Agroekologické indikátory a otázky ochrany životního prostředí ve švýcarské "Zelené zprávě 2000"

Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky Praha

Agroekologické indikátory a otázky ochrany životního prostředí ve švýcarské “Zelené zprávě 2000”

OBSAH

1 Agroekologické indikátory *

2 Posouzení stupně zatížení životního prostředí švýcarským zemědělstvím *

3 Biodiverzita *

4 Ekonomická analýza externích efektů *

Závěrečné poznámky *

Praha 2001

Švýcarská "Zelená zpráva 2000", s níž se česká odborná veřejnost zatím neměla možnost seznámit, je strukturována do tří kapitol, jmenovitě do kap. 1 "Význam a postavení zemědělství", do kap. 2 "Agrárně-politická opatření" a do kap. 3 "Mezinárodní aspekty". Kap. 1 je členěna do čtyř subkapitol s označením "Ekonomika" (subkap. 1.1), "Sociální sféra" (subkap. 1.2), "Ekologie" (subkap.1.3) a "Hodnocení trvalé udržitelnosti" (subkap. 1.4) V následující části se budeme s ohledem na zadání výhradně věnovat subkap. 1.3 (označení subkapitol podle švýcarského originálu "ZZ 2000").

K zachycení vlivu zemědělství na životní prostředí z pohledu trvalé udržitelnosti jsou k dispozici různé nástroje. Ve švýcarské "Zelené zprávě 2000" byly zvoleny dva nástroje, a to vybraný soubor agroekologických ukazatelů a zjednodušená metoda posuzování stupně zatížení životního prostředí způsobeného zemědělstvím. Oba nástroje se permanentně zdokonalují a doplňují.

Předmětem našeho zájmu je subkapitola “Ekologie” švýcarské “Zelené zprávy 2000”, která se člení do několika částí. Nejprve jsou charakterizovány agroekologické indikátory, strukturované do šesti základních skupin (zemědělské procesy, zemědělská praxe, abiotické zdroje, biotické zdroje, ekologicky šetrné chování, pohoda zvířat). Dále je učiněn pokus posoudit stupeň zatížení životního prostředí v důsledku působení zemědělských aktivit a je charakterizována biodiverzita v podmínkách švýcarského zemědělství.

Poslední subkapitola věnuje pozornost externím efektům švýcarského zemědělství a pokouší se o globální (souhrnné) vyčíslení kladných a negativních externalit, tj. pozitivních či negativních externích přínosů zemědělství. Zabývá se ekonomickou analýzou externích efektů a v závěrečné části prezentuje souhrnné ocenění švýcarského zemědělství.

1 Agroekologické indikátory

Dopady zemědělských činností na životní prostředí, pohodu zvířat a trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů lze měřit různými ukazateli. Poskytují pracovníkům s rozhodovacími pravomocemi a ostatním zainteresovaným důležité informace a pomáhají jim lépe pochopit souvislosti mezi zemědělstvím a životním prostředím. Umožňují jim i posoudit efektivnosti různých opatření k podpoře ekologicky nezávadného zemědělství. Ukazatele musí být snadno sledovatelné, prakticky využitelné, kvantifikovatelné a mezinárodně srovnatelné. Z hlediska požadavků trvalé udržitelnosti slouží především k lepší identifikaci problémů souvisejících s dlouhodobými účinky a k posouzení globálního nebo regionálního dopadu různých nástrojů agrární politiky na kvalitu životního prostředí. Kromě nich existují i jednotlivé ukazatele k zachycení lokálních problémů nebo problémů krátkodobého dosahu.

Schéma 1 - Časová a prostorová dimenze problémů životního prostředí

lokální regionální globální

Prostorová dimenze

Existuje celá řada ukazatelů životního prostředí. Na mezinárodní úrovni se zabývá touto problematikou mj. OECD.. Z mnoha užívaných ukazatelů byly podle zmíněných kritérií zvoleny takové, které co nejlépe odpovídají švýcarským specifikům. Na jejich výběru se podíleli vědečtí pracovníci, zainteresované kruhy, jakož i zástupci Spolkového úřadu - členové výboru Světové konference o životním prostředí, konané v Rio de Janeiro.

Agroekologické ukazatele jsou odvozeny z kritérií, která charakterizují mnohovrstevnaté vztahy mezi člověkem a životním prostředím. Protože se jedná o komplexní souvislosti, nelze ukazatele analyzovat jednotlivě. Pro lepší přehlednost jsou shrnuty a rozčleněny do šesti skupin (viz schéma 2):

· Zemědělské procesy: Dusík (N), energie a fosfor (P) jsou hnacími silami zemědělské výroby.

· Zemědělská praxe: Zemědělci využívají v rámci zemědělských aktivit pomocné látky.

· Abiotické zdroje: Zemědělská výroba působí na vodu, půdu, vzduch a klima.

· Biotické zdroje: Zemědělství ovlivňuje biologickou rozmanitost.

· Chování vůči životnímu prostředí: Společenské chování a nákupní zvyklosti spotřebitelů ovlivňují zemědělství.

· Chování vůči zvířatům (pohoda zvířat): Je analyzováno chování konsumentů a zemědělců vůči hospodářským zvířatům, přičemž se přihlíží i k jejich pohodě.

Je rozlišováno mezi dvěma skupinami ukazatelů:

· Hlavní ukazatele umožňují přehledné hodnocení, charakterizující zřetelné trendy. Obracejí se především na rozhodující nositele politických rozhodnutí a na kruhy, jichž se týkají.

· Doplňkové ukazatele umožňují podrobnější analýzu, směřující k získání dalších informací, které hlavní trendy zjištěné určujícími ukazateli buďto potvrdí nebo relativizují. S těmito ukazateli pracují převážně specialisté.

Ukazatele je třeba posuzovat vcelku; při hodnocení jednotlivých výsledných trendů se doporučuje opatrnost. Vybrané ukazatele nelze chápat jako statickou veličinu, neboť se permanentně rozvíjejí na základě nových poznatků a technologií, společenských očekávání a politicky nastavěných výhybek. Určitou stabilitu je ovšem nutno zachovat, aby byla zajištěna srovnatelnost a možnost sledování dlouhodobých trendů.

Schéma 2 - Přehled vybraných agroekologických indikátorů

1. Indikátory použité pro švýcarskou "ZZ 2000";

Označení: Zesíleně: Hlavní indikátory

Normálně: Doplňkové indikátory

· Ukazatele nutno dále vylepšovat a nebo upřesnit

· Metody, resp. data známá

Tato první "Zpráva o stavu zemědělství ve Švýcarsku" se omezuje na ty z vybraných ukazatelů, pro něž byla k dispozici data. I u těchto ukazatelů je situace co do disponibility dat rozdílná. Chybí časové řady s jednotným referenčním obdobím. Největší mezery v podkladech jsou za oblast vzduchu, vody, půdy a krajiny. Nejvíce dat je k dispozici pro zemědělské procesy a zemědělskou praxi. Ukazatele zobrazující vztah mezi životním prostředím a společností (tj. chování společnosti vůči životnímu prostředí) a dále mezi životním prostředím a ekonomikou vyžadují další podrobnější šetření. Ve snaze zvýšit vypovídací schopnosti vybraných ukazatelů se v další etapě počítá se začleněním chybějících oblastí do hodnocení, s přesnější popisem používaných metod a s vyšší kvalitou dostupných dat .

1.1 Zemědělské procesy

Švýcarské zemědělství produkuje cca 60 % v tuzemsku spotřebované energie obsažené v potravinách resp. téměř 75 % spotřebovaných bílkovin. Důležitým stavebním kamenem bílkovin je dusík. Spolu s energií a fosforem představuje klíčové prvky v celém životním prostředí a tím i v cyklu zemědělství - výživa.

Bilance dusíku se počítá podle metodiky OECD "Bilance dusíku na povrchové vrstvě půdy". Měří se rozdíl mezi celkovým množstvím dusíku dodaného během jednoho roku (průmyslová hnojiva, odpadní hnojiva, statková hnojiva, biologická fixace dusíku a emise ze vzduchu) a množstvím dusíku odčerpaného z půdy zemědělskými kulturami.

Graf 1 - Vývoj bilance dusíku ve Švýcarsku

1999 předběžné údaje

Pramen: BFS (Spolkový statistický úřad)

Zatížení dusíkem se ve Švýcarsku snížilo od roku 1985 do roku 1999 o 25 %. Spotřeba tohoto inputu soustavně klesala, zatímco output ze zemědělství zůstal co do objemu zachován. Zemědělci spotřebovávají dnes dusík podstatně efektivněji než tomu bylo ještě před 10 lety. Polovina z celkového množství dusíku se dodává do půdy ve formě statkových hnojiv, jedna čtvrtina ve formě průmyslových hnojiv. Zbytek je tvořen spadem ze vzduchu a fixací dusíku luskovinami. Zhruba 80 % dusíku je z koloběhu odčerpáno travními porosty a 20 % připadá na jiné plodiny.

Přísun dusíku ve formě statkových hnojiv klesal soustavně od roku 1985 a snížil se celkem o cca 20 tis. t. Od roku 1992 se aplikovalo také podstatně méně průmyslových hnojiv. V roce 1998 to bylo o 12 tis. t méně než v roce 1992. Odčerpání dusíku travními porosty (včetně porostů určených na sklizeň sena) se od roku 1992 výrazně snížilo.

Propočet bilance dusíku provedly podle jednotné metodiky za období let 1985 až 1997 všechny členské státy OECD. Přebytek dusíku vyvolaný zemědělskými aktivitami klesá ve většině zemí, při značných regionálních rozdílech. Na rozdíl od Švýcarska uvádí většina států OECD, mezi nimi i EU, jako nejvýznamnější zdroj dusíku minerální formu hnojiva. K odčerpávání přebytku dusíku dochází v celé EU; obdobný vývoj zaznamenává Švýcarsko. Plochy věnované pícninám zaznamenávají pokles, zatímco plochy polních plodin se mírně zvyšují. Ve snižování přebytků dusíku se Švýcarsko v rámci států OECD nachází ve skupině zemí s velmi dynamickým tempem poklesu tohoto přebytku. Přebytek dusíku na l ha odpovídá zhruba průměru států EU.

Graf 2 - Vývoj bilance dusíku ve vybraných státech OECD Změny v % za období 1985/87 až 1995/97

Pramen: OECD

Tab. 1 - Vývoj bilance dusíku ve vybraných státech OECD (kg dusíku/ha z.p.)

Pramen: OECD

Ztráty dusíku ze zemědělství, relevantní z hlediska ochrany životního prostředí, se skládají z emisí čpavku ve stáji, ztrát během skladování statkových hnojiv na poli (zhruba polovina celkových ztrát), vyplavených dusičnanů (víc než jedna třetina) a emisí rajského plynu z půdy. Pro všechny tyto procesy jsou k dispozici modelové výpočty. Výsledky z 260 reprezentativních podniků vedoucích účetnictví byly přepočteny na celé zemědělství.

Graf 3 - Vývoj ztrát dusíku relevantních pro životní prostředí

Pramen: BUWAL, pro r.1990; IAW-ETH pro r. 1994 a 1998

Pro životní prostředí relevantní ztráty dusíku pocházející ze zemědělství se v letech 1990 až 1998 snížily celkem o 17 %. V období let 1994 až 1998 se vyvíjely v jednotlivých přírodních zónách naprosto odlišně. V údolích klesly pro životní prostředí relevantní ztráty dusíku o 13 %, v horských oblastech se zvýšily o 6 %. Tento odlišný vývoj se vysvětluje tím, že v horských oblastech stouply stavy zvířat, zatímco v údolích stavy klesly při současném poklesu spotřeby průmyslových hnojiv. Přirozeně byly ovšem pro životní prostředí důležité ztráty dusíku v údolních oblastech vzhledem k vyšší produkci v rozsahu 60 000 t v roce 1998,podstatně vyšší než v horské oblasti, kde dosáhly 29 000 t.

Ve švýcarské zprávě se pracuje s pojmem "ztrátový potenciál", jímž je míněn dusík, který může teoreticky uniknout do prostředí. Zahrnuje sumu ztrát při ustájení a skladování, dále sumu ztrát při hnojení a ztrát dusíku, který se sice dostal do půdy, ale nebyl rostlinami využit. Ztrátový potenciál u dusíku se vyvíjel v letech 1994 až 1998 rozdílně podle typů podniků.

Ztrátový potenciál podniků zaměřených na chov hospodářských zvířat a podniků zaměřených na rostlinnou produkci byl v roce 1998 podstatně nižší než v roce 1994, což je vysvětlováno zejména klesajícím vkladem hnojiv. Přesto však vykazují podniky s vysokými stavy skotu v obou letech nejvyšší ztrátový potenciál dusíku. I u ostatních podniků živočišné výroby byl ztrátový potenciál dusíku vyšší než u podniků rostlinné výroby. Je to dáno vyšším zastoupením statkových hnojiv na celkové spotřebě dusíkatých hnojiv, protože tato hnojiva vykazují vyšší ztráty dusíku než průmyslová hnojiva.

Ve švýcarském zemědělství se sleduje jak vývoj spotřeby energie v zemědělství tak i energie obsažená v zemědělských výrobcích.

Graf 4 - Vývoj spotřebované energie a energie obsažené v zemědělských produktech

Pramen: Rossier

V období 1970 až 1990 spotřeba energie postupně stoupala, v průběhu 90. let se stabilizovala. Současně se zvyšovala pro lidskou výživu využitelná energie, obsažená v zemědělských výrobcích. V období 1970 až 1990 stoupla její spotřeba o víc než 20 %. Přesto však se v letech 1970 až 1990 zvyšovala spotřeba energie nezbytná pro funkčnost zemědělství rychleji než výroba energie obsažené v zemědělských produktech. Souvisí to především s náhradou lidské a potažní práce stroji, dopravními prostředky a jinými technickými pomocnými prostředky. Od roku 1990 došlo, jak dokládá srovnání energie vložené do výroby s energií obsaženou v zemědělských produktech, k všeobecné stabilizaci situace (viz graf 4).

V případě bilance fosforu je švýcarské zemědělství pojímáno jako jeden podnik. Vstupy zahrnují importované krmné příměsi, průmyslová a odpadní hnojiva a spady z ovzduší. Výstupy spočívají na potravinách rostlinného a živočišného původu a dalších produktech, které zemědělství opouštějí.

Graf 5 - Vývoj bilance fosforu

Pramen: FAL

Přebytky fosforu se v období let 1990/92 až 1998 snížily z necelých 20 000 t fosforu na 9 000 t. Je to dáno klesajícím objemem vstupů, především nižší potřebou průmyslových hnojiv a nižšími dovozy minerálních krmných směsí.

1.2 Zemědělská praxe

Do této oblasti jsou ve švýcarské "ZZ 2000" zahrnuty ukazatele charakterizující spotřebu nezbytných provozních prostředků (hnojiv, pesticidů, krmiv, energie). Údaje o jejich spotřebě však dovolují vyslovovat jen nepřímé závěry ve vztahu k životnímu prostředí. Jsou nezbytně nutné další analýzy rizik a pozorování v polních podmínkách.

Páteří zásobování švýcarského zemědělství živinami jsou statková hnojiva. Průmyslová a odpadní hnojiva jsou využívána jako doplňkové zdroje. Spotřeba průmyslových hnojiv se opírá o dlouholetá statistická zjišťování.

Celková spotřeba dusíkatých a fosforečných průmyslových hnojiv od začátku 90. let výrazně klesla. Zatímco je spotřeba fosforečných hnojiv v současnosti proti roku 1950 zhruba poloviční, je pokles u spotřeby dusíkatých hnojiv méně výrazný. Jejich spotřeba se pohybuje zhruba na úrovni 70. let.

Graf 6 - Vývoj spotřeby průmyslových hnojiv

Pramen: SBV

Norma tvorby statkových hnojiv vycházející z VDJ, se stanovuje podle druhu a hmotnosti zvířat. Jedna jednotka odpovídá tvorbě 35 kg fosforu a 105 kg dusíku v přepočtu na krávu a rok.

Graf 7 - Vývoj stavů hospodářských zvířat (podle jednotkové normy produkce hnoje VDJ)

Pramen: BFS

Celkové stavy hospodářských zvířat, vyjádřené jednotkovou normou produkce hnoje VDJ, se ve Švýcarsku od roku 1990 snížily, a to o 140 000 jednotek, tj.o 10 %. Stavy hospodářských zvířat jsou ve Švýcarsku v jednotlivých oblastech velmi rozdílné. Střední a východní Švýcarsko vykazují nadprůměrnou hustotu, zatímco západní část s rozsáhlou rostlinnou výrobou a horské oblasti s nižší produkcí objemných krmiv chovají méně zvířat v přepočtu na l ha. Stavy hospodářských zvířat klesly především v oblastech s intenzívní živočišnou výrobou.

Následující údaje o vývoji nákupu přípravků na ochranu rostlin se opírají o statistická data a jsou členěna podle jednotlivých biocidů.

Graf 8 - Vývoj nákupů přípravků na ochranu rostlin

Pramen: Švýcarská společnost pro chemický průmysl

Nákup přípravků na ochranu rostlin klesl za období let 1990 až 1998 o 31 %, a to z 2 300 t na 1 600 t účinné látky. Nejčastěji používané skupiny, jmenovitě fungicidy a herbicidy, vykázaly v tomto období pokles o 25 %. K nejvýraznějšímu snížení nákupů dochází u růstových regulátorů (o 77 %).

Členské země OECD sledují data o spotřebě a nákupu pesticidů vyjádřená v množství účinné látky. Toto vyjádření umožňuje mezinárodní srovnání, přičemž ovšem rozdílnost půd, klimatických podmínek a způsobů hospodaření vede k nezbytné opatrnosti při interpretaci výsledků. Navíc nejsou metody zjišťování plně harmonizovány

.

Graf 9 - Vývoj spotřeby pesticidů ve vybraných státech OECD Změny v % za období let 1985/87 až 1995/97

Tab. 2 - Vývoj spotřeby pesticidů ve vybraných státech OECD

Pozn.: Údaje za EU bez SRN a Portugalska

Pramen: OECD

V posledním desetiletí spotřeba pesticidů ve většině zemí OECD stagnovala či v řadě států dokonce prudce klesala (viz graf č. 9).

1.3 Abiotické zdroje (klima, vzduch, voda, půda)

Zemědělské aktivity mohou vést k chemickému nebo fyzikálnímu zatížení abiotických zdrojů. Konkrétně se mají na mysli nitráty a pesticidy ve vodě, dále se jedná o eutrofizaci vodních toků a půdy a emise skleníkových plynů. Zemědělská půda může ovšem působit i jako tlumič a zlepšovat kvalitu životního prostředí. Negativní vliv na krajinu může mít rovněž poškozování abiotických zdrojů emisemi nezemědělského původu.

Sumarizace informací o emisích ve vodě, ovzduší a v půdě a o erozi je v současné době z metodických důvodů nebo pro nedostatek vhodných údajů obtížná. Proto se také v "Zelené zprávě" tyto abiotické zdroje neuvádějí. Naproti tomu jsou k dispozici údaje o emisích skleníkových plynů, důležitých z hlediska utváření klimatu.

Klima mohou mj. ohrožovat čtyři hlavní zdroje skleníkových plynů. Jsou to doprava, průmysl a živnosti, zemědělství a lesnictví a domácnosti. Člověkem způsobené emise škodlivin do ovzduší jsou za období 1980 až 1995 sledovány za Švýcarsko jako celek, od roku 1995 jsou rovněž prognózovány. Výpočty se týkají emisí tří v zemědělství nejčastějších skleníkových plynů, tj. CO2, metanu a rajského plynu, přičemž se emise metanu a rajského plynu přepočítávají na ekvivalenty CO2.

Graf 10 - Vývoj emisí skleníkových plynů za švýcarsko celkem a z toho zemědělství a lesnictví

Pramen: BUWAL

Jak emise skleníkových plynů za Švýcarsko celkem tak emise vznikající v zemědělství a lesnictví vykazují od začátku 80. let mírně sestupnou tendenci. Podíl zemědělství na celkových emisích se v tomto období snížil z 21 % o tři procentní body na 18 % (prognóza 2000). Na emisích ze zemědělství mají hlavní podíl metan a rajský plyn. Jejich hlavním zdrojem je chov hospodářských zvířat. Úspěchy zemědělství při jejich snižování souvisejí v první řadě se snižováním stavů zvířat, s cílevědomým výběrem vhodných způsobů skladování a aplikace statkových hnojiv a s tím, že farmáři zapravují hnůj a kejdu v příhodnější době.

Emise skleníkových plynů ze zemědělství klesají ve Švýcarsku výrazněji než v průměru za státy EU. Informace o emisích skleníkových plynů jsou k dispozici za všechny země OECD. Protože však zadání nejsou ve všech zemích stejná, doporučuje se při srovnání určitá opatrnost.

Graf 11 - Změna v emisích skleníkových plynů ze zemědělství ve vybraných zemích OECD v % za období 1990/92 až 1995/97

Pramen: OECD

Ve většině zemí OECD je podíl emisí skleníkových plynů ze zemědělství poměrně nízký. Navíc vykazují od začátku 90. let především v důsledku snižování stavů hospodářských zvířat sestupnou tendenci.

Během let se energie vyprodukovaná v zemědělských výrobcích mírně zvýšila. Emise plynů ze zemědělství, které jsou důležité pro klima (v ekvivalentech CO2) naproti tomu od roku 1980 klesají. Za příkladné pro toto zvyšování efektivnosti se považují emise metanu na l kg vyrobeného mléka, které jsou velmi těsně spjaty s chovem hospodářských zvířat.

Graf 12 - Vývoj emisí metanu v souvislosti s produkcí mléka

Pramen: BLW, BUWAL

Stavy krav se ve Švýcarsku průběžně snižovaly již od roku 1980. Za stejné období se soustavně zvyšovala dojivost. Následkem klesajících počtů zvířat se snížily emise metanu od roku 1980 o 50 000 t na 225 000 t ročně. Uvedený vývoj vedl k tomu, že se zlepšila relace mezi emisí metanu a produkcí l kg mléka a to tak, že v současnosti je emitováno zhruba o 26 % méně metanu v přepočtu na 1 kg mléka ve srovnání s rokem 1980.

1.4 Biotické zdroje

Rozlišují se tři kategorie ukazatelů biotických zdrojů (fauny a flory): biodiversita v zemědělství (registrovaná plemena užitkových zvířat a odrůd kulturních rostlin, na zemědělství závislé volně žijící druhy); životní prostory v zemědělství pro volně žijící druhy zvířat (odpovídající ekologické rovnováze); krajina. Pro krajinu na národní úrovni zatím není k dispozici vhodný ukazatel.

Existuje mnoho užitkových plemen a odrůd kulturních rostlin. Od roku 1985, ale zejména od roku 1995, stoupá ve Švýcarsku počet schvalovaných nebo registrovaných plemen užitkových zvířat a jednotlivých odrůd kulturních rostlin.

Tyto genetické zdroje jsou však velmi rozdílně využívány. Např. dvě plemena prasat a tři plemena skotu zaujala téměř 100% podíl na celkových stavech. V menším rozsahu platí tato koncentrace, tj. odrůdová chudost i v rostlinné výrobě, především u obilovin.

