Fúze institucí: Ano, ale....

Snad už 15 let se v ČR hovoří o spojení dozorových orgánů v oblasti kontroly potravin do jediné instituce – Národního úřadu pro bezpečnost potravin. Alespoň 10 let se také hovoří o vzniku Národního pozemkového úřadu. Nyní se zdá, že budou tyto vize konečně naplněny – a to je dobrá zpráva jak pro zemědělce, tak například pro vlastníky půdy. Oběma těmto skupinám by měla integrace dosavadních samostatně stojících úřadů a institucí především odlehčit od nesmyslného papírování, nekoordinovaných kontrol a v důsledku snížit stávající byrokracii. Až potud je vše správně. Jenže v naší zemi obvykle pohřbívá dobré myšlenky jejich nevhodná až tragická realizace – a toto riziko, zdá se, může hrozit také v případě ambice zkoncentrovat „pod jednu střechu“ příslušné úřady v nesprávném pořadí.

Logická integrace musí totiž začít zdola, od logických spojení k sobě skutečně patřících úřadů. Je proto poněkud předčasné hovořit o spojení například Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) a Státní veterinární správy ČR (SVS), dokud nebudou učiněny mnohem jednodušší a finální myšlence nutně předcházející kroky. Specielně v případě SVS pak nebyl vyslán zrovna nejšťastnější signál hovořící o příkazech ministra vůči této organizaci s cílem zmírnit její aktivity vůči zemědělcům. Ne že by se veterinární kontroly, jejich intenzita a vyžadování nesmyslných povinností na zemědělcích neměly změnit. Zkušenosti z terénu skutečně hovoří o případech, které hraničí se šikanou zemědělců. Je ale třeba rozlišovat, zda jde o selhání systému nebo jedinců, jinak bude s vaničkou vylito i dítě, jak se v kraji říká. V podstatě jde o to, že většina povinností vyžadovaných na našich zemědělcích různými kontrolory pochází z legislativy EU, a je-li důvod nějaké z nich změnit či zrušit, musí se tak dít prostřednictvím agrární diplomacie včetně aktivit nevládních organizací přímo v Bruselu. A pokud si má ČR vyjednávat nějaké výjimky, je pro ně nutné mít písemné stvrzení od evropských orgánů. Jinak se totiž snadno může stát, že se změkčení norem obrátí proti samotným zemědělcům a potravinářům, neboť se může stát důvodem k odmítnutí vstupu našich výrobků na zahraniční trhy. Využívání takzvaných netarifních bariér v obchodu se zemědělskými produkty je v poslední době po odbourání tarifních bariér (cel) základním nástrojem k diskriminaci nepohodlných dodavatelů zboží na trhy zejména v případě vyspělých zemí – a na to bychom neměli zapomínat.

Pokud se týká samotných fúzí, měly by první kroky ministerstva směřovat k integraci integrovatelného. Určitě dobrým počinem je integrace Zemědělské vodohospodářské správy do státních podniků Povodí a Lesy České republiky. Velký problém by nemusel být ani se spojením Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského a Státní rostlinolékařské správy. Možná ještě do konce letošního roku by bylo možné integrovat brněnský Ústav pro kontrolu veterinárních léčiv do SVS. Sami veterináři připravují koncentraci současných Krajských veterinárních správ pod jediné centrální vedení. To vše jsou logické kroky, které ušetří peníze a nenaruší, pokud bude fúze dobře provedena, funkčnost současného systému – pouze jej zjednoduší, což je žádoucím cílem.

Mluví se také o rušení některých výzkumných ústavů. To je podle všeho zcela na místě, opět je ale třeba připomenout, že nelze začínat od konce – tedy od aktu rušení. Je totiž zřejmé, že zemědělství, ale možná ještě více potravinářství, vědu a výzkum potřebuje. Ovšem takovou vědu a výzkum, která bude daleko více propojená s podnikatelskou praxí a bude tak podnikatelům nabízet nové technologie a metody zvyšující jejich konkurenceeschopnost. To v praxi znamená, že by mělo ministerstvo nejprve zmapovat bílá místa na mapě skutečně potřebných výzkumů, a to především na základě požadavků samotné zemědělské praxe. K tomu je nutné přidat pro stát strategické výzkumné a vědecké úkoly, a teprve poté zjistit, které instituce jsou k jejich zajištění potřeba a které ne. Je přitom zřejmé, že například v oblasti šlechtění a plemenitby nebo zemědělské mechanizace probíhá již v současné době hlavní část výzkumu ryze po komerční linii, tedy v samotných firmách dodávajících zemědělcům produkty pro jejich činnost. Na druhou stranu sedí ve výzkumných ústavech v gesci ministerstva zemědělství množství chytrých lidí, obvykle špatně placených, avšak s nenahraditelnými znalostmi ve specializovaných tématech. To je rozpor, který by bylo třeba ještě před rušením různých institucí také žádoucí řešit. Minimálně část výzkumníků a vědců by si totiž mohli zemědělci, možná i ministerstvo, najímat na řešení úkolů s přímým dopadem do podnikání a částečně tak tuto sféru komercionalizovat. Skutečně potřebné projekty by pak bylo možné lépe financovat včetně toho, že úspěšní a zejména pro aplikovaný výzkum pracující vědci by si mohli platově polepšit. Na druhou stranu by odpadla řada aktivit „výzkumu pro výzkum“, jejichž jediný význam je často odůvodnění existence příslušného jedince ve výzkumné oblasti.

Představit ideu národních úřadů pro potraviny či pozemky je tedy jedna věc, její naplnění je ale podstatně složitější úkol, než se možná na první pohled zdá. Doufejme, že si to ministerstvo uvědomuje.