"Kam kráčíš, česká myslivosti?"

“Kam kráčíš, česká myslivosti?”

Při mnohých setkáních s myslivci i při čtení mysliveckých periodik je často vyslovovaným tématem současné postavení myslivosti ve společnosti a její především negativní přijímání veřejností. Můžeme se tomu divit? Já si myslím, že téměř nemůžeme, neboť krom časopisu Myslivost není o české myslivosti téměř slyšet. Pryč je doba ostravskou televizí uváděných Lovů beze zbraní, jen zcela sporadicky se objevují články v celorepublikovém tisku, o regionálním tisku ani nemluvě, ale jak jinak se má veřejnost dozvědět třeba o konání výstavy nebo zkoušek loveckých psů, když o pořádání těchto akcí ví jen hrstka zasvěcených a ostatní “nemyslivci” tak nemají možnost nahlédnout coby korona diváků pod pokličku mysliveckého dění také z jiné stránky, než je jen lov zvěře, usazený to podvědomý dojem v očích mnoha lidí.

V neposlední řadě tomu napomáhá, zvláště v posledních letech, velmi často špatná prezentace myslivosti jako takové v očích veřejnosti. Špatnou prezentaci spatřuji ve více aspektech a ty bych ještě rozdělil do dvou rovin, a to na aspekty uvnitř myslivosti a vně ve vztahu k okolnímu obyvatelstvu.

Co si může myslet občan o myslivcích, kteří se dozví o úmyslných zástřelech vzácných živočichů (dobře známý je případ zástřelu orla mořského v jižních Čechách, kde pachatel dosud zůstal nepotrestán), o mnohdy z naprosté neznalosti determinačních znaků zastřelené ostatní zvěře nebo dravých ptáků i mimo uznané bažantnice, o pytláctví za účelem vlastního obohacení z řad nejen mysliveckých hospodářů, ale i lesnického personálu, kdy tito lidé bývají často členy dobře organizovaných skupin, zabývajících se lovem zvěře pro dodávky zvěřiny do luxusních hotelů a restaurací. Kde je v ten čas myslivecká čest? Kde je v ten moment často naprosto bezmocná myslivecká stráž se svým žalostným vybavením a mizivými pravomocemi, kde ze strachu o doslova holý život nefunguje ani spolupráce s policií, která zase bojuje s nedostatkem finančních prostředků na daleko důležitější úkoly, než je ochrana zvěře mysliveckých sdružení? Co jiného si můžeme myslet po návštěvě přehlídky trofejí z regionu, kde se to červenými body jen hemží za nedisciplinovaný a nikým ve většině případů nepotrestaný odlov chovného a mnohdy nadějného kapitálního kusu?

Samostatnou kapitolou zůstávají navždy trvající smutné vzpomínky na špatné, neodborné, uspěchané zacházení s loveckou zbraní, končící trvalými následky poraněných osob, v tom nejhorším případě smrtí. Takovou tragédii z života rodiny myslivce, postižené rodiny a mnohdy celé obce vymaže jen máloco.

Co říci o myslivci, který při prvním kontaktu s rodinou na procházce svým protějškům hned vynadá, že zde nemají co dělat, místo aby se chopil nabízené příležitosti a rodince vysvětlil, jak je důležitá myslivost a péče o zvěř v dnešní době, poukázal na zajímavosti té a té honitby, dítě často poprvé v životě nechal podívat loveckým dalekohledem a zasel zde semínko prvních krůčků na cestě lásky k přírodě? Jaký pohled se nabízí nezaujatému člověku při procházce honitbou na polorozpadlé krmelce, nebezpečné jak pro zde krmící se zvěř, ale i myslivecký personál, na polorozbořené kazatelny s uhnilými příčkami svých žebříků apod.? A co spory a neshody uvnitř myslivosti? Závist. Ta neskutečná vlastnost mezi lidmi! A přitom jde mnohdy doslova o malichernosti, jakými jsou například nákup nové, modernější zbraně či lovecké optiky, oblečení nebo dokonce i štěněte loveckého psa namísto radosti z toho, že v honitbě přibyde nový lovecky upotřebitelný jedinec nebo chovný materiál. Místo toho se takovým závistivým pohledům a poznámkám vystavení jedinci s novými puškami nebo štěnětem stahují do ústraní a uvažují o konci své aktivní myslivecké kariéry nebo o přestupu do jiného mysliveckého sdružení.