Markantně narůstají tzv. ekologické vyrovnávací plochy (ÖAF). Do těchto ploch náleží extenzívně a méně intenzívně využívané louky, extenzívně využívané louky vznikající na orné půdě uváděné do klidu, mulčované plochy, živé ploty, remízky a křovinaté porosty kolem vodních toků, trvalé a dočasné úhory,větrolamy a vysokokmenné výsadby ovocných stromů.

Graf 13 - Vývoj ekologických vyrovnávacích ploch 1)

1) bez vysokokmenných výsadeb ovocných stromů

Pramen: BLW

Graf 14 - Vývoj podílu ekologických vyrovnávacích ploch v % z výměry z.p.

ABZ-HZ=Rovinná až kopcovitá zóna celkem; BZ I, BZ II, BZ III, BZ IV= Horská zóna I, II, III, IV

Pramen: BLW

Za období let 1993 až 1999 se rozsah těchto ploch zvětšil z přibližně 50 000 ha na téměř 90 000 ha. Jejich podíl na celkové výměře zemědělské půdy představuje 8,3 %. V horských zónách III a IV je jejich podíl výrazně vyšší než v nížinných oblastech.

1.5 Ekologicky šetrné chování - ekologické vědomí

V současné době se pracuje na vývoji ukazatelů vhodných k měření ekologického vědomí farmářů, dalších zainteresovaných na výsledcích zemědělců a spotřebitelů. Jde o to zjistit, existuje-li efektivní poptávka po speciálně ekologicky vyráběných produktech. Protože tyto ukazatele zatím nejsou k dispozici, byly náhradně substituovány ukazatelem charakterizujícím účast zemědělců na agroekologických programech. Současně slouží i jako ukazatel globálního rizika pro životní prostředí.

Ekologicky šetrné způsoby obhospodařování půdy se během šesti let rozšířily pětinásobně. Na úrovni Švýcarska určuje pravidla ekologicky šetrných způsobů obhospodařování půdy výkaz ekologických výkonů (ÖLN) Platí od roku 1999 a je základním předpokladem pro vyplácení přímých plateb. Tato pravidla platí pro celý podnik. Na mezinárodní úrovni se hovoří o globálním plánu ochrany životního prostředí, jemuž se podniky dobrovolně podřizují.

Graf 15 - Vývoj podílu ekologicky šetrně obhospodařovaných ploch v % z výměry z.p.

Pramen:: BLW

Přímé platby, zavedené v roce 1993 k honorování ekologických výkonů v zemědělství, doznaly v rámci ekologicky obhospodařovaných ploch na celopodnikové úrovni výrazného uplatnění. V roce 1993 zaujímaly tyto plochy 18,4% podíl na celkovém rozsahu z.p., v roce 1999 bylo do systému ekologicky šetrných způsobů hospodaření zahrnuto 95,3 % všech ploch, z toho 7,3 % z.p. bylo obhospodařováno podle pravidel biologického zemědělství (v roce 1993 1,8 %).

Biologické zemědělství je na mezinárodní úrovni uspokojivě definováno, takže lze provádět i užitečná mezinárodní srovnání.

Graf 16 - Vývoj v zastoupení biologického zemědělství na výměře z. p.ve vybraných státech OECD

Pramen: OECD

Během posledního desetiletí se plochy půd obhospodařovaných metodou biologického zemědělství ve státech OECD výrazně zvětšily. V EU představují nyní téměř 2% podíl na z.p. Rakousko spolu se Švýcarskem se podílem biologicky obhospodařovaných ploch zařazují mezi přední evropské země.

V rámci globálních plánů ochrany životního prostředí, které se neřídí striktními pravidly biologického zemědělství, jsou na mezinárodní úrovni vyvíjeny snahy o jejich harmonizaci. Členské státy OECD se sjednotily na definici, která v hlavních rysech odpovídá švýcarským pravidlům ekologicky šetrných způsobů obhospodařování (ÖLN výkaz).

Graf 17 - Vývoj plošného podílu vůči životnímu prostředí šetrných způsobů obhospodařování (bez biologického zemědělství) ve vybraných státech

1. chybí údaje Rakouska za rok 1993.

Pramen: OECD

Ze zemí, které poskytly srovnatelná data, vykazuje Švýcarsko největší zastoupení podniků, hospodařících podle globálního plánu ochrany životního prostředí.

1.6 Chování vůči zvířatům (Pohoda zvířat)

Ve švýcarské "Zelené zprávě 2000" se používá k hodnocení způsobů chování zemědělců ke zvířatům ukazatel účasti na programech umožňujících zvířatům pravidelný výběh ve volné přírodě (RAUS) a účasti v programech zvlášť ohleduplných systémů ustájení zvířat (BTS).

Program RAUS upravuje požadavky na výběh, pastvu, chování zvířat ve volné přírodě a péči o zvířata, např. uspořádáním lože. Program BTS stanoví další požadavky na způsob ustájení a péči o zvířata, např. na vybudování systému, který by poskytoval zvířatům přiměřené prostory pro různé činnosti.

Graf 18 - Vývoj účasti na programech RAUS a BTS ve Švýcarsku

Pramen: BLW, BFS

Podíl zvířat zapojených do obou programů se soustavně zvyšuje. Účast na programu umožňujícím zvířatům pobyt ve výběhu je jednoznačně vyšší. Lze to vysvětlit tím, že splnění směrnice ohleduplných systémů ustájení často vyžaduje náročné stavební úpravy, což komplikuje účast na programu.

2 Posouzení stupně zatížení životního prostředí švýcarským zemědělstvím

Studie, na níž se podílejí "Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky a zemědělské techniky" a další agrární výzkumné ústavy a instituce se zaměřila na zjednodušený způsob zachycování potenciálního zatížení životního prostředí způsobovaného zemědělstvím. Jejím cílem je podchytit na základě celošvýcarských dat a s využitím metody opírající se co nejvíce o ekologickou bilanci podle ISO-normy 14040 zjednodušeným způsobem potenciální dopady zemědělství na neživou část životního prostředí (zdroje, klima, vzduch, půdu a vodu).

V dalším bude popsána metoda a shrnuty první výsledky studie uveřejněné v “Zelené zprávě”. Tyto výsledky je však třeba opatrně interpretovat a podrobit kritické analýze. Zvláštní zdrženlivost je na místě u výsledků vztahujících se k období před rokem 1990, protože zejména u emisí si bylo nutno pomoci extrapolacemi. Zároveň se však také ukázalo, že touto metodou lze dospět k užitečným zjištěním a že může být tohoto nástroje účelně využito k monitorování životního prostředí v rámci zemědělství.

Zvolená metoda sleduje tok substancí v rámci daného výrobního systému "od vzniku až po likvidaci" a analyzuje účinky vyprodukovaných emisí. Tak jsou např. zaznamenány materiálové toky od získání materiálu až po jeho likvidaci včetně likvidace odpadu. Zásadně se uvažují všechny emise, které působí na životní prostředí. Především však studie pojednává o vlivech, které jsou dnes považovány na mezinárodní úrovni za zvlášť nebezpečné pro životní prostředí. Globální postup umožňuje zkoumat výrobní systém komplexně, aniž by se efekty znečištění přisuzovaly jinému výrobnímu sektoru a naopak. Rovněž však platí, že dnes ještě neumíme plně zohlednit vliv zemědělství na úrodnost půdy, biologickou diverzitu, přírodě blízké životní prostory a krajinu.

Švýcarské zemědělství je zkoumáno jako jednotka, která spotřebovává vstupy, vyrábí potraviny a je původcem emisí. Zjišťují se produkční data a sestavují inventáře emisí a toků energie. Vzhledem k neúplnosti statistických podkladů musely být údaje za období let 1970 až 1990 extrapolovány s využitím novějších dat. Totéž platí pro faktory emisí.

