Odměnou za křik...

Když ptáci vyvádějí mláďata nebývají tiší, zejména malí hnízdoši, kteří se již nemohou dočkat dobroty od rodičů. Zejména ve městě to nemusí být někomu příjemné, obzvlášť jde-li o takové poštolky někde u okapu či na balkoně. Ale ruku na srdce, to se nedá těch několik týdnů na počátku léta vydržet? Vždyť odměnou bývá možnost pozorovat rodící se život... A podaří-li se nepropást tu pravou chvíli, kdy mladé poštolky vylétnou, zastíní jejich letové „umění“ a evoluce i komiku Laurela a Hardyho.

V zahradě zase nemusí být příjemný „výhrůžný“ křik kosích rodičů, ale stačí si vzpomenout na jarní zpěv a… uvědomit si, že po vylétnutí mláďat nastane až hmatatelné ticho…

U drobných pěvců o nějakém obtěžování nelze hovořit, ti v době hnízdění zpravidla unikají pozornosti, pokud ovšem nezahnízdí rehci domácí například ve staré botě na půdě nebo sýkory v ve škvíře sloupku vedle branky.

To velcí krkavcovití, zejména havrani, ti opravdu nejsou tiší, většinou ale hnízdí dále od lidských obydlí. Pokud se zrovna nerozhodli hnízdit ve vysokých korunách starého parku uprostřed města. Ale i v tomto případě jde o „hluk“, který trvá jen několik týdnů.

O zdravotním nebezpečí pro člověka prakticky nelze hovořit, nicméně je-li člověk s hnízdem v těsném kontaktu, je vhodné některé zbytky ptačí snídaně či oběda odklízet. Ale možnost pozorovat krmení mláďat a posléze i jejich první prolet je zaslouženou odměnou za trochu trpělivosti.

Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR