I v zemědělství musí stát budovat korektní vztahy s vlastníky

Ačkoli se zemědělská politika ve většině případů zabývá řešením problémů týkajících se zejména nájemců zemědělské půdy a obecně nájemců čehokoli, nelze v takových procesech opomíjet její vlastníky. Mimo jiné proto, že jsou to vlastníci, s nimiž jedná a bude muset jednat stát při výkupu pozemků, a hospodařící zemědělci například o podmínkách pronájmů půdy.

Dosavadní situace, která v řadě zákonů práva vlastníků omezuje, totiž logicky ústí do stavu, kdy vlastníci pozemků státu a fakticky komukoli včetně zemědělců nevěří. Výsledkem jsou pak konflikty typu farmářka Havránková, nebo třeba současná panika obcí po zveřejnění lokalit do budoucna vyčleněných pro případné stavby regulující vodní toky. Bohužel se nezdá, že by se přístup státu k vlastníkům měnil. Důkazem jsou dvě novely zákonů, z nichž prvná má usnadnit vyvlastňování pozemků a druhá odpustit vyvoleným poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu. Zdá se sice, že obě novely nakonec neprojdou, i díky aktivitě Asociace soukromého zemědělství ČR, která jako první z nevládních zemědělských organizací na problém upozornila dopisem samotného premiéra. Důležitější je ale skutečnost, že takové návrhy vzešly z řad současné vládní koalice, která si říká „pravicová“. Vztah k vlastníkům ale ilustrují i jiné přístupy. Například, že ani předchozí ministr, ani ten současný ani náznakem nehovořili dosud o potřebě dokončení zemědělských restitucí. Řada stále ještě otevřených kauz přitom samozřejmě zatěžuje mezilidské vztahy na českém venkově, nehledě na skutečnost, že probíhající soudní spory mají negativní dopad na krajinu. Když není znám vlastník, tak se prostě o příslušné pozemky, a jsou jich tisíce hektarů, často nikdo nestará. Přitom zemědělské restituce, ať si kdo chce co chce říká, mají podle mého názoru daleko vyšší prioritu než restituce církevní. Na rozdíl od církví, jejichž existence není závislá na existenci konkrétních lidí, začínají být původní restituenti, a v současné době už i jejich nástupci ve věku, kdy se svého majetku nestačí za života domoci. Silové zatlačování vlastníků do kouta je prostě značně kontraproduktivní proces, který jen na první pohled vypadá, že se problémy s nakládáním s půdou tímto způsobem vyřeší. Ve skutečnosti přinese do budoucnosti jen komplikace. Ostatně, nejen kauza farmářka Havránková, ale i stovky jiných případů, kdy vlastníci odmítají poskytnout pozemky například na výstavbu protipovodňových opatření ukazují, kde silová řešení končí. Stojí to více peněz a vytváří se celkové klima nedůvěry. I když právě na venkově by měli z podstaty věci všichni, kterým jde o krajinu i o podnikání, především spolupracovat.

Petr Havel