Divoký krocan

Krocan býval kdysi běžnou zvěří po celé severní Americe. Také v Michiganu jich bylo hodně až do příchodu bílých osadníků. Ti ovšem krocany rádi lovili, omezení nebyla žádná, krocanů začlo rychle ubývat a začátkem 20. století vymizeli úplně. V mnoha státech USA se jich ale udrželo dost a tak byla k dostání násada. Státní myslivecké úřady v Michiganu je začaly v malém, kolem roku 1950, opět vysazovat. Shodou okolností to první místo je jen asi hodinu jízdy od města, kam jsme se krátce nato my přistěhovali.

Velmi rychle bylo vidět, že se krocanům daří dobře a začínají se množit. Celý ten program reintrodukce se rychle rozběhl po celém státě. Krocanů rychle přibývalo a současně jich máme asi 150 000. Vidět je v lese je celkem běžné. Lovit se začali ve velmi malém měřítku v roce 1965 - pochopitelně na zvláštní povolenku, která se vybírala losem. A tak je tomu dodnes. Ovšem šance dostat dnes povolenku je o hodně větší. Krocaní kohout se loví asi měsíc na jaře, od konce dubna do konce května, na podzim je opět možno několik týdnů je lovit, to se může střelit kohout nebo slepice, ale vždycky jen jeden kus.

Vloni (2000) jsem dostal povolenku na první týden. Krocani dobře tokali a hned první den mi jich přišlo na vábničku několik a tak jsem ulovil svého prvního kohouta. Letos jsem bohužel dostal povolenku až na konec sezóny. To už je tok slabý a většina krůt už sedí na hnízdech. Přes to jsem se ale poctivě snažil a asi pětkrát byl brzy ráno v lese. Ale na mé vábení se mi nikdy krocan neozval. Celkem jsem to už skoro vzdal, částečně také proto, že tou dobou je tu výborná rybařina.

Jeden můj známý mi ale řekl, že na poli po loňské kukuřici přímo přes cestu od jejich domu každý večer nějaké krocany vidí. A kdybych zasedl na kraj lesa a počkal do tmy, že bych asi něco uviděl.

Tak jsem to zkusil. Kousek do lesa jsem si připravil jednoduchý posed. Na keřích už bylo listí, takže jsem byl slušně schován. Asi dvacet metrů ode mne jsem hned vedle lesa dal gumovou atrapu krůty - a čekal. Čas od času jsem lehce zavábil, ale odpověď žádná. To loňské strniště (asi 10 ha) bylo nezorané, mírně vlnitý terén. Takže přehlédnout jsem mohl jen asi polovinu toho pole.

Kolem páté přiletěl na druhý konec pole z lesa krocan. Zapadl, ale na místo kam, jsem už neviděl. A za pět minut nato přiletěl další. Celkem jsem myslil, že to asi budou kohouti - ovšem to byl jen dohad. A tak teď pečlivě hlídám celé pole, kam jen dohlédnu. Dlouho ale nic. Asi v šest hodin ale vidím, že polem, podle kraje lesa, se blíží krocan rovnou na mne. Nebyl velký, asi letošní. Ale je to kohout nebo slepice? Zákon praví, že mohu střelit jednoho krocana s "vousem", což je štětka jako by žíní, která kohoutům roste z peří na prsou. Myslil jsem, že tu štětku má, ale nebyl jsem si jistý, protože šel rovnou na mne a nikdy se nenatočil bokem. Viděl jsem, že prošel kolem atrapy krůty a pak zašel do lesa. Srdce mi bušilo vzrušením, ale nestřelil jsem, nebyl jsem si jistý. No, dovedete si představit, jak mi bylo. Bylo to po druhé v životě, co jsem měl divokého krocana na ráně, ale zkrátka jsem nestřelil.

A co tak smutně dumám, najednou krocan opět vyšel z lesa do pole a jen asi dvacet metrů ode mne, ale je natočen bokem a já konečně s jistotou vidím, že má na prsou pěknou štětku. Krátce nato vykročil o kus dále, takže jsem měl volný výhled mezi keři na kraji lesa. Padla rána a krocan zůstal v ohni. Napětí povolilo, jdu si prohlédnout vzácnou trofej. Celkem menší pták - něco přes šest kilogramů a vousem ke 20 cm, pěkně vybarvený. Šel jsem ho ukázat známému, který bydlil jen přes cestu. Byli tam právě ještě dva další jeho přátelé a všichni souhlasili, že je to mladý, letošní kohout.

A teď si představte moje překvapení, když jsem krocana čistil a našel v něm vejce různých velikostí! Ano, byl to jeden z těch rozmarů přírody. Byla to krůta, ale s pěkným vousem přes 19 cm, typickým pro kohouty. Dozvěděl jsem se od odborníků, že u krocanů to není příliš vzácné.

Bohužel, tato slepice byla nejen "vousatá", ale také nikterak mladá. Naštěstí moje žena Eva zná potřebné kuchařské triky, aby maso nebylo příliš tvrdé.

Ladislav J. HAŇKA