Pro osm kategorií životního prostředí [(a) až (h)] byly vypočítány důsledky emisí, sestaveny inventáře toků materiálu a energie a analyzovány jejich dopady na životní prostředí.

Obecně se konstatuje, že ubývá negativních účinků zemědělství na životní prostředí. Dopady švýcarského zemědělství na životní prostředí lze komplexně určit ve vztahu k celkové obhospodařované ploše. Pokud se má zvážit i efektivnost zemědělské výroby, lze si vypomoci relací k vyprodukované energii v potravinách.

Graf 19 - Vývoj účinků zemědělství na životní prostředí v přepočtu na jednotku vyprodukované energie v potravinách

Pramen: Rossier

a) Neobnovitelné nositele energie

Spotřeba neobnovitelných nositelů energie vcházejících do zemědělství se zvyšovala až do roku 1990, dále se již stabilizovala, což potvrzuje trend k lepšímu hospodaření s těmito zdroji.

b) Skleníkový efekt

Příspěvek zemědělství k tvorbě skleníkového efektu narůstal až do roku 1980; následně pak klesal. Snížení podílu zemědělství na utváření skleníkového efektu byl dán především snižováním stavů skotu a prasat a nižší spotřebou průmyslových hnojiv od roku 1990.

c) Tvorba ozonu

Vliv švýcarského zemědělství na tvorbě ozonu se stabilizoval od roku 1980. Přes 90 % tvorby ozonu zemědělského původu představují emise kysličníku dusičitého a těkavých organických sloučenin, vznikajících především spalováním fosilních energií.

d) Zvyšování kyselosti půdy

Působení zemědělství na zvyšování kyselosti půdy ztrácelo od roku 1980 postupně na významu, v první řadě tím, že emise čpavku do ovzduší klesly téměř o 20 %.

e) Celková eutrofizace

Působení zemědělství na celkovou eutrofizaci (souhrn emisí N a P) od roku 1980 soustavně slábne. Hlavní podíl představují 45% podílem emise nitrátů do vody a emise čpavku do ovzduší.

f) Toxicita pro člověka

S odkazem na použité metody lze konstatovat, že od roku 1980 klesá zatížení životního prostředí těžkými kovy a nitráty.

g) Ekotoxicita v půdě

Dosavadní výsledky potvrzují, že od roku 1980 je možno zaznamenat evidentní a rovnoměrné snižování stupně zatížení půdy. Daný jev souvisí mj. s mnohem nižším obsahem těžkých kovů v odpadních kalech používaných v zemědělství, ale i s výrazně nižší spotřebou fosforečných hnojiv. Zemědělství vyvolává ekotoxicitu v půdě především přísunem těžkých kovů, přičemž hlavní roli sehrává zinek. Odzkoušená metoda, která přikládá těžkým kovům větší váhu než organickým sloučeninám, vyžaduje ještě další upřesnění.

h) Ekotoxicita ve vodě

Negativní vlivy zemědělství na ekotoxicitu vody od roku 1980 soustavně slábly ze stejných příčin jako v případě půdní ekotoxicity. Platí zde i stejné metodické výhrady.

Lze shrnout, že studie se snaží jednoduchou metodou zjistit, jakým způsobem ovlivňuje zemědělství životní prostředí. Použitá metoda umožňuje každoroční opakovatelnost. Výsledkem je jednoduchý a poměrně snadno interpretovatelný obraz. Metoda musí být ovšem dál propracována a zdokonalována. V budoucnosti má být umožněno i sledování podle způsobu obhospodařování, komodity nebo regionu. Navíc mají být zahrnuty aspekty jako jsou úrodnost půdy, biologická diverzita a krajina.

3 Biodiverzita

V souladu s úmluvou Spojených národů o biologické rozmanitosti, ratifikovanou ve Švýcarsku v roce 1994, se v posledních letech formovala zemědělská politika tak, aby byly vytvořeny podmínky pro zachování, podporu a trvale udržitelné využívání biodiverzity. Podařilo se podpořit takové formy hospodaření na zemědělské půdě, které jsou výrazně orientovány na konvenci o biodiverzitě. Tato konvence zahrnuje zachování, podporu a trvale udržitelné využívání následujících tří oblastí a to ve smyslu:

· zachování rozmanitosti ekosystémů,

· udržení rozmanitosti druhů a

· udržení genetické rozmanitosti.

Švýcarský "Výzkumný ústav pro agroekologii a rostlinnou výrobu" ve spolupráci s několika dalšími ústavy zkoumá ve třech, z hlediska krajinotvorného a zemědělského rozdílných, regionech účinky ekologických vyrovnávacích ploch na biodiverzitu. Tři sledované regiony jsou obilnářská oblast Ratzerfeld v kantonu Zürich, kombinovaná obilnářská oblast s chovem skotu u Combremont/Nuville (VD/FR) a oblast převážně s chovem skotu v Ruswil/Buttisholz (LU). Předmětem výzkumu byly krajina, ekologické vyrovnávací plochy, rozmanitost vegetace, četnost výskytu denních motýlů, střevlíků, pavouků a ptáků.

Je prokázáno, že ekologické vyrovnávací plochy mají pozitivní vliv na rozmanitost krajiny. Uvedené tři regiony se liší polohou, reliefem a klimatem. Tyto faktory určují i jejich zemědělské využití. Ratzerfeld je ze tří sledovaných regionů nejteplejší a rovinatou oblastí, Combremont/Nuville je položený výše, v létě je zde o něco chladněji a má členitější relief, Ruswil/Buttisholz je nejvýše položenou oblastí v kopcovitém terénu.

Pro Ratzerfeld jsou kromě zemědělství charakteristická sídliště, rozvinutá silniční síť a štěrkové lomy. V obou další regionech tyto prvky chybí nebo zabírají menší plochu.

Výzkumy potvrzují, že díky ekologické vyrovnanosti zůstávají přírodě blízké prvky zachovány a vytvářejí se nové.

Jak ovlivňují ekologické vyrovnávací plochy druhovou rozmanitost? K dispozici jsou první výsledky ze dvou sledovaných oblastí: V regionu Ruswil/Buttisholz bylo evidováno 16 druhů denních motýlů. Žádný z těchto druhů není ve Švýcarsku ohrožen, 84 % sledovaných jedinců patří k četně se vyskytujícím a rozšířeným běláskům. Převaha bělásků a malá druhová pestrost jsou typické pro zemědělsky intenzívně využívané oblasti.

Čtyři sledované druhy, žijící převážně na intenzívně využívaných loukách, pastvinách a na okrajových remízcích, otakárek fenyklový, modrásek, bělásek řeřichový a perleťovec malý- potvrzují, že ekologická vyrovnání přinášejí první plody.

V Ratzenfeldu, intenzívně využívaném k pěstování obilovin, bylo evidováno 22 druhů denních motýlů. I tady mají z téměř 70 % sledovaných jedinců převahu tři druhy bělásků obdobně jako v Ruswil/Buttisholzu. Největší počet druhů bylo možno pozorovat podél živých plotů. Otakárek fenyklový byl pozorován ze 75 % na trvalých úhorech.

V Ruswil/Buttisholzu bylo pochytáno celkem 135 druhů pavouků, v Ratzenfeldu 127 druhů. Různé typy luk vykázaly obvykle zhruba stejný počet druhů pavouků. Naproti tomu se druhová skladba zřetelně odlišovala od jednoho typu louky ke druhému. V intenzívně využívaných loukách se převážně vyskytují ty druhy pavouků, které žijí v nezalesněných oblastech. V extenzívně využívaných loukách se vyskytují druhy, které mohou žít i v zalesněných oblastech. Druhová struktura pavouků žijících v lukách se liší od druhové struktury pavouků žijících na honech osetých ozimou pšenicí.

