Reforma EU s otazníky

Debaty o budoucnosti Společné zemědělské politiky EU a její reformě po roce 2013 nabývají v současné době na četnosti na všech myslitelných úrovních, včetně úrovně celoevropské. ČR je přitom při prosazování svých zájmů relativně úspěšná. Je proto důvod k optimismu?

Rozpor mezi žádoucím a možným

Většina politiků i samotných zemědělců se shoduje v tom, že SZP po roce 2013 by měla být zhruba stejně dotovaná, méně regulovaná, méně byrokratická a oproti současnému stavu spravedlivější vůči všem podnikatelům ve všech zemí EU. V praxi jde ale především každému o to získat pro své zemědělce a obor získat co nejvíce peněz, přičemž ale zájmy jednotlivých zemí jsou velmi protichůdné. Výsledná SZP po roce 2013 tak bude logicky kompromisem, který však bude brzdou konkurenceschopnosti pro všechny. Důsledkem pak další ztráta konkurenceschopnosti EU jako celku vůči ostatními světu, a navazujícím důsledkem pokles evropské zemědělské produkce i zaměstnanosti v tomto oboru.

Sebevražda v přímém přenosu

Z dosavadních signálů bohužel nevyplývá žádná zásadní žádoucí změna SZP tak, aby se objektivně vyšší nákladovost zemědělské produkce alespoň o něco snížila nebo jak by se měla Unie bránit proti levnější neevropské konkurenci. Brusel a nejen on naopak stále žije ve fikci, že více lidí rodících se na planetě zajistí evropským zemědělcům vyšší odbyt zemědělských surovin, protože se přirozeně zvýší celková poptávka. Ta ale poroste především v rozvíjejících se ekonomikách, pro kterou bude evropská produkce drahá a navíc poroste schopnost těchto ekonomik zajistit si potřebné suroviny k výrobě potravin z vlastních zdrojů. Tato rostoucí schopnost bude evropské zemědělce více ohrožovat, než aby poskytovala prostor pro expanzi. EU navíc dělá všechno pro to, aby se situace ještě zhoršila. O snížení byrokracie se sice mluví, naproti tomu se ale připravují další zákony, takže v praxi byrokracie spíše poroste. EU mluví o potřebě zvýšit konkurenceschopnost, ale odmítá nové efektivnější technologie, jako je třeba pěstování GM plodin. EU operuje potřebou vyrábět energii z obnovitelných zdrojů, kde dominantní roli hraje technické využití biomasy, což ovšem vytváří tlaky na další zpřísňování podmínek pro zemědělské podnikání tak, aby bylo ochráněno životní prostředí. Kromě toho, že jde o filosofický rozpor, je důsledkem takového přístupu další zdražování zemědělské a potravinářské produkce. EU neřeší unifikaci podmínek všeho typu, včetně unifikovaného označování původu potravin, což je ovšem cesta, jak se mohou ve víceméně anonymním zboží lépe ztratit neevropské výrobky. To vše jsou akty, které lze s nadsázkou nazvat sebevraždkou v přímém přenosu.

Absence obranné strategie

Za těchto okolností není zas tak podstatné, jaké podmínky si pro sebe vyjedná tuzemské zemědělství. Ne že bychom se o co nejlepší výchozí pozice neměli snažit, a opravdu se to, až překvapivě, celkem daří. Skutečností ale je, že české zemědělství je a bude součástí ekonomického celku, který jako takový čeká spíše útlum. Lze jistě vylepšit pozici ČR uvnitř EU, není ale možné zásadně změnit SZP jako celek. A už vůbec ne vývoj v globalizovaném světě. Místo na expanzi je proto vhodné připravovat se zejména na obranu evropských, a tedy i našich pozic. Možnosti tu jistě jsou, bohužel jde o nástroje, o nichž se v EU ani u nás příliš nemluví. Například taková ochrana evropského trhu. Té bude stále méně možné dosáhnout obchodními bariérami, Evropě to nedovolí Světová obchodní organizace WTO. Daleko lepší strategií je napomoci tomu, aby se zemědělská produkce z rozvojových zemích zpracovala a zkonzumovala přímo v místě jejího vzniku. EU se na tomto procesu může podílet investicemi a vývozem know-how, těžko ale vývozem svých surovin. EU se také může bránit importům zemědělských surovin a potravin z jiných částí světa tlakem na garantovanou kvalitu potravin a surovin tam, kde je kvalita výrobků ze třetího světa sporná. Zároveň může EU apelovat na neekologickou dopravu výrobků z třetího světa na své území zejména v případě, kdy jde o zboží, které je možné vyrobit v EU, a usilovat o nějakou formu ekologické daně při zbytečných transportech. V neposlední řadě musí EU zlepšit současná pravidla identifikace potravin, a to principem uvádění země původu alespoň rozhodující zemědělské suroviny. Takové opatření je nejen v zájmu spotřebitele, ale i v zájmu ochrany evropských zemědělských a potravinářských výrobců. Jenže – jen některých. A tak je to v EU se vším. Právě proto není žádný velký optimismus týkající se budoucí SZP na místě.