství CO2 v atmosféře,“ uvedl Lowell Stott v tiskovém prohlášení.

Stopy této energie vedou na jih. Známé mořské proudy ji přinesly v podobě teplejší vody z Antarktidy. Mezi jižním pólem a rovníkem probíhá neustálá cirkulace vody. Když na jednom konci vstoupí do systému množství teplejší vody, projeví se to s jistým zpožděním i na druhém konci.V tomto případě dodatečné teplo podle Stotta a jeho kolegů dodalo Slunce. Před 19 tisíci lety se v důsledku změny polohy Země zvýšilo množství sluneční energie na jižní polokouli. Začala řetězová reakce: zvýšila se plocha volné vody, která pohlcuje více tepla než led, a tak se tání dále zrychlilo.

K podobnému vývoji došlo i později na rovníku. Díky teplejším mořím se v atmosféře zvýšilo množství CO2 a oteplování nabralo obrátky. Roli skleníkových plynů zdůrazňuje i Stott: „Naše práce není důkaz, že CO2 nemá vliv na klima. Změny klimatu s ním ale ani nestojí a nepadají.“

Oteplení nastartovala změna polohy Země vůči Slunci. Soubor jevů, které s tím souvisí, popisuje tzv. Milankovičův cyklus, popsaný už ve 20. letech 20. století. V jeho rámci se ale největší důležitost přikládala změnám v množství sluneční energie dopadající v létě na severní polokouli. Stottova studie naznačuje, jak záleží na austrálním jaru (tj. jaru na jižní polokouli).

Schránky dírkonožců a vědecká konstrukce také ukazují, jak „místní změna klimatu může vést ke globální odezvě,“ řekl Stott.Studie má i jinou souvislost s dneškem, upozorňuje geolog Václav Cílek. Podobný samoposilující koloběh událostí, který před 19 tisíci lety rozpustil ledy kolem jižního pólu, podle všeho způsobil, že se rozloha ledové pokrývky kolem severního pólu na konci letošního léta zmenšila na nejnižší úroveň od počátků jejího měření.