Struktura ekologických vyrovnávacích ploch v různých oblastech působí i na strukturu fauny rozdílně:

· porosty na trvalých úhorech jsou důležitou pastvou pro denní motýly;

· extenzívně využívané louky vyhledávají denní motýli častěji než intenzívně využívané;

· v extenzívně využívaných loukách se vyskytují druhy pavouků žijících i v lese nebo na okraji lesa. Na intenzívně využívaných loukách tyto druhy chybí.

Tyto příklady dokládají rozmanitost působení ekologické kompenzace na biodiverzitu.

Důležitou roli sehrává botanická kvalita jednotlivých ploch, jimž jsou vypláceny tyto kompenzace na straně jedné a jejich vzájemná provázanost na straně druhé. Z botanického hlediska hodnotná louka poskytuje životní prostor mnoha druhům rostlin, které opět vytvářejí životní základnu pro mnoho druhů živočichů (hmyz, ptáky). Botanická rozmanitost ekologicky kompenzovaných ploch je ohrožena, jsou-li navzájem izolované, takže nemůže docházet k nutné genetické obměně. Proto musí být vybudována síť ploch, jimž se dostanou ekologické kompenzace. Účelné propojení těchto ploch vytváří nezbytné koridory i zvířatům jako jsou zajíci nebo koroptve a vytvářejí tím důležitý předpoklad pro jejich přežití.

Každý region má podle svých topografických a klimatických podmínek svůj specifický druhový potenciál. Regionálně přizpůsobený systém podpor mající na zřeteli botanickou kvalitu ploch s ekologickými podporami a jejich vzájemná provázanost jsou úkoly, jejichž splnění předpokládá vznik regionálních koncepcí. Úlohou státu je vytvoření rámcových podmínek pro realizaci potřebných ploch s ekologickými komenzacemi. V roce 2001 má vstoupit v platnost tzv. regionalizační koncept, umožňující státu finančně podporovat regionální projekty směřující cíleně k podpoře rozmanitosti krajiny a druhové členitosti.

Na základě konvence o biodiverzitě byl vypracován globální akční plán. Ministerstvo zemědělství Švýcarska zpracovalo na tomto základě národní akční plán zachování a trvale udržitelného využívání genetických zdrojů rostlin a zvířat pro potřeby výživy a zemědělství. I ve Švýcarsku platí, že se stále méně využívá mnoha starých odrůd plodin a plemen hospodářských zvířat, ohrožených vyhynutím. Hrozí tedy nebezpečí, že - pokud nebudou přijata patřičná opatření - přijde valná část základů zemědělské výroby ve formě genetické rozmanitosti a specifických odborných znalostí rolnického obyvatelstva nazmar. Proto byla ve spolupráci se zainteresovanými organizacemi a úřady stanovena na období let 1999 až 2002 nejdůležitější opatření a k přednostnímu řešení byly doporučeny následující úkoly:

V rostlinné výrobě se jedná o: sestavení inventářů; vypracování záchovných programů pro ovocné sady a realizaci záchovných programů týkajících se konkrétních lokalit a regenerační programy v rámci genobanky.

V živočišné výrobě se jedná o: záchovné programy ohrožených plemen a vybudování databanky ohrožených plemen hospodářských zvířat.

Jen u rostlinných genetických zdrojů je ve Švýcarsku k dispozici zhruba 17 000 variet populací nebo linií, udržovaných v aktivním stavu buď v genobankách nebo v terénu. Zakládání genobank je především záležitostí výzkumných ústavů, ale i soukromých institucí a šlechtitelů. Soukromí šlechtitelé a organizace mohou v rámci mezinárodního akčního plánu předkládat projekty, které mohou být subvencovány ze státních prostředků. V současné době dotuje stát v oblasti rostlinných genetických zdrojů 13 projektů, v plemenářské oblasti 3 projekty.

4 Ekonomická analýza externích efektů

Studie vypracovaná z podnětu Ministerstva zemědělství kvantitativně podchytila externality švýcarského zemědělství. Jejím úkolem bylo zhodnocení ekologických a společenských funkcí zemědělství.

Studie představuje první krok směrem k rozšíření souhrnného zemědělského účtu o neobchodovatelná zboží a služby. Jde o oblast, kde prozatím chybí vědecké hodnocení v takto širokém pojetí a výsledky je tudíž třeba interpretovat s příslušnou dávkou opatrnosti.

Ve studii se definují tři druhy externalit:

· Externí efekty v klasickém smyslu slova, definované netržními účinky zemědělství na životní prostředí, jako jsou např. péče o krajinu, znečištění ovzduší a půdní eroze.

· Společenské externality, např. přínos zemědělství k zachování vesnice, k tradicím a k potravinové bezpečnosti.

· Tzv. emternality, to znamená netržní input vstupující do zemědělství ze životního prostředí, např. sluneční energie a déšť.

Souhrnný zemědělský účet (SZÚ) zahrnuje jen zboží a služby, které se kupují a prodávají na trhu. Působení zemědělství na životní prostředí (od znečišťování ovzduší až po zhodnocování krajiny) a společenské aspekty zemědělských aktivit nejsou do tohoto účtu zahrnuty. Jestliže se v souhrnném národohospodářském účtu nepřihlíží na jedné straně k přírodním prvkům spotřebovaným zemědělstvím a na straně druhé nezvažuje působení zemědělství na společnost a životní prostředí, je tím zkreslen celkový obraz. Nerespektování zmíněných aspektů může vést k nesprávným výpovědím o celkovém výkonu zemědělství a hospodářského systému, především z hlediska trvalé udržitelnosti. Neúplné informace mohou ovlivnit rozhodovací procesy natolik, že může docházet k chybným rozhodnutím.

Má-li se jim zabránit, musí být SZÚ rozšířen, aby zahrnovalna trhu nezávislé komponenty zemědělství a aby byly oceněny dosud chybějící oblasti. Takto by mohly být význam a funkce zemědělství ve vztahu k životnímu prostředí a společnosti komplexněji podchyceny.

Při kvantitativnímhodnocení externalit švýcarského zemědělství se chybějící úseky odhadují. Tyto externality zahrnují jednak input vcházející do zemědělství z oblasti životního prostředí (tzv. emternality), jednak netržní důsledky zemědělských aktivit. V oblasti životního prostředí se jedná o zboží a služby, které dávají ekosystémy k dispozici. V případě netržních (neobchodovatelných) prvků jde o negativní nebo pozitivní účinky zemědělství na životní prostředí (např. o znečištění vody, půdní erozi, péči o krajinu, prostor pro rekreaci). Externality se vyskytují tehdy, když zemědělství mění životní prostředí, společenské a územní struktury regionu a životní podmínky tamního obyvatelstva.

V rámci teorie blahobytu se hovoří oexterním efektu tehdy, když rozhodnutí jednoho aktéra o spotřebě nebo výrobě ovlivní blaho (resp. zájmy) jiného aktéra, aniž bylo příslušné jednání dohodnuto. Přitom může jít o pozitivní efekty (péče o krajinu), negativní efekty (půdní eroze, znečištění vod) nebo ambivalentní efekty (vícenásobné použití vody, prostoru, rozmanitosti druhů), které souvisejí s výrobou nebo se spotřebou.

Posuzovaná studie se věnuje třem druhům externalit s cílem vymezit externí náklady a užitek zemědělství. Statistické nástroje umožňují ocenění společenských a prostorových (územních) externalit. Netržní přínos životního prostředí ve prospěch zemědělské výroby se měří pomocí tzv. emergické metody. Početné externality švýcarského zemědělství byly s využitím poznatků světové literatury rozčleněny do příslušných skupin podle ekonomického, společenského a ekologického významu a podle určujících nákladově-užitkových znaků: péče o krajinu, tvorba krajiny, prostor pro rekreaci, fauna a flora, rozmanitost druhů, tvorba a absorpce CO2, ochrana před lavinami, znečištění, obnova. Externality působí na krajinu, rekreaci, vzdělání, zdraví, spokojenost člověka, pohodu zvířat, infrastrukturu venkova, zdroje (půdu, vodu, vzduch), přírodní základy života, rozmanitost druhů, přírodní nebezpečí, klima, pracovní místa, zachování vesnice, osídlení, přínos ke světové výživě, spolehlivost zásobování a uchování odborných znalostí.

