Oč jde v české myslivosti?

Jedním z mnoha kritizovaných prvků zákona 449/01Sb. (o myslivosti) je stanovení výše minimální výměry honitby. Myslivecká lobby, vedená dnešním předsedou ČMMJ (tehdy poslancem ČSSD) Jaroslavem Palasem, do něj v roce 2001 prosadila ahistorických 500 ha, které byly uzákoněny jako výdobytek devastace českého venkova a české myslivosti v roce 1962, což tenkrát umožňovalo další ničení krajiny likvidací polních cest, rozptýlené zeleně, mokřad, potůčků a studánek, aniž by museli tehdejší soudruzi myslivci omezovat své aktivity. A pokud to bylo nezbytně nutné, nařídil jim to prostřednictvím zemědělských tajemníků ONV okresní výbor KSČ. Komunistická strana totiž ovládala zemědělství, lesnictví i myslivost, a tak v podstatě ani moc nezáleželo na tom, jak velké výměry honitby měly.

Naprosto jiná situace však nastala po listopadu 1989 a především po roce 1991, kdy se podle zákona o půdě začal vracet ukradený majetek. S postupujícími pozemkovými úpravami, rozšiřováním výměr ekologického zemědělství a předpokladem, že dotace státu i EU do podnikání na půdě se budou neustále snižovat je stále víc jasné, že bude třeba najít jiný, flexibilnější model podnikání na venkově, a že jednou z možností je vytvoření podmínek pro vlastníky a nájemce zemědělských a lesních pozemků pro jejich daleko variabilnější využití, než je intenzívní, ale čím dále méně efektivní zemědělská velkovýroba. Jednou z možností je myslivost se vším všudy, tedy i s mysliveckými službami. To znamená znovu vrátit do naší krajiny zvěř (zajíce, divoké králíky, koroptve, bažanty, a nastálo i zvěř srnčí), pořádat hony s bohatými výřady, zavést poplatkové odstřely, vrátit se prostě do dob, kdy česká, moravská i slezská myslivost přinášela našemu venkovu velmi slušný peníz.

Myslivost, honitby a EU

Členské státy EU je možno rozdělit do čtyř skupin:

1) Středoevropský revírní systém (Rakousko, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Německo). K nim lze řadit i Českou republiku; Maďarsko, Polsko a Slovensko se ještě donedávna k nim mohly počítat také, ale v posledních letech se začínají stále více od nich vzdalovat. Myslivost se v nich stále více vzdaluje venkovu a začínají tam vznikat velké honební celky řízené profesionálními podnikateli - myslivci, kteří zisk z honiteb neponechávají venkovu, ale odčerpávají jej do svých podnikatelských aktivit (tradice východního a balkánského pojetí myslivosti). Toto je v příkrém rozporu s Chartou EU o lovu a biodiverzitě (= myslivosti) a je zajímavé, že to byla právě Česká republika, zastoupená dnešním ředitelem státní správy lesů (MZe) Ing. Žižkou a tajemníkem ČMMJ Ing. Kostečkou, kteří ostře protestovali proti tradičnímu evropskému pojetí myslivosti, které ji spojuje se zemědělskou činností a obživou venkova a ne s podnikatelskými aktivitami.

2) Skandinávský systém (Dánsko, Finsko, Švédsko).

3) Anglosaský systém (Spojené království a Irsko)

4) Latinský systém (Francie, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko).

Jak v anglosaském, tak i ve středoevropském pojetí je důležitá vazba zvěře k honebnímu pozemku a těsné spojení práva lovu s vlastnictvím pozemků, které nebylo dosud v ČR obnoveno. Svědčí o tom i nízký počet vlastníků honebních pozemků-myslivců, nedosahující ani 10 procent. V sousedním Rakousku, s nímž máme stejné historické kořeny, se pohybuje nad 30 procenty.

Minimální výměry honiteb

Zajímavé je i srovnání minimálních výměr honiteb. V Anglii například není stanovená vůbec; kdo vlastní pozemek, může na něm lovit. V Belgii jsou tři minimální honitby a to: V Severní Valonii 25 ha, v Jižní Valonii 50 ha a ve Flandrech 40 ha. V Nizozemí 40 ha, při čemž minimální šířka honitby musí být alespoň 300 metrů. Ve Francii je minimální výměra honitby 70 ha, avšak sedlák může lovit na svých pozemcích, už když tyto mají výměru 20 ha (Verdaillův zákon). V Rakousku je minimální honitba 115 ha, avšak v hornatých spolkových zemích je to 200 ha. Honiteb s minimální výměrou je tam asi 5 % z celkového počtu a běžně se v nich loví koroptve, zajíci, divocí králíci a nechybí ani dostatek spárkaté zvěře. V Německu včetně bývalé NDR je minimální výměra 75 ha pro jednotlivce a 150 ha pro honitbu společenstevní. V Lucembursku je to 250 ha a ve Španělsku 100 ha pro zvěř vodní, 250 pro zvěř drobnou a pro vysokou (jelen, daněk, muflon) 500 ha.

