FLINTY V ŽITĚ

LUKÁŠ STROPKO

Po dočtení úvodníku z dubnového čísla Světa myslivosti jsem zažil pocit, kterému se, myslím, říká promlouvání z vlastní duše. V článku RNDr. Petra Koubka jsem našel věci, které se mi před usnutím často honily hlavou. No vida, tak nejsem sám. Sedl jsem si a napsal pár řádek, aby i on věděl, že není osamocený v tomto tažení proti větrným mlýnům.

Imaginární jednatel dr. Koubka by byl určitě "můj člověk” a přál bych si, aby byl i mým jednatelem. Aby byl člověkem, který jedná a nekličkuje. Nežongluje s výrazy jako "určitá propagační” nebo "zábranná” činnost a neschovává se za procenta úrazů vůči počtu vystřelených ran. Jednáním si také nepředstavuji "znovu a znovu přesvědčovat myslivce, aby při použití zbraně dali pozor”, ale systematickou práci na případech oněch neštěstí. Pečlivé prošetření a informování veřejnosti (i té nemyslivecké) o příčinách a důsledcích. Možná to vypadá jako zaujatost, ale tohle bylo jedno z mála, co se k veřejnosti (i té myslivecké) od našich zástupců dostalo. Nelze se divit, že pozorně posloucháme slova seslaná shůry, která by nás jako myslivce měla reprezentovat. Nechám tedy za sebe raději promluvit svou babičku. Ta se vždy podívala nahoru, pokřižovala se a řekla: "Pánbůh s námi a zlí pryč!” A někdy si i odplivla.

Taky mi není jasné, co komu pomůže pouhé odkopnutí provinilce, vyloučení z ČMMJ v době, kdy je již stejně odepsaný. Jako člověk i jako myslivec. Nikoho se nezastávám, ale byli to snad všichni do jednoho "agresivní jedinci” nebo "ozbrojení psychopati”, jak o tom píší noviny? Tedy, jsme i my všichni takoví a občas si jen někdo vytáhneme "Černého Petra”? Není v určitých případech lidského selhání lepší podat pomocnou ruku člověku, který sám na pušku stejně do konce života nesáhne? Nebo nám jde jen o střílení? Opravdový myslivec, který miluje kraj, v němž žije, zůstává přece i beze zbraně stále myslivcem. A pokud mu nabídneme zůstat v naší myslivecké jednotě, stane se živým mementem pro všechny okolo a možná pomůže vychovat nové myslivce, lepší nebo odpovědnější než byl on sám.

Tak nějak bych chtěl, aby vypadala "moje jednota” v čele s "mým jednatelem”. Klidně na pojistné připlatím tisícovku ročně, když budu vědět, že za mnou bude někdo stát. Někdo, kdo pomůže, až mi bude nejhůř. A jestli si myslíte, že vám se to nikdy nestane, tak si přečtěte vyprávění pana Vladimíra Paulišty o případu, kdy jediný střelec dal ránu na kohouta a brok, zřejmě odražený od kosti, vyrazil oko vedle stojícímu lovci.

Podobně, jako odkopnutí provinilci, kterých se nikdo nezeptal, čím se cítí nejvíce vinni a co by poradili ostatním, si může připadat kdokoli z nás. Nikdo se neptá, jak je nám řadovým členům, jaké je být obyčejným myslivcem vláčeným stále v médiích. Alespoň pro pocit, že na to někdo myslí. Rád bych viděl stupnici od nuly do deseti, na které by byla vidět momentální úroveň "pocitu stavovské cti” všech myslivců. Možná, že dneska už ani nic takového není. Kdo si oblékne myslivecký oblek do divadla?

Ale jen kritizovat nevede nikam a dokáže to jistě každý. Například teď před sebou máme nový zákon o myslivosti, na kterém je vidět spousta práce a snaha řešit věci dopředu. Mějme ho rádi. Ať je, jaký je, je náš. Ale když se mě dnes někdo zeptá, jestli cítím (mluvím o mém "dnešním” pocitu) ve své ČMMJ nějakou jednotu či záštitu, a jestli její jednatel vystupuje i mým jménem, musím říct, že tomu tak není. Ne, není a nebude, dokud všichni povolaní, co dosud mlčeli, nevytáhnou své zahozené flinty ze žita a nezačnou s tím vším něco dělat. Tak to vidím já a taky vidím, že nejsem sám. A množství začíná už na čísle dva.

Svět myslivosti č. 5/2002