Vzhledem k různosti metod neexistuje výlučně jediný způsob propočtu a jediné ocenění externalit, aletzv. shrnující posuzování, které spočívá v první řadě na kvantifikaci nákladů a užitku v peněžních jednotkách, ale i v zachycení vývoje společenských externalit ukazateli (indikátory), které se více či méně blíží cílové představě. Jedná se rovněž o posouzení externalit vyjádřené ve fyzikálních a emergetických hodnotách. Předložená švýcarská studie se tedy dělí na ekonomickou analýzu externích efektů, na společenské externality, jejich souhrnnou kvantifikaci a konečně na shrnutí uvedených metod ze zorného úhlu trvalé udržitelnosti.

Ekonomická analýza

Při ekonomické analýze jsou externality definovány jako navzájem závisléfunkce užitku na straně spotřebitelů a funkce nákladů na straně výrobců, které neimplikují směnný vztah na trhu. Mohou přinést výhody, které se však nehonorují (čistý vzduch, čistá voda atd.), ale i nevýhody (hluk, kouř, špínu, dopravní ruch atd.), za které se neposkytuje odškodné. Ovlivňují blahobyt člověka, aniž jsou doprovázeny tokem peněz. Hodnotí se tak, že se zjišťují postoje jednotlivých dotčených k jejich pozitivním a negativním účinkům. Sleduje se jejich chování na skutečných a hypotetických trzích, aby bylo možno určit, kolik jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za netržní aspekty výrobních činností.

Metody oceňování externalit jsou ve švýcarské "Zelené zprávě 2000" rozčleněny následujícím způsobem:

V této studii byla data členěna podle konceptusouhrnné hospodářské hodnoty. Podle tohoto konceptu je životní prostředí využíváno přímo, nepřímo nebo (zatím) vůbec; v posledním případě má hodnotu opce, dědictví (odkazu) a existenční hodnotu. Různé kategorie využití a nevyužití byly uvedeny do vztahu s funkcemi a úkoly zemědělství. Čím víc se vzdalujeme na ose sledovatelnosti od parametrů trhu, tím je kvantifikace externích efektů obtížnější.

Tato kvantifikace externích efektů byla provedena ve druhém kroku shrnutím výsledků švýcarských a zahraničních studií a šetření, které byly transformovány do švýcarských poměrů s využitím protokolu transferu užitku. V následující tabulce jsou uvedeny příklady hodnot použitých k ocenění externích užitků a nákladů zemědělství:

Pramen: Pillet, Meradin, Zingg

Externí efekty zemědělství byly propočteny za časové období 1998 - 2008 na základě následujícíchhypotéz:

· Náklady znečištění trvale klesají následkem plnění ekologických programů a od roku 2008 nebudou již vykazovat významnou váhu. Opatření agrární politiky se zaměří na snižování stupně zatížení půdy nitráty a fosforem a na snižování stupně znečišťování povrchových vod přípravky chemické ochrany rostlin.

· Náklady na obnovu klesají, jakmile jsou dosaženy cíle životního prostředí a od roku 2005 budou již nevýznamné.

· Náklady na údržbu připadající v úvahu, jde-li o to, splňovat vytčené cíle a normy i v budoucnosti. Náklady na údržbu nejsou externími efekty a proto se nezahrnují do výpočtů.

· V roce 1998 byl užitek (celospolečenské výkony) zemědělství Švýcarska nižší než škody, které způsobilo. Škody ze záporných externalit způsobených zemědělstvím však do roku 2003 (následkem uplatňování nových nástrojů zemědělské politiky od roku 2000) výrazně klesnou a zemědělství nevykáže téměř žádný negativní dopad na přírodní základy života a na klima. Od roku 2005 již nebude nutno počítat s náklady na obnovu; dále budou již jen kalkulovány škody ze znečištění. Zemědělství bude mít na přírodní základy života a na klima příznivý vliv. A protože v roce 2008 by měly odpadnout i škody vyvolávané znečištěním, očekává se, že souhrnné působení všech uvažovaných druhů externích efektů se ve švýcarském zemědělství posune ke kladným hodnotám.

Externí efekty švýcarského zemědělství (v mil. CHF) byly na základě výše uvedených hypotéz oceněny pro rok 2008 takto:

Pramen: Pillet, Maradin, Zingg

Společenské externality

Společenské externality jsou těsně spjaty sesociálními cílovými představami a normami, které odrážejí kolektivní hodnotový systém společnosti. Překračují ekonomickou definici externích efektů a vyjadřují podrobně jaký přínos (pozitivní nebo negativní) plyne ze zemědělství k realizaci cílových představ a norem. Společenské externality zahrnují zejména finanční, strukturální a sociálně strukturální efekty jako jsou uchování vesnice, decentralizované osídlení, rovnováha mezi městem a venkovem, spolehlivost v zásobování a uchování tradičních zvyklostí na venkově.

Společenské hodnotové systémy se odrážejí v sociálních normách. Vzniká tedy otázka, zda zemědělství skutečně plní svěřené mu úkoly a funkce; to např. znamená, přispívá-li skutečně k zachování volných (neurbanizovaných) prostor nebo k decentralizovanému osídlení. Společenské externality se tedy stanovují tak, že se uvede do souvislosti vývoj zemědělství s plněním příslušných společenských norem.

Toto působení zemědělství na společnost, společenské struktury a společenské dědictví bylo charakterizováno indikátory převzatými z odborné literatury. Dané ukazatele umožňují měřit přínos zemědělství ve vztahu k plnění hodnotových představ společnosti tím, že zachycují tendence (přibližování, vzdalování nebo status quo), tj. vyjadřují přínos zemědělství ve směru plnění daných norem odvozených z cílových představ.

V následující tabulce jsou uvedeny příklady společenských externalit:

Emternality švýcarského zemědělství

V tomto případě jde o tu částzdrojů životního prostředí, která vstupuje do zemědělské výroby, aniž byla (sama) obchodovatelná. Hovoříme o "emternalitách", které se měří inputem (spotřebou) životního prostředí. Měření emternalit v zemědělském sektoru je důležité, protože na jedné straně se životní prostředí významně spolupodílí na vzniku zemědělských produktů, na druhé straně vyvíjejí zemědělské aktivity tlak na životní prostředí. Teoreticky vyjádřeno lze se dívat na emternality jako na protiklad externalit. Označují bezplatný přínos životního prostředí ve prospěch produkční činnosti (vstupující externality) na rozdíl od rovněž cenově nekvantifikovaných dopadů vyvolaných hospodářskými procesy na životní prostředí (vystupující externality). Předpona "em" naznačuje, že jde o inputy, o vstupující prvky.

Emternality se v prvé řaděměří fyzikálně (toky emergie ze životního prostředí) a v návaznosti na tato zjištění se pak vyjadřují v peněžních hodnotách. Pomocí emergické syntézy se mohou měřit různé parametry výrobních procesů.

Na rozdíl od jiných metod energetické analýzy se při emergické syntéze neoceňují různéformy energie stejně. Odpovídá to fyzikálním zjištěním, že různé formy energie nepodávají stejné množství práce. Emergická analýza je založena naOdumově teorii energetické hierarchie a umožňuje měření energií rozdílné koncentrace jednotnými veličinami. Pro porovnání vstupů ze životního prostředí a z trhu tak může být tato metoda použita jako měřítko práceschopnosti ("ability to do work"). K přeměně skutečné energie (jouly) v emergii (emJ) potřebujeme znát tzv. míru konverze energie, tj. relaci mezi určitou konkrétní formou energie a energií nižší koncentrace, tj. běžné difúzní solární energie. Míra konverze určitého média tedy odpovídá relaci mezi inputem skutečných joulů (emJ) a outputem joulů ze silněji koncentrované formy energie. Emergickou metodou mohou být tedy jedinou a touž měrnou veličinou(emJ) postiženy všechny prvky vstupující do zemědělské výroby. Dá se tak vymezit i účast jednotlivých prvků životního prostředí na energetických tocích.

