Ekonomiku sráží nižší výnosy

Ačkoli je v obecném zemědělském povědomí zakotveno, že zemědělství v ČR je v porovnání s EU plně konkurenceschopné především v oblasti rostlinné výroby, nejnovější čísla Evropského statistického úřadu Eurostat toto přesvědčení vyvrací. V porovnání se státy původní EU-15 jsou u všech sledovaných hospodářských plodin v ČR o pětinu, ale také téměř o polovinu nižší průměrné hektarové výnosy.

Dopad do ekonomiky podniků

Zmiňovaná čísla Eurostatu zveřejnil – jako výběr týkající se jen některých evropských zemí, Český statistický úřad (ČSÚ), spolu s aktuálním odhadem tuzemské sklizně nejen obilovin, ale i kukuřice na zrno a okopanin. Data se týkají letošní sklizně, a to v případě všech zemí, které ČSÚ do výběru zařadil, jde tedy o čísla srovnatelná v rámci stejného hospodářského roku. ČSÚ srovnával na jedné straně hektarové výnosy tří nových členských zemí (ČR, Slovensko, Polsko), na straně druhé tří starých zemí (Rakousko, Německo, Francie). A jak to dopadlo? Mezi novými státy (Polsko, Slovensko) má ČR nejvyšší hektarové výnosy ve všech komoditách. Naopak v porovnání se zástupci starých členských zemí jsou – opět u všech komodit – hektarové výnosy v ČR o dvacet až 45 procent nižší.

To je naprosto varující informace, především jde o to, jak velký je uvedený rozdíl. Například v obilovinách jako souboru nejdůležitějších hospodářských plodin činí letošní průměrný hektarový výnos v ČR 5,08 tuny, zatímco ve Francii 7,43 tuny a v Německu 7,14 tuny. A dokonce i v kopcovitém Rakousku je letošní průměrný hektarový výnos 6,37 tuny. To v praxi znamená, že v Německu a Francii sklidí zemědělci z hektaru téměř o polovinu více obilí než u nás. Při průměrné ceně (neříkám, že jde o cenu aktuální, ale spíše o cenu dlouhodobě obvyklou) kolem 3 000 korun za tunu trží tak francouzský zemědělce z hektaru o 8 000 korun navíc oproti zemědělci českému, německý zhruba o 7 500 korun navíc a rakouský zhruba o 4 000 korun navíc. To samozřejmě znamená, že ekonomika produkce „západních“ zemědělců je výrazně lepší a především se jich zdaleka tak jako našich netýkají současné nízké ceny. Respektive týkají, ale v porovnání s Českem vysoké výnosy pro ně neznamenají, na rozdíl od ČR, v důsledku červená čísla. Je přitom třeba jednoznačně konstatovat: Při stávajících výnosech není a nebude ČR ani v rostlinné výrobě v EU konkurenceschopná, v lepším případě budou naši zemědělci, pokud se současný stav nezmění, vydělávat o poznání méně než jejich konkurence z EU-15.

To ale není vše. Zejména v porovnání s Polskem je na tom ČR ve výnosech docela dobře, v průměru jsme zhruba o 10 až 20 procent lepší. Jak je tedy možné, že Poláci pronikají na evropský trh a činí si ambice být jednou ze zemědělských velmocí a obilnic Evropy? Jedinou možnou odpovědí je, že v Polsku jsou na hektar zemědělské půdy nižší náklady, a tedy není zapotřebí tak vysoký hektarový výnos. Rozklad nákladů v Polsku by byl na samostatný článek, podstatné ale je, že jeden z nejdůležitějších rozdílů je náklad na pracovní sílu. To je dáno jednak tím, že v Polsku je stále hodně menších soukromých sedláků, kteří neživí žádný aparát a jedinými mzdovými náklady jsou často formální mzdy rodinných příslušníků na farmách pracující. Kromě toho jsou ale Poláci skromnější, nepožadují takové platy jako zemědělci u nás. Jinými slovy, v ČR je sociální a mzdová politika v celém hospodářství včetně zemědělství mnohem štědřejší, což ve svém důsledku snižuje efektivitu jednotlivých tuzemských ekonomik.

Zvýšení výnosů je podmínkou dlouhodobého přežití

Nemá-li se české zemědělství poté, co neprokazuje příliš efektivity na evropské úrovni v živočišné výrobě, dostat do obdobné pozice také v rostlinné výrobě, musí zcela nepochybně zvýšit průměrné hektarové výnosy. Je přitom známo, že řada pěstitelů obilí v ČR dokáže dosáhnout výnosů šesti, sedmi i osmi tun z hektaru. Pokud je ale průměr ČR jen něco málo přes pět tun, musí u nás existovat nemalá část hospodářů, kteří dosahují tři nebo čtyři tuny z hektaru. Teoreticky by to mohlo stačit při extenzivním a nízkonákladovém pojetí rostlinné výroby – jenže tak to většinou není. Kombinace vysokých nákladů (hlavně „drahých lidí“) a nízkých výnosů je ale zničující.

Stát se přitom musí několik věcí. V případě, že není objektivně možné dosáhnout vyšších a konkurenceschopných výnosů, musí se v příslušném podniku výrazně snížit náklady. To mimo jiné musí vést ke snížení počtu pracovníků, bohužel. Nebo ke snížení platů, jak k tomu přistoupily v krizovém scénáři ČSA. Druhá věc je výběr optimální lokality. Obilí (ale samozřejmě cokoli jiného) nebude možné v budoucnosti produkovat tam, kde k tomu nejsou vhodné půdní a klimatické podmínky (bonita půdy, srážkový stín atd.). Pokud se týká kvality půdy, zcela jistě bude nutné více než dosud hlídat rizika vodních a větrných erozí. Dostatečná úživnost půdy má zásadní vliv na hektarový výnos, což prokázaly například pokusy v Číně. Na pokusných polích bylo postupně odstraněno 5,10, 20 a 30 centimetrů zeminy a výzkum následně sledoval vliv na hektarové výnosy kukuřice a sóji. Při odstranění pěti centimentů se snížil výnos sóji o pět procent a kukuřice o devět procent, při odstranění 10 centimetrů vzrostla ztráta na 10 procent u sóji a 13 procent u kukuřice. Při odstranění 20 centimetrů se ztráty zvýšily na 37 procent u sóji a 53 procent u kukuřice a ztráta 30 centimetrů zeminy se projevila poklesem hektarového výnosu u sóji o 46 procent a kukuřice o 73 procent. Uvedená čísla v praxi dokazují, že podmínky GAEC nejsou nebo by neměly být pro zemědělce nepřítelem – naopak. Do třetice bude také nutné změnit management rostlinné výroby a optimalizovat cokoli, co může zvýšit výnos nebo snížit ztráty či náklady – ať již je to termín, ale také objem hnojení (přesné zemědělství podle GIS ušetří spotřebu hnojiv o desítky procent), termín ošetřování porostů, doslova optimální den sklizně atd.

Nejsou to radostná sdělení, nicméně problém hektarových výnosů nevyřeší vyšší dotace. Ty mohou působit maximálně jako určité sociální dávky, ale jak je mimo jiné vidět, ČR je v současné době sociální až nadstandardně, započteme-li do toho různé specifické komunity či různé nepřizpůsobivé občany. I z jiných než zemědělských příkladů je přitom vidět, že další a další peníze spíše problémy prohlubují, než aby je napravovaly. To je ale jiná kapitola. Na závěr – protože je to opravdu poučné – proto raději ona tabulka hektarových výnosů podle dat Eurostatu.

Zdroj: EUROSTAT – Early Estimates

Petr Havel