Nevyhánějme lidi z krajiny

Obecně řečeno, zvláště ekologicky cenná území na planetě by měla být chráněna jako národní parky tam, kde existuje příroda nedotčená lidskou činností, a právě proto je taková území před invazí člověka bránit. To ale není případ národních parků v ČR, neboť na našem území již člověk k obrazu svému dávno krajinu přetvořil. Všude.

Málokdo má přitom dnes odvahu říkat, že člověk přírodu vždy nezničil, a dokonce svou činností přispěl k její pestrosti. Celá řada živočichů a rostlin by na svých dnešních stanovištích bez činnosti člověka nežila. Zachování biodiverzity v krajině je tedy mnohem složitější proces, než si leckteří rádoby ochránci myslí. Podstatou totiž není člověka z přírody vyhnat, ale dodržovat základní pravidla soužití s krajinou.

To se po staletí daří například na Křivoklátsku, a to i v poslední době, kdy byl na tomto území vyhlášen takzvaný lesnický park na principech dobrovolné regulace zásahů člověka do krajiny. Jenže to ochráncům přírody nestačí, takže lesnický park by se měl možná až od příštího roku změnit v národní park. A to přesto, že proti jsou občané obcí ležících v potenciálním národním parku, cyklisté, myslivci, místní podnikatelé. Jejich postoj má samozřejmě logiku – v jakémkoli národním parku platí celá řada omezujících ochranných opatření, které – stručně řečeno – komplikují lidem život. Ve „správně“ fungujícím parku je například zakázán sběr dřeva na otop. Šeptanda ale tvrdí, že lidé na Křivoklátsku si dřevo i po vyhlášení národního parku budou moci z lesa nosit. Jak tedy tyto protichůdné informace hodnotit?

Za prvé tak, že ministerstvo životního prostředí, které na vyhlášení parku tlačí, je ochotno populisticky slíbit v zákonu o národním parku i takové podmínky, které jdou proti samotné podstatě národních parků. Pokud by se tak ale skutečně stalo, šlo by v praxi o park – nepark. Taková ochrana pak ale vůbec nemá cenu. Za druhé tak, že pokud bude park občany a návštěvníky nějakým způsobem regulovat, bude mít regulace negativní vliv na místní podnikání a turismus. To je přímo v ideovém rozporu s pravicovým myšlením a deklarovanou podporou drobného podnikání. Také to znamená, že současná výkonná moc nevěří dobrovolným regulacím, na kterých současný lesnický park stojí, což je opět regulační pozice v rozporu s ideály lidské odpovědnosti. A především jde o aroganci státu ve vztahu ke svým vlastním občanům.

Samozřejmě že vyhlášení parku vyhovuje zejména úřednické lobby, která tím rozšíří svůj prostor ke kontrolám všeho typu. Na zváženou tak je, zdali nenominovat zastánce národního parku Křivoklátsko na byrokrata roku. Vyhlášení parku navíc znamená další nároky na děravý státní rozpočet, přičemž podle kvalifikovaných odhadů půjde alespoň v zaváděcím roce o zhruba 200 milionů korun. Zákon o národním parku, který musí být vytvořen při jakémkoli vzniku takových území, bude pak dalším z četných kamínků do mozaiky zbytečných legislativních norem.

Otázkou je, zdali tedy všechny předpokládané komplikace za vyhlášení parku stojí. Zejména, když se politická reprezentace ČR v minulosti zavázala, že žádný národní park již nebude v naší zemi vyhlašovat. Mementem pro Křivoklátsko přitom budiž Šumava. Také tam bylo na počátku plno environmentálních ideálů, výsledkem je ale nadlimitní kácení porostů, konflikty mezi lidmi, vylidňování. To vše proto, že informace poskytované o Šumavě byly ze značné části manipulacemi. Například i v tom, že oblast takzvaného Ptačího potoka, který takto překřtili právě ochránci přírody, je ve skutečnosti lokalita Na Ztraceném, historicky klasický hospodářský les s žádným specifickým environmentálním významem. Přesto se tu ekologičtí aktivisté přivazovali ke stromům, jako by jejich kácením mělo dojít k šumavskému Armagedonu. Nedejme se takto manipulovat alespoň na Křivoklátsku.

Autor: Petr Havel

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info