Z vlastní zkušenosti znám případ uloveného jelena třetí věkové třídy, jehož ulovení dostal za zásluhy v péči o zvěř a lesní hospodaření jeden člen mysliveckého sdružení. Jak obrovské bylo jeho zklamání, když na své první cestě s ulovenou trofejí místo gratulací od kolegů myslivců narazil jen na závistivé pohledy a trapné poznámky. Kde zůstalo pověstné potřesení rukou a Lovu zdar? Úspěšnému lovci byly tak dlouho předhazovány různé invektivy, až trofej tohoto krásného jelena skončila mezi desítkami jiných na stěně loveckého obchodu s trofejemi a kulovnice ve vitríně bazaru loveckých potřeb!

Samostatný článek by se dal napsat o úbytku zachování mysliveckých tradic a zvyklostí, o mysliveckém chování v honitbě a při společných honech ani nemluvě. Jak může nezávislý pozorovatel pozitivně uvažovat o počínání příznivců Hubertova cechu, když setkání účastníků honu připomíná spíše cvičení jednotky rychlého nasazení, protože 70 % zúčastněných má na sobě maskáče různých armád a maskovacího provedení. Kde zůstala úcta a obdiv ke krásným a slušivým mysliveckým stejnokrojům? Světlou výjimku tvoří většinou pozvaní zahraniční lovci, které by snad ani nenapadlo, že by na hon měli přijet třeba v riflích!

Další stránkou je samotné chování při honu. Střelba i po odtroubení konce leče, kdy si neukáznění střelci ani neuvědomují zvýšené procento možnosti poranění dalších účastníků honu, neovladatelnost a často naprostá neupotřebitelnost loveckých psů, kteří místo toho, aby se plně věnovali dohledání a přinášení ulovené zvěře, jen zbrkle a bez účinku pobíhají honitbou a plaší další, dosud nelovené leče. Místo toho, aby byl provinilec z řad střelců či majitel takovéhoto “loveckého” psa vykázán z honu, je často ještě oslavovaným jedincem, protože patří k místním úspěšným podnikatelům nebo vlivným politikům regionálního charakteru. Ano, v některých případech se výše napsané týká i zahraničních hostů, kteří by si takové chování ve své mateřské zemi zcela určitě nedovolili, ale u nás jsou mlčky tolerováni, ať už pro zvonivý zvuk marky nebo dolaru do myslivecké pokladny nebo proto, že jim takové chování připadá po zkušenostech z předchozích lovů u nás naprosto normální. Nikdo z odpovědných činitelů už si ale neuvědomuje, jak je ústy těchto “také myslivců” prezentována úroveň naší lidové myslivosti v zahraničí!

Na druhé straně znám perfektní myslivecká sdružení, kde je péče o zvěř na prvním místě od přípravy letniny, přes zimní přikrmování až po průběrný odlov, kde trofejové kusy zvěře dostávají k odstřelu za zásluhy ti, co se o zdárnou péči o zvěř a honitbu starali nejpečlivěji a ne ti, co přijedou, střelí a zase odjedou a péči o zvěř přenechávají těm ostatním. Kde se na nové štěně bígla jen za jedno jediné odpoledne přijede podívat l clenů MS, kde za přirozené autority mysliveckého hospodáře probíhá hon jako z učebnice, kde v honitbě, když potkáte kolegu myslivce, vám ujede poslední vlak kvůli jeho poutavému vyprávění o zajímavostech z “jejich” honitby, kde vás hned po prvním setkání zvou na jelení říji, na tak sluk a což teprve na myslivecký bál!

Možná se některým čtenářům z mých úvah zpění krev, jiného zahřejí u srdce. To záleží na tom, ze kterého budou sdružení. Já vám však neprozradím ani ta, ani ta.

Jan VEBER