Jak se z českých sedláků stali farmáři

V Česku označení farmář často vzbuzuje rozpaky. Vidíme na něm, co se v našem zemědělství za posledních dvacet let změnilo. Každou středu se v Českých Budějovicích jako v mnoha jiných městech republiky koná farmářský trh. U stánků stojí prodejci ovoce, bylinek a stromků, tržnici ale vévodí především klimatizované dodávky s nabídkou údajných biouzenin. Jen jedna důležitá postava chybí. Pokud by totiž vzali zákazníci pořadatele farmářských trhů za slovo, měl by se mezi stánky projíždět na koni alespoň jeden opálený chlapík se sombrerem na hlavě a koltem za pasem, který na trh právě z amerického Středozápadu přivezl čerstvé buráky. Jenže žádný takový skutečný farmář v podobě, v jaké si ho donedávna představovala většina Čechů, na trhu není. Proč se tedy trhy jmenují farmářské?

Trhy přímého prodeje?

Nabízí se zdánlivě jednoduchá odpověď. Češi stejně jako v mnoha jiných případech převzali anglicismus, který tentokrát nahradil hned několik českých výrazů. Proto na budějovickém trhu prodává své zboží několik uzenářů, hodně zahrádkářů a zahradníků, sem tam nějaký sedlák nebo rolník, ale všichni dohromady jsou farmáři. Jenže ani tohle vysvětlení není úplně uspokojivé. Na farmářských trzích by se totiž měly prodávat údajně zdravé, čerstvé potraviny bez chemie a konzervantů, které zemědělec přiveze přímo k zákazníkům. Jsou tedy všichni zemědělci, kteří postupují tímto způsobem, farmáři, zatím sedláci, rolníci a velkostatkáři pumpují do potravin chemii?

„Tak to určitě není. Farmářské trhy by se měly spíše jmenovat trhy přímého prodeje. To je mnohem výstižnější,“ říká ředitelka úřadu Jihočeské agrární komory Hana Hricová. Jenže zároveň připouští, že takový název je těžko použitelný. Ale proč se tedy trhy až na malé výjimky nejmenují selské, jak by odpovídalo české prvorepublikové tradici? „Slovo farmářské prostě zvítězilo. Dnes je mezi zemědělci situace taková, že někdo se urazí, když ho nazvete sedlákem, protože se za sedláka nepovažuje, druhý se zase urazí za farmáře,“ říká Hricová.

Sama má údajně na zemědělských shromážděních problém s tím, jak oslovovat publikum. Zatímco za první republiky by mohla začít slovy „milí sedláci“, dnes musí velmi vážit slova. „Snažím se používat oslovení zemědělci, když se ale nechci dokola opakovat, už mám s hledáním vhodného výrazu potíže,“ přiznává Hricová.

Největší tunel od revoluce

Tento příklad tak dokazuje, že skutečným důvodem zaplevelení češtiny slovem farmář není zdaleka jen obecný trend přejímání anglicismů. Ve skutečnosti možná stojí za „zfarmařením“ českého jazyka spíše snaha Čechů najít nějaký výraz, který by reflektoval, co se v českém zemědělství za posledních dvacet let vlastně stalo a stále děje.

Skutečných sedláků v prvorepublikovém slova smyslu, kterým komunisté zabrali pole a statky a mnohé z nich poslali za mříže, už je minimum, českou zemědělskou výrobu dnes ovládají především nejrůznější akciové společnosti, kterým mnozí sedláci nemohou přijít na jméno. Za náhražku komunistických jednotných zemědělských družstev, tedy „jezedáků“, je ale také označit nelze.

„To, co se stalo se zemědělskou půdou po sametové revoluci, představuje ten největší tunel, mnohem větší než kuponová privatizace,“ stěžuje si tajemník Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek. Soukromí zemědělci sdružení v této organizaci jsou podle něj z 90 procent potomky skutečných prvorepublikových sedláků. „A museli jsem se přitom dívat na to, jak často i půda našich předků byla rozkradena a hospodaří s ní i lidé, kteří kdysi hájili socialistické zemědělství na komunistických sjezdech,“ tvrdí Šebek. Proto se podle něj Asociace soukromých zemědělců také oddělila od Agrární komory a oficiálně se prezentuje jako selské dobrovolné sdružení. Jenže když se někdo podívá detailně na internetové stránky „ryzích sedláků“, najde tam kolonky jako „farmářské slavnosti“ nebo soutěž o „farmu roku“. A důvod? „My se považujeme za sedláky. Slovo farmář se ale mezi lidmi ujalo a my se tomu musíme chtě nechtě přizpůsobit,“ říká Šebek. Připouští přitom, že tento anglicismus se do češtiny dostal právě kvůli tomu, aby Češi nemuseli složitě hledat jiné české výrazy ve spleti složitých vztahů, které dnes na poli výroby potravin v Česku panují.

Ani slovo sedlák totiž mezi mnohými lidmi nevzbuzuje jen kladné asociace. A to zdaleka nejen kvůli přetrvávajícím důsledkům dřívější komunistické propagandy. Sedláci, označovaní v lidových písničkách za „velké pány“, totiž často neměli dobrou pověst ani za první republiky, kdy jim řada méně majetných spoluobčanů záviděla. Mnozí z jihočeských sedláků vzpomínají, že je do kriminálu dostali po válce nikoliv přímo komunisté, ale sousedé, kteří udávali s představou, že za to dostanou kus sedlákova pole.

Sedláci z Václaváku

Možná právě kvůli zažité, ale dávno neplatné představě o sedlácích jako „velkých pánech“ a vykořisťovatelích se dnes na jihu Čech říká lidem, kteří nikdy neměli v ruce vidle, a přitom berou stamilionové dotace na pasoucí se krávy, „sedláci z Václaváku“. Nikoliv farmáři, ale sedláci.

Pro ty zemědělce, kteří se lopotí na poli nebo ve stáji, se najednou vžilo místo sedláka „neutrální“ pojmenování farmář, ať už se jedná o drobné chovatele koz, bylinkáře nebo sedláky. „Já se cítím spíše farmářem prostě z toho důvodu, že nosím na hlavě klobouk a bydlím ve srubu, nikoliv ve statku,“ říká soukromý zemědělec František Němec. Právě on se svým projektem Najdi si svého farmáře zřejmě zpočátku nejvíce zasloužil o to, že se módní slovo začalo jako virus rychle šířit celou republikou. Kdyby ale pro zaplevelení češtiny tímto anglicismem nebyla zároveň v českém zemědělství dostatečně úrodná půda, výraz by se zřejmě nikdy v takové míře neujal.

Někteří muži, kteří nevědí, jak oslovit tchyni, to řeší tím, že matku své ženy neoslovují nijak. Prostě se s tchyní baví tak, aby se dokázali vyhnout přímému oslovení. V případě podobného problému s pojmenováním českých zemědělců naštěstí Čechům pomohla angličtina. I když by se při pohledu na množství farmářů v Česku asi staří sedláci obrátili v hrobě.