Je tu čas pro výrobu

V květnu začneme pátý rok svého členství v rodině států Evropské unie. Dost času na to, abychom se zbavili takřka nekritického optimismu většiny českých politiků a podívali se na své problémy reálnýma očima a začali je sami řešit, respektive vysvětlovat a vyvíjet na jejich řešení patřičný tlak.

Sami proto, že se jednoduše můžeme spolehnout jenom na sebe. Vývoj totiž ukázal, že naprosto selhaly analytické a prognostické mechanismy našich zodpovědných institucí. Když bych chtěl být populista, tak bych dodal institucí, které žijí z peněz daňových poplatníků. Ono selhání bych dokonce ze dvou důvodů nazval fatálním.

První důvod je ten, že se nenašel politik, odborník, ministr a nevím kdo ještě, který by měl ve svém repertoáru prvotní tezi kapitalismu, kterou je výroba a kterou by se zabýval ve vztahu k českému zemědělství. Abych svoje tvrzení ilustroval na příkladu, použiji agrární saldo zahraničního obchodu, které je nesporně zrcadlem výkonnosti zemědělství. Do unie jsme vstupovali se saldem mínus 25,2 mld. Kč za rok 2003. Po prvním, i když necelém roku členství jsme zaznamenali za rok 2004 rekordních 32 mld. Kč, které se na této hranici ustálilo s výjimkou roku 2005, kdy jsme vyvezli za 6 mld. Kč přebytky obilí z tehdejší rekordní sklizně. Proč takový skok? Razantně jsme začali snižovat výrobu a uvolnili prostor pro konkurenci, která byla připravená a která měla a má za sebou politiky, ekonomy a média, kteří všichni tamější výrobu podporují. U nás to bylo přesně naopak a když jsme se kdykoliv proti tomuto vývoji ozvali, byli jsme odkázáni do patřičných mezí s poučením o nadvýrobě.

Druhý důvod je absence, respektive nechuť analytického vyhodnocení zcela nové situace po žních 2007 a predikce dalšího vývoje trhu, zejména cen potravin. Několikrát jsem už o tomto tématu psal, nicméně musím připomenout, že jsme byli velmi naivní, když jsme počínaje zářím 2007 začali hovořit o významném zvýšení cen potravin v dobré víře, že vyvoláme seriozní diskusi o tématu, který bude mít vliv nejenom na všechny spotřebitele, ale přes inflaci na celou ekonomiku. To už pokládám za závažné až trestuhodné. Naopak nám bylo vysvětlováno, jak růst cen zastaví obchodní řetězce a že jsme nepochopili jednotný evropský trh. Jeden agrární ekonom, prý špičkový jak psaly HN, vyřešil diskusi zcela originálně – prý netřeba věřit každé fámě!

Nebude bez zajímavosti za čas vytáhnout z archivu tehdejší výroky různých odborníků a srovnat je se skutečností. Ale abych naše četné mediální výstupy k tématu opět ilustroval čísly skutečného vývoje. Start cen potravin začal v srpnu 2007 – cena vybraných základních potravin spotřebního koše se zvýšila v 32. týdnu oproti prvnímu týdnu o 2,1%, v 50. týdnu to bylo už o 18,75% (údaje ČSU).

Čísla salda našeho agrárního zahraničního obchodu jsou výsledkem působení reálné dlouhodobé české agrární politiky všech vlád. Pokládám ji za velmi nezodpovědnou a v situaci odbourání přebytků potravin v Evropě dokonce za nebezpečnou. Vývoj agrárního salda je v přímém rozporu s ostatními resorty české ekonomiky a zejména s vývojem téhož agregátu sousedních států Německa, Rakouska a Polska. To je také důvod, proč už některé potraviny jsou v sousedním Bavorsku levnější než u nás. To ale není naše starost, tu ponechme oněm odborníkům, oni už to jistě nějak vysvětlí. Uvidíme co poradí. Starejme se o to, o čem jsme nemohli skoro ani otevřeně mluvit, o výrobu. Potraviny totiž jsou a budou na světovém trhu stále žádanějším zbožím.