Konec levných surovin

Tři miliardy nových spotřebitelů, kteří budou mít podobné požadavky jako my, do roku 2030 výrazně zvednou nároky na dodávky základních surovin a komodit. To požene vzhůru i jejich cenu. Úspory v používání surovin a energií světu uleví jen částečně.

Éra levných surovin, které pomáhaly hospodářskému růstu v minulém století, je nejspíš nenávratně pryč. V prvním desetiletí nového století se dosavadní trend zlevňování komodit obrátil. Zvýšily se i výkyvy cen. A do budoucna nelze počítat s tím, že by tomu mělo být jinak, varuje studie poradenské společnosti McKinsey. Produkce mnoha surovin se dostala do situace, kdy nebude krátkodobě schopná reagovat na rostoucí nabídku. Ani vyšší ceny nezajistí jejich vyšší dodávky. Výkyvy cen proto budou větší než v minulosti. To je špatná zpráva především pro firmy, které jsou na surovinových a komoditních vstupech závislé. V tomto prostředí uspějí ty, které dokážou využívat suroviny co nejefektivněji. Protože finanční zajišťování proti výkyvům cen bude tím dražší, čím víc budou ceny komodit létat nahoru a dolů.

Nejsilnějším motorem, který požene ceny komodit vzhůru, bude především bohatnoucí rozvojový svět. Do roku 2030 se má zvýšit počet příslušníků střední třídy ve světě z nynějších 1,8 miliardy na skoro pět miliard. Spotřeba těchto lidí se přiblíží tomu, jak se chovají Evropané či Američané. Typické to bude třeba v oblasti potravin. Bohatnoucí domácnosti budou chtít více jíst maso. Jen v Číně se čeká růst spotřeby masa o 40 procent na 75 kilo na osobu a rok. Jenže produkce masa znamená i vyšší poptávku po krmivech, jako je třeba kukuřice. A tyto požadavky budou automaticky hnát ceny rostlinných potravin vzhůru. Pocítí to i Češi.

Suroviny se zdražují navzájem

Bohatnutí asijských a dalších zemí s sebou ponese i větší spotřebu dalších surovin a materiálů, jež se používají ve stavebnictví. Výměra budov, které Čína každý rok postaví, je 2,5krát větší než podlahová plocha všech budov v Chicagu. Indie přistaví každý rok jedno Chicago. Tlak proto bude třeba na materiály typu oceli či mědi. Ve srovnání s Evropou či Amerikou je tamní spotřeba těchto komodit na hlavu zatím zhruba pětkrát nižší. Za 20 let by se celosvětově mělo spotřebovat o 80 procent více oceli než dnes.

Poptávka po jedné komoditě navíc zdraží i jiné suroviny, které na první pohled tlaku na zvyšování cen nečelí. Výrazným hybatelem bude v tomto ohledu energetika. Potřeba těžit ropu a zemní plyn ze stále nedostupnějších ložisek výrazně zvýší poptávku po oceli. Například horizontální vrty používané v některých ropných a plynových ložiscích spotřebují až čtyřikrát více oceli než vertikální vrty. Cenu dalších surovin požene vzhůru i samotné zdražování energií. Ty se podílejí například na nákladech na pěstování zemědělských plodin z 15 až 30 procent. U oceli je to 25 až 40 procent. Úprava pitné vody je na cenách energií závislá až ze 70 procent.

Snaha vyjít vstříc rostoucí spotřebě bude narážet na to, že státy a firmy budou muset vynaložit na budování nových kapacit více peněz než dnes. Celkem bude třeba každý rok utratit tři biliony dolarů, což je o bilion více než v nedávné minulosti. Navíc v době, kdy bude cena kapitálu růst. Další požadavky budou na budování infrastruktury. Vzhledem k tomu, že nová ložiska surovin či dostupná nevyužívaná půda a vodní zdroje jsou v politicky nestabilních oblastech, bude do cen zahrnuto i riziko přerušení dodávek.

Částečným řešením tohoto dilematu je lepší využívání surovin a jejich efektivnější získávání. Takto lze snížit poptávku po surovinách v roce 2030 až o 30 procent ve srovnání se stavem, kdy by se nic nedělalo, spočítali analytici z McKinsey. Výsledkem budou nejen nižší náklady na suroviny, kterých by se na jednotku produkce mohlo používat méně, ale zároveň i menší tlak na růst jejich cen. Celkem by tak svět mohl ušetřit každý rok zhruba tři biliony dolarů. Až 70 procent z možných opatření má dostatečný výnosový potenciál, aby to státy i firmy motivovalo k jejich prosazování.

Úspory jsou dostupné

Náklady na investice do zvyšování dodávek surovin by díky úsporám klesly ze tří bilionů na 2,3 bilionu dolarů ročně. Zavádění úsporných opatření si ovšem vyžádá roční investice v řádu zhruba 900 miliard dolarů. V součtu tak tento scénář bude stát svět na investicích více než pouhé zvyšování produkce.

Analytici z McKinsey uvádějí 130 úsporných opatření. Pouhých 15 z nich ovšem zajistí tři čtvrtiny z propočítaných úspor. Ze 70 až 80 procent se úspory týkají rozvojového světa. Zdaleka největší potenciál má zvyšování energetické efektivnosti budov. Na druhém místě je zvyšování zemědělských výnosů na velkých farmách. Třetí největší přínos by mělo menší plýtvání potravinami. Zatímco ve vyspělých zemích se nejvíce plýtvá s už hotovými potravinami, v rozvojovém světě je největší problém ničení úrody po sklizni kvůli špatnému skladování a přepravě. Hospodaření se stále vzácnější pitnou vodou by výrazně zlepšilo ucpání děr ve vodovodních řadech.

Pětina z navrhovaných opatření se dá bez problémů uvést do života s existujícími technologiemi. Zhruba 40 procent z možných úspor bude narážet v příštích letech na technologické či administrativní bariéry. Zbylých 40 procent úspor prý bude dosažitelných jen obtížně. To se týká třeba snížení úniků pitné vody z vodovodních systémů. Investice do úspor zatím rovněž brzdí programy dotací jednotlivých komodit, které nevyvíjejí dostatečný tlak na jejich úsporné používání a deformují jejich ceny, které by měly sloužit k rozhodování o případných investicích. Celkem utratí světové vlády na těchto dotacích každý rok 1,1 bilionu dolarů.

I když se alespoň část úsporných opatření nakonec prosadí, nevyřeší to úplně problémy firem, které jsou na surovinách závislé. Například v odvětví spotřebního zboží už teď výrobci nemohou kvůli konkurenci plně započítávat do cen rostoucí surovinové náklady. To tlačí dolů jejich ziskovost. Vítězem příštích 20 let tak budou ti výrobci, kteří dokáží vyvinout a nabídnout surovinově a energeticky úsporné produkty. A ti, kteří budou umět snižovat spotřebu surovin a energií v dodavatelském řetězci, což ve výsledku povede ke snižování jejich nákladů. Kritický nedostatek surovin sice podle McKinsey nehrozí, nicméně rizika spojená s jejich vyšší spotřebou a rostoucí cenou není možné podceňovat.