Nejpřidanější z přidaných hodnot: Gastronomie

Kdyby byli všichni zemědělci nejen producenti surovin k výrobě potravin, ale i výrobci potravin a dokonce majitelé restaurací a vývařoven, žádné diskuse o spravedlivém rozdělení marží v potravinovém řetezci by se nevedly. Veškerá marže by byla totiž u těch, kteří jsou na začátku celého výrobního procesu. To ale není v dnešní době možné.

Nejen potraviny, ale i kulinařina

Bohužel, takzvaná přidaná hodnota k základní zemědělské surovině s každým dalším článkem zpracování většinou exponenciálně roste. Je-li to skutečně spravedlivé, nevím, ale je tomu tak všude na světě. Jak se přitom nabaluje přidaná hodnota, lze ukázat na jakémkoli příkladu, vezměme tedy například typickou „moderní“ potravinu – kuře. Zaokrouhleno na desetikoruny a s přihlédnutím k dlouhodobějším cenovým průměrům to vypadá asi následovně: Staduim 1: Cena kilogramu kuřete od zemědělce: 20 korun. Stadium 2: Cena kilogramu chlazeného kuřete v obchodech: 50 korun. Stadium 3: Cena kilogramu grilovaného kuřete v rychlém občerstvení: 100 korun. Stadium 4: Cena kiologramu kuřete v restauraci (čtyři porce 1 kuřete): 400 korun. Po cestě od výkupních cen jatečných kuřat až do stadia obědu či večeři v restauraci tedy dochází ke dvacetinásobnému nárůstu původní ceny, ačkoli opticky je nejpracnější právě stadium první. A to není největší extrém – takový sladovnický ječmen se třeba ve svých proměnách zhodnocuje až do stadia piva padesátinásobně. Nejsou to samozřejmě žádné nové a převratné informace, jde spíše o uvědomění si skutečnosti, jak je důležité snažit se o ono zprofanované maximální „přidávání přidané hodnoty“ k primární zemědělské surovině.

Zpracování a prodeje ze dvora

Nástrojem k nalézání cest, jak onu přidanou hodnotu zachovat v ekonomice zemědělců, je mimo jiné prodej v horším případě suroviny, v lepším případě potraviny „ze dvora“ přímo od prvovýrobce. Jde přitom také o to, jaké k tomu bude stát vytvářet legislativa podmínky. Jedna z možností, jak prodeji ze dvora také trochu pomoci, se v současné době rodí v sousedním Slovensku – tamější parlament již pustil přes druhé čtení návrh novely zákona, která snižuje DPH při prodejích ze dvora z 19 na 6 procent. Vůbec by nebylo od věci pokusit se o podobnou změnu i u nás, bez ohledu na takzvanou prázdnou státní kasu – na Slovensku na tom nejsou o nic lépe. Dalším kamínkem může být také přehodnocení podílu národní kvóty pro přímý prodej týkající se mléka. Nevím, zdali je obecně známo, že tato kvóta v současné době činí pouze 0,36 procenta celkové národní kvóty na mléko, a že se do přímého prodeje počítá i prodej mléka z automatů. Každému ale musí být jasné, že podíl 0,36 procenta nemůže ani na odbytu, ani na cenách mléka změnit vůbec nic, ačkoli si od prodeje mléka z automatů i tyto důsledky část zemědělců slibuje. Kamínkem v mozaice může být také iniciativa marketingově velmi aktivního zemědělského živnostníka roku Františka Němce, který se pokouší na svých webových stránkách soustředit poptávku i nabídku k prodeji polotovarů, zpracovaných surovin i přímo potravin napřímo od zemědělců. Alespoň pro některé z prvovýrobců by bylo jistě žádoucí se do tohoto projektu zapojit.

Kulinařina

Nepříliš známá je v současné době zřejmě také informace o vzniku a plánovaných aktivitách sdružení „Gastronomia Bohemica“, jejíž ambicí je „protáhnout“ vznik a prezentaci v tuzemsku vyráběných zemědělských surovin až do kulinařiny, tedy z nich připravených typických národních jídel. V tomto případě by mělo jít o využití typických jídel a nápojů k podpoře cestovního ruchu, formou takzvaných pivních, ale i například gastronomických stezek. Lákadlem pro spotřebitele by mělo být veřejné „vaření“, některé akce proběhnou, například i za podpory Vinařského fondu ČR, na letošní brněnské SALIMĚ. Samozřejmě že ze zemědělců nestanou kuchaři, podstatné ale je, a na to se snažím poukázat, že současná doba začíná stále více přát určitému návratu ke kořenům, mezi které patří neošizená potravina z neošizených surovin, jako protiklad vůči globalizovaným a pouze a jen ekonomickému profitu přizpůsobovaným potravinám nabízeným v obhcodních sítích. Je to výzva, kterou by mělo tuzemské zemědělství vážně a systémově uchopit. Mnozí obchodníci by mohli sáhodlouze vykládat, jak je složité proniknout s tuzemskými výrobky na zahraniční trhy – myslím s hotovými výrobky, ne se surovinou. Snažit se proto co nejvíce tuzemské produkce sníst „doma“ i ve formě sofistikovanějších produktů, než je „pouze“ mléko z automatů, nebo dokonce potraviny „Private Label“, byť i třeba kvalitní, je zcela jistě jednou z důležitých cest, jak uchovat nejen existenci tuzemské gastronomie, ale také jak příspět ke stabilizaci tuzemského zemědělství.

Petr Havel