ČERNÁ ZVĚŘ A SPORY OKOLO NÍ

ING. ILJA ANDRŠ

Hodně jsme toho slyšeli i četli o užitečnosti a škodlivosti černé zvěře i o zákonných předpisech týkajících se jejího chovu a lovu. Že jsou některé názory protichůdné, je při rozdílných zájmech zainteresovaných subjektů samozřejmé. Možná by neškodilo tyto názory shrnout a pokusit se pokud možno o nestranný pohled.

KAŽDÝ POHLÍŽÍ NA DIVOČÁKY JINAK

Ve volné přírodě asi není živočicha, který by byl dokonale užitečný nebo naopak vždy škodlivý. Tyto nálepky jim dávají lidé, pohlížející na jejich životní projevy často subjektivně, vedeni svými zájmy. Tak tomu musí být i u černé zvěře.

Lesník většinou nepovažuje černou zvěř za škodlivou. Nějaké škody mu působí, to je pravda. Poškozuje oplocenky, v nichž je něco, co ji láká. Vyvrátí také některé vysázené sazenice. Tím, že se však černá zvěř živí také škodlivým hmyzem, škody spáchané lesníkům bohatě vynahradí. Kromě toho na přerytých plochách nacházejí semena lesních dřevin lepší podmínky pro klíčení i růst semenáčků. Černá zvěř tedy podporuje levnou přirozenou obnovu lesa.

Kladné hodnocení černé zvěře převládá také u ekologů. Ti vždy usilují o bohatší druhové složení flóry i fauny. V některých oblastech ovšem divočáci ekologům také vadí. Třeba tam, kde ohrožují výskyt vzácných druhů živočichů.

Kladně hodnotí černou zvěř většinou také myslivci. V době, kdy se mnohé druhy drobné zvěře v honitbách takřka nevyskytují, umožňuje přítomnost černé zvěře myslivecké vyžití a může být důležitým finančním přínosem pro mysliveckou společnost. Nemusí tomu tak být ovšem vždy. Větší množství černé zvěře může decimovat drobnou zvěř. Také placení náhrad škod, které divočáci působí na zemědělských pozemcích, není nic příjemného.

Jednoznačně negativní hodnocení černé zvěře zní z úst zemědělců, kterým tato zvěř poškozuje různé plodiny na polích. Černá zvěř, jako možný přenašeč chorob, může také způsobit velké škody chovatelům prasat.

JAK DOCÍLIT "IDEÁLNÍHO” STAVU?

Jako u každého živočišného druhu, stoupá rozsah škod při přemnožení i u černé zvěře.

V oblastech, kde nehospodaří člověk, se o udržení přirozené rovnováhy stará příroda. Něco uloví šelmy, jindy nedovolí přemnožení nedostatek potravy a někdy propuknou choroby, které radikálně sníží početní stavy přemnoženého druhu zvěře.

Tam, kde hospodaří člověk, se o přirozené rovnováze příliš často mluvit nemůže. A to ani v případech, kdy se tvrdí, že se dělá vše, co je možné, aby se k přirozené rovnováze dospělo. Cílem takového snažení bývá dosáhnout určitého ideálního stavu. Potíž je v tom, že zástupci jednotlivých zájmových skupin si ideální cíl představují odlišně. Jsou zatíženi svými subjektivními zájmy. V případě černé zvěře by jí velká většina lesníků a myslivců chtěla mít co nejvíce, zemědělci žádnou a ekologové jak kde. Říkává se, že je těžké vyhovět všem. V této věci to platí určitě.

Kde nemůže regulaci zajistit příroda, měl by nastoupit člověk a měla by být upravena pravidla, jak se má postupovat. V tomto případě zákonné předpisy určující pravidla lovu. Ty existují. Jsou ale dokonalé? Je možné, že ve většině případů ano. Není ale mnoho předpisů týkajících se přírody, které by byly dokonalé ve všech bodech a všude. Pestré přírodní a ještě k tomu měnící se podmínky to prostě nedovolují. Přírodním podmínkám by se měly předpisy pružně přizpůsobovat podle vývoje v jednotlivých oblastech. Přemnoží-li se někde nějaký druh zvěře a hrozí-li nebezpečí nárůstu škod působených touto zvěří, měla by se bez dlouhého otálení prodloužit doba jejího lovu. Každému by také mělo být jasné, že nutné redukce černé zvěře se velmi těžko docílí, bude-li znesnadňován odstřel bachyní.

UVOLNĚNÍ PRAVIDEL LOVU

Je jisté, že v mnohých honitbách je černé zvěře více, než by jí tam mělo být, a že je třeba její početní stavy snížit. O tom se ví, o tom se mluví a mnohde se také ve větším rozsahu loví, ale její početní stavy neklesají a místy dokonce stoupají. Proč tomu tak je? V některých honitbách, kde je velmi málo zvěře, si myslivci zcela logicky chtějí uchovat alespoň možnost lovu, a proto divočáky šetří. Větší překážkou při snaze zredukovat na únosnou míru stavy černé zvěře však mohou být platné zákonné předpisy. Ty jako by někdy vycházely z idealistických představ svých tvůrců. Neberou v úvahu obtížnost a nepřehlednost terénu, neberou v úvahu, že mnozí myslivci nemají tolik času, aby mohli několikrát opakovat svou výpravu na lov. Dříve bylo možné ulovit více zvěře na naháňkách. Nyní je odstřel kňourů a bachyní na naháňkách zakázán. Prodloužila se doba hájení. Nestranný pozorovatel může pochopit snahu některých myslivců získat tímto způsobem v honitbě kňoury s trofejemi, kterými se mohou pochlubit na výstavách. Těžko ale asi pochopí, že tito myslivci chtějí, aby škody způsobené černou zvěří, nemuseli zemědělcům platit. To se snad mají postižení smířit s vládou myslivecké lobby, navazující na praxi komunistické éry? Tehdy, když chtěl poškozený uplatňovat náhradu za škody způsobené zvěří, musel prokázat, že učinil na své náklady opatření k tomu, aby škodám zvěří zabránil. V případě zábrany škod černou zvěří by mohl někdo zemědělci na základě těchto zkušeností poradit, aby si své pozemky s kukuřicí oplotil. Bytelnými ploty, protože je dobře známo, že drátěné pletivo si černá zvěř dovede nadzvednout.

Brzdou potřebné redukce černé zvěře je také detailní plánování odstřelu. Kolik se může ulovit kňourů, bachyní atd. I toto plánování nápadně připomíná uplynulou komunistickou epochu, kdy se mocní domnívali, že je možno vznikající škody přehlížet. Třeba v případě jelení zvěře. Důsledky činnosti komunistické myslivecké lobby se budou v lesích napravovat hodně dlouho.

Svět myslivosti č. 6/2002