Aby mohly být emternality hodnoceny, byl input vstupující do zemědělství rozčleněn naobnovitelné a neobnovitelné prvky životního prostředí na straně jedné atržní (obchodovatelné) prvky na straně druhé. Případ od případu byl uvažován i interní recyklační cyklus (recyklované toky životního prostředí). Kvantifikace emternalit probíhala ve třech etapách: Nejdříve muselo být zjištěno jaký input (vstup) a v jakém uspořádání vstupuje do zemědělství. Potom bylo třeba určit fyzikální charakteristiky jednotlivých vstupů (rozměr, množství, hmotnost atd.), tyto vyjádřit v konvenčních ukazatelích energie (joulech) a přepočítat s využitím odpovídající míry konverze energie na emergické toky. Za třetí bylo použito indexní vyjádření ulehčující interpretaci výsledků a umožňující mezinárodní srovnatelnost. Emternalitní podíl je podílem vstupů z oblasti životního prostředí na celkových vstupech (včetně nakupovaných). Kromě toho byla vypočtena tzv. emergicko-inputová relace (relace mezi nakoupenými vstupy k inputům ze životního prostředí) a "ukazatel tlaku na životní prostředí" (relace mezi nakupovanými vstupy na jedné a neobnovitelnými a obnovitelnými vstupy na druhé straně).

Pro ocenění emternalit byly vstupy do zemědělství rozčleněny na obnovitelné a neobnovitelné elementy životního prostředí na straně jedné a tržní prvky na straně druhé:

Emternality se skládají především zobnovitelných vstupů životního prostředí. Neobnovitelné vstupy připadají málo v úvahu. Analýza ukázala, že ke každému emJ vstupujícímu do zemědělství ze životního prostředí je přikupováno 4,1 emJ (tržního inputu) Takto kvantifikované emternality švýcarského zemědělství se podílejí 19,6 % na celkových inputech.

Pro srovnání byly analyzovány rovněž emternality zemědělství v Itálii a Číně. Mezinárodní porovnání ukazují, že do čínského zemědělství vstupuje ve srovnání s italským a švýcarským zemědělstvím v přepočtu na rok a hektar dvakrát více neplacených vstupů životního prostředí (emternalit). Zatímco v rámci obnovitelných emternalit v přepočtu na ha nedochází k podstatným rozdílům, převažují v Číně velmi výrazně neobnovitelné vstupy se 62% podílem; jedná se o vstupy ve formě eroze a zhoršování kvality půdy. Neobnovitelné emternality je nutno hodnotit spíše negativně, protože jejich spotřeba vykazuje nežádoucí dopad na kvalitu životní prostředí.

Souhrnné ocenění švýcarského zemědělství

Citovaná studie spočívá na výsledcích trojího druhu: bilanci externalit, vyjádření trendových hodnot se zřetelem k sociálním a kulturním normám a na ocenění množství emergie vstupujícího do zemědělství ze životního prostředí. Souhrnná hodnota zemědělství je součtem tržní hodnoty, charakterizující jeho hospodářské funkce a externalit ve formě sociálních funkcí a funkcí životního prostředí (poslední dvě jmenované byly předmětem této studie). Tyto externality odpovídajímnohofunkčnosti zemědělství a rozdílným hlediskům, hodnotám, metodám hodnocení a měření, majícím svoji váhu při kvantifikaci externalit.

Výsledky se liší podle ukazatelů použitých jako výpočtový základ a nelze je postihnout jedinýmčíslem; nicméně je lze interpretovat z aspektu trvalé udržitelnosti. Jde o to, stanovit přínos zemědělství z hlediska požadavků udržitelného rozvoje (ekonomické, sociální a ekologické únosnosti).

Závěrečné poznámky

Citovaná studie zpracovaná na základě objednávky ministerstva zemědělství je prvním krokem na cestě krozšíření souhrnného zemědělského účtu o netržní zboží a služby poskytované ve prospěch společnosti a životního prostředí. Vzniká zde řada otázek týkajících se způsobů hodnocení a používaných ukazatelů. Řešení spočívalo v postupu využívajícím i netržních měrných ukazatelů (indikátory, emergie).

· Externí efekty,tj. netržně oceněné účinky zemědělství na životní prostředí jako jsou eroze půdy a krajina, byly zjišťovány ukazateli vycházejícími z ekonomických metod měření (připravenost k placení, hedonický rozklad cen, metoda cestovních nákladů). Návazně byly tyto metody transformovány do švýcarských poměrů převodovými protokoly.

· Společenské externality, tedy účinky zemědělství na společenské a územní struktury, byly charakterizovány statistickými nástroji využívanými společenskými vědami. S využitím těchto statistických ukazatelů mohly být doloženy zejména trendy přínosu zemědělství k dodržování sociálních norem a realizaci sociálního hodnotového žebříčku.

· Emternality, tj. netržní input vcházející do zemědělství ze životního prostředí (obnovitelné a neobnovitelné zboží a služby, poskytované bezplatně) byly stanoveny emergickou syntézou.

· Významnou úlohu sehrávají v této studiimetodické otázky. Vzhledem k chybějícím datům a obtížnosti ocenění aktivit souvisejících se životním prostředím jsou příslušná měření mnohem problematičtější než v případě oceňování čistě ekonomických aktivit. V tomto směru se vnucuje několik poznámek:

· Transfery jednotlivých prvků životního prostředí byly nezbytné proto, aby bylo možno ocenit externality v peněžních jednotkách. Protože se v odborné literatuře nenašla žádná odpovídající metoda, byl sestaven pro potřeby této studie převodový protokol. Zlepšení vypovídací hodnoty výsledků by si vyžadovalo další šetření týkající se účelnosti této metody. Její další zdokonalení vyžaduje mj. přímá ocenění externalit ekonomickými metodami.

· Společenské externality nemohly být oceněny v hodnotových kategoriích. Byly vyjádřeny syntézou indikátorů a poměrových čísel.

· Z metodického hlediska prezentuje tato švýcarská studie nový prvek, tj. pokouší se kvantifikovat emternality. Obecně se input životního prostředí vcházející do hospodářské sféry zvažuje jen v případě zdrojů. Většina prvků životního prostředí vcházejících do zemědělských procesů je těžko postižitelná, protože nejsou nedostatkové. Obvykle se input životního prostředí měří jen ve fyzikálních veličinách. Tím se však tato studie nespokojila a pokusila se kvantifikovat přínos životního prostředí v relaci k zemědělství nepřímo a ocenit jej i ekonomickými ukazateli.

· Třebaže je emergická syntéza obecně uznána jako metoda kvantifikace životního prostředí, působí interpretace míry emergence stále značné potíže.

Na závěr třeba zdůraznit naléhavou potřebuzískat lépe propracované a podrobnější způsoby ocenění (pomocí ekonomických metod a bez nutnosti transferů nejrůznějších studií na konkrétní specifické podmínky zemí a regionů; ocenění typické pro konkrétní výrobní postupy jako jsou biologické zemědělství, zemědělství v horských oblastech...). Aby mohly být tyto upřesněné výsledky včleněny do širšího rámce, je kromě toho nezbytně nutné rozšířit konvenčně pojatý souhrnný národohospodářský účet o celou oblast netržní sféry. Jedině na základě takovéhoto shrnujícího pohledu lze formulovat obsáhlá a vypovídající agrárně politická doporučení využitelná při formování zemědělského sektoru.