Svět se uživí díky moderním technologiím

Zemědělství dokáže v polovině století nasytit svět s devíti miliardami lidí, jen když se bude dál modernizovat a nové metody a technologie proniknou i do dosud zaostávajících oblastí.

Tak odpovídá analýza britského The Economist na chmurné otázky, které vyvolal nový silný růst světových cen potravin jen tři roky po globální potravinové krizi. Éra klesajících cen potravin sice skončila, svět je však nyní podle týdeníku díky genetice a dalším technologiím na pokraji nové zemědělské revoluce, která by mohla poprvé v historii nasytit celé lidstvo.

Úkolem zemědělství pro příštích 40 let bude zvyšovat produkci tak, aby držela krok s rostoucí poptávkou světa, jehož populace vzroste o dvě miliardy na konečný odhadovaný stav devět miliard lidí. Pokud je bude chtít globální zemědělská produkce uživit a uspokojit i nynější zhruba miliardu hladovějících, bude muset v příštích čtyřech desetiletích vzrůst celkově o zhruba 70 procent, plyne z odhadu Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO).

Růst populace

Podle Economistu to není nic nemožného. Třicetiprocentní růst populace v příštích 40 letech bude mnohem pomalejší než tempo 80 procent během uplynulých 40 let. Poptávka po obilninách by se měla zvýšit o 50 procent z nynějších asi dvou miliard tun, mnohem méně než za předešlých 40 let, kdy vzrostla o 250 procent. S růstem prosperity v rozvojovém světě sice spotřeba masa stoupne na dvojnásobek, celkový požadovaný růst produkce potravin o 70 procent však bude stále jen necelá polovina tempa 150 procent z období 1962 až 2006.

Economist poznamenává, že vedle těch, jimž jde o nasycení rostoucí světové populace pomocí moderní produkce, využívání genetického výzkumu a rozvoje potravinářského průmyslu v chudých zemích, existuje hlavně na Západě vlivný proud se zcela opačnými starostmi zaměřenými na problémy potravin v bohatých zemích. Většina zelených a některé spotřebitelské organizace vystupují vůči modernímu potravinářskému průmyslu nepřátelsky a kritizují i zemědělskou „zelenou revoluci“, která v 70. letech zachránila velkou část světa před vyhladověním.

Relevantní odpověď na globální otázku dostatečné produkce potravin dává podle Economistu jen první skupina, protože od té druhé se lze nadít jen malthusiánských věšteb o nemožnosti uživit mnohem početnější svět. Týdeník uznává, že kritiku moderního zemědělství je možné pochopit, je však „luxusem bohatých“. Tradiční farmaření a biozemědělství snad může nasytit Evropany a Američany, nikoli ale zbytek světa.

Zvyšovat produkci v příštích desetiletích však bude zřejmě podle Economistu těžší než v minulém půlstoletí. Zatímco v době „zelené revoluce“, která v 60. a 70. letech zaváděla do zemí jako Mexiko a Indie nové odrůdy, umělá hnojiva, pesticidy a nové metody práce, dosáhl roční růst výnosů u pšenice tří procent, nyní se zpomalil pod jedno procento, tedy pod tempo růstu populace.

K udržení kroku s růstem populace a nasycení hladových budou muset farmáři dosahovat ročního růstu výnosů kolem 1,5 procenta, protože k rozšiřování zemědělské půdy příliš prostoru není. Situaci budou mít ztíženou tím, že kvůli tlaku rychle rostoucích měst nebudou moci zvyšovat spotřebu vody a své limity má i růst spotřeby hnojiv. Velkou překážkou produkce potravin je také vládní politika biopaliv, která je už zřejmě přes všeobecnou kritiku neodstranitelná. Economist ukázal, že dnešní produkce obilnin by v polovině století stačila k nasycení světa, pokud by vlády veškerou podporu biopaliv zrušily.

S růstem výnosů je nutné začít u zaostávajících oblastí, zejména Afriky, která je v podstatě jediným regionem světa, který se nebyl posledních 50 let schopen uživit sám. V posledních letech však s podporou zvýšených cen potravin a růstu farmářských příjmů začal proces modernizace i zde. Vedle růstu výnosů se zaměřuje na snižování ohromných ztrát při sklizních, které dosahují 30 až 50 procent, což je stejná ztráta jako podíl vyhazovaného jídla na Západě.

Afrika dosud z nouze zůstává většinou u tradičního zemědělství, které u obilnin vynáší odedávna jednu až dvě tuny na hektar proti čtyřem až pěti tunám v rozvojovém světě, který prošel „zelenou revolucí“, a až deseti tunám ve vyspělých zemích západní Evropy. Zatímco Afričané používají v průměru deset kilogramů dusíkatých hnojiv na hektar, v Indii je to 180 kg. Prezident Mezinárodního fondu pro rozvoj zemědělství (IFAD) OSN Kayano Nwanze předpokládá, že Afrika by mohla dostat výnosy na dvojnásobek pouhým zdvojnásobením dosavadní extrémně nízké spotřeby hnojiv.

Dalším průlomem v zaostávajících oblastech je nástup revoluce v chovu zvířat, kdy se přechází od tradičního neproduktivního domácího chovu k moderním kontrolovaným metodám chovu. V živočišné produkci se stále více používají moderní genetické poznatky a v rostlinné výrobě by pokroky v genetice a jejich šíření měly klíčovým způsobem přispět k dalšímu zrychlení výnosů.

Rozvoj genetiky zrychlí výnosy

Právě prudký rozvoj genetiky by měl nejvíce přispět ke zrychlení růstu výnosů. Ceny získávání genetických dat v posledních letech prudce klesají, což podněcuje k rozvoji komerčních aplikací. Zatímco dnes se komerční geneticky modifikované odrůdy zaměřují jen na jeden nebo dva rysy, budoucnost bude podle Gilese Oldroyda z britského John Innes Centre mnohem rozmanitější

Rozšiřování lepších technologií v rostlinné a živočišné produkci budou podle Economistu hlavním nástrojem pro růst výnosů a produkce, především proto, že sníží obrovské rozdíly mezi produktivností v různých částech světa. Je to aktuální i pro Evropu, kde na západě kontinentu nejlepší výnosy u pšenice dosahují až desíti tun na hektar, zatímco na východě se výnosy pohybují mezi dvěma a čtyřmi tunami na hektar, což lze těžko vysvětlit rozdíly v příjmech nebo kvalitě půdy.

V Africe se po desetiletích stagnace začala v posledních letech díky zlepšenému přístupu farmářů k novým semenům, hnojivům a ochraně plodin zvyšovat produkce potravin na hlavu a země jako Rwanda a Malawi začaly dokonce potravinářské komodity exportovat. Podle nedávné studie výzkumníků Harvardovy univerzity by se východní Afrika mohla uživit sama už během jedné generace. „Donedávna jsme nevěděli, jak by do Afriky mohla přijít zelená revoluce. Teď to víme,“ řekl Joe de Vries, který v Alianci pro zelenou revoluci v Africe (AGRA) vede výzkum plodin.