V zemích východně od našich hranic a na Balkáně jsou minimální výměry od 1000 ha (Slovensko) do 5000 ha (Rumunsko), a loví se v nich převážně licenčním způsobem. Profesionální lovecké společnosti prodávají zahraničním turistům odlovy a místní obyvatelstvo slouží coby honci při honech, nebo jako průvodci poplatkových lovců.

Česká myslivost na křižovatce

Přes veškerou snahu totalitního režimu i současné myslivecké lobby si česká myslivost v jedné věci udržuje svou historickou soudržnost s předúnorovou tradicí české myslivosti. Navzdory průměrné velikosti honiteb, která se pohybuje kolem tisíce hektarů, i navzdory předepsané minimální výměře 500 ha, si jednotliví myslivci vytvářejí v rámci i v mnoha tisíci hektarové výměře a v rozporu s platným zákonem, samostatné přirozené revíry, které činí necelých sto, výjimečně, pokud do ní spadají v podstatě nehonební zemědělské lány, i stopadesáti hektarové honitby. Zatímco v Rakousku, kde vychází na jednoho myslivce 75 ha, jde většinou o vlastníky pozemků, u nás jde ve většině případů o lidi, myslivecky hospodařící na pozemcích naprosto cizích lidí a většinou ani nehospodařící zemědělsky nebo lesnicky na těchto pozemcích. Jinými slovy – rakouský myslivec se může dohadovat o svém způsobu obhospodařování zvěře jen se svým sousedem i z jiné honitby (a i to se naučil, jak svědčí vytváření společných plánů odstřelů, lovu, honu apod.). Náš myslivec zejména ve společenstevních honitbách má „nepřátel“ mnohem víc. Má však jednu obrovskou výhodu: neplatí za pronájem honebních pozemků téměř žádný nájem a o náhradách škod, které vznikají jeho případným špatným myslivcováním ani nemluvě. V Rakousku by se nedoplatil…

Jenže, blýská se na jiné časy. Vlastníci pozemků ztratili s pomalou realizací pozemkové úpravy půdy trpělivost, stále více si uvědomují, že tímto hospodařením přicházejí ročně o milióny a škod mají za miliardy korun a začínají se hlásit o svá práva. Za dva roky budou končit dnešní smlouvy na pronájem honitby, budou se moci utvářet honitby nové, menší a nájem za ně už patrně nebude „za hubičku“. Sedláci budou změnou dotační politiky (dotace na rozvoj venkova, tedy i na myslivost, se budou zvyšovat na úkor dotací na hektar) nuceni buď sami myslivecky hospodařit, nebo honitby vytvořit (tj. nejen určit její hranice, ale vytvořit podmínky pro zvěř v ní) a pronajmout je tomu, kdo dá více se zajištěním řádného mysliveckého hospodaření, nebo myslivcovat sami. Anebo se rozhodnout, pronajmout velké lány za levný peníz mysliveckým společnostem, které honitbu sice vytvoří, ale zisk z ní poputuje do jejich kapsy. Tak, jak je tomu na východ od nás, kde již jsou velké honitby uzákoněny a také pronajímány. Dnešní myslivci se musí rozhodnout. Buď se domluví s vlastníky pozemků na vytvoření honiteb, odpovídajících jejich dnešnímu mysliveckému teritoriu a po vzoru západních zemí vytvoří oblasti chovu té které zvěře, nebo se podvolí balkanizaci, kterou prosazují bossové ČMMJ a některých dalších mysliveckých organizací. V každém případě jde o změnu v chápání dosavadního mysliveckého hospodaření jako levného koníčka, kde náklady platí někdo jiný. Dvě miliardy korun ročně za škody, spáchané přemnoženou spárkatou zvěří musí myslivci buď zaplatit, nebo hospodařit tak, aby nevznikaly. Profesionální myslivecké společnosti to hravě dokáží; myslivost je velmi výnosná činnost. Anebo to zvládnou myslivci dnešní – ale to se musí probrat ze snění o bezplatném mysliveckém hospodaření…

A o to jde v české myslivosti.

Bc. Bohumír Nekola, člen ASZ a SVHP (Svazu vlastníků honebních pozemků)