Biozahrada: Hnojení

O biozahradě s Radomilem Hradilem, tentokrát na téma hnojení.

Hnojení v biozahradě znamená oživení půdy. Toho dosáhneme především používáním kompostu.

Kompostování

Hnojení čerstvým hnojem bychom se měli vyvarovat, protože při zarytí čerstvého, nezkompostovaného hnoje:

se vyplavují živiny, zejména dusík;

rostliny bujně rostou a jsou málo odolné proti škůdcům a chorobám;

v půdě se netvoří trvalý humus a struktura a úrodnost půdy se nezlepšuje.

Kompostovat můžeme téměř všechen organický materiál ze zahrady a domácnosti, až na některé výjimky: sáčky z vysavače (mají vysoký obsah těžkých kovů), barevný potištěný papír (kvůli obsahu chemických látek), slámu od konvenčních zemědělců (kvůli obsahu inhibitorů růstu), zbytky rostlin ošetřených pesticidy (jejich rezidua hubí mikroorganismy v kompostu), túji, vratič a pelyněk (mohou brzdit mikrobiální rozklad), popel z uhlí. Obtížně kompostovatelné materiály podrtíme (skořápky vajíček, skořápky ořechů, větve), problematické materiály jako slupky citrusů, vytrvalé plevele apod. nejprve necháme zkvasit ve vodě.

Podmínky správného kompostování:

vlhkost: kompostovaný materiál nemá přeschnout ani se přemáčet; jinak dojde k zastavení procesů přeměny;

vzduch: kompostové organismy potřebují vzduch, proto musíme hromadu čas od času překopat;

materiál: ideální je kombinace suchého a strukturního na jedné a vlhkého a měkkého materiálu na druhé straně; příměs zeminy nebo starého kompostu nastartuje rozklad;

mísení: lepší je materiál rovnou mísit, než dávat na sebe silnější vrstvy stejného materiálu;

tma a teplo: slunce dezinfikuje, proto kompost raději zakryjeme silnější textilií.

Kompost je zlato zahrady a chloubou zahradníka!

Zelené hnojení

Vedle kompostu je zelené hnojení druhou důležitou možností, jak zúrodnit půdu.

Zelené hnojení znamená, že vypěstované rostliny zapravíme do země, kde poslouží jako potrava půdním organismům. K rozvoji půdního života však slouží již během svého růstu – díky kořenovým výměškům, neustále odumírajícím vláskovým kořínkům i díky zastínění půdy.

Vikvovité rostliny (hrách, peluška, bob, vikev) navíc obohacují půdu o dusík poutaný symbiotickými hlízkovými bakteriemi, jiné rostliny jako měsíček zase zbavují půdu některých škůdců a původců chorob. Další rostliny, pokud je necháme vykvést, jsou medonosné a dávají nektar a pyl včelám, ale i jiným druhům hmyzu. K takovým rostlinám patří například slunečnice, svazenka nebo pohanka. Obiloviny, například oves nebo žito, intenzivně prokořeňují půdu a mají velmi příznivý účinek na půdní strukturu.

Čím pestřejší je směska na zelené hnojení, tím lépe pro půdu i pro celý ekosystém.

Ozimé plodiny na zelené hnojení (žito, vikev, řepka) jsou vhodné jen v případě dostatečných srážek nebo při zálivce. Jinak se na jaře za jarního přísušku špatně rozkládají a brzdí růst hlavní plodiny.

Pozor na hořčici: jako brukvovitá rostlina je hořčice příbuzná s košťálovinami a ředkvičkou a raději se jí vyhneme. Jinak hrozí únava půdy. Hořčici, řepku nebo řepici však můžeme v menším množství přimíchat do směsky na zelené hnojení.

Tip: do směsky na zelené hnojení můžeme přidat i květiny a nespotřebovaná či prošlá semena zeleniny, např. salát, špenát, fazole, hrášek, ale také chrpu, měsíček, lichořeřišnici apod.

Text pochází z knihy Radomil Hradil: Biozahrada. PRO-BIO LIGA, Praha 2007. Publikaci si můžete za 20,- Kč objednat.

Zdroj: www.biospotrebitel.cz