Grifoni

Ve Francii mají puvod dve rasy oharu, oznacovaných jako "grifoni", tedy "hrubosrstí". Grifon totiž ve francouzštine všeobecne znací hrubosrstý, setkáme se tedy s nekolika plemeny takto nazvanými mezi honici, a též malí hrubosrstí belgictí pincové nesou stejné oznacení.

Hrubosrstí ohari všeobecne odvozují svuj puvod od vodních psu, kterí se vyskytovali v ruzných variantách ve vetšine oblastí Evropy. Ve Francii se jmenují Barbeti a dosud se v nevelkém poctu zachovali.

Historii chovu grifonu lze ve Francii sledovat od poloviny minulého století. Už tehdy existovaly dva typy - grifoni s tvrdou srstí a grifoni se srstí dlouhou, zvlnenou. Ti první nalezli svého nadšeného propagátora v revírníku Ridetovi ze slavné francouzské lovecké rodiny Ridetu. Z jeho vyhlášeného chovu pocházel i první pár techto psu, které zakoupil na Korthals Holandan, který se potom celý život venoval zušlechtování této rasy, proto je dnes grifon s tvrdou srstí casto nazýván též Griffonem Korthalsovým.

V soucasné dobe je to plemeno velmi populární v mnoha zemích na všech kontinentech. Od u nás dobre známých nemeckých drátosrstých oharu se ovšem dost liší, ne tolik svým vzhledem, jako spíše povahou a pracovní specializací. Korthalsuv grifon má stejnou povahu, jako všichni ostatní francouzští ohari - je velmi milý, velmi jemný a každá hrubost ze strany cvicitele muže zpusobit nenahraditelné poškození vzájemného vztahu, které je potom v krajním prípade nutné rešit i zmenou cvicitele. Má vynikající nos, rychlé, ale ne prekotné ci príliš daleké hledání, vrozený aport s jemným stiskem. Je velmi odolný a otužilý, což znamená, že je to plemeno znacne dlouhoveké, bežne se dožívající v dobré kondici i veku nad 15 roku. Jeho urcitou nevýhodou je pozdejší zralost, nebot psychicky dozrávají tito psi okolo druhého roku. Avšak s prihlédnutím k výše zmínené dlouhovekosti se majiteli grifona cekání na jeho zralost vyplatí, nebot o to déle s ním muže potom aktivne lovit.

Ve Francii jsou Korthalsovi grifoni velmi ceneni jako psi k lovu sluk, tzv. bekasieri. Lov sluk s ohari je totiž ve Francii považován za lov královský a skutecne takový strelec, který uloví vzlétnuvší a klickující sluku v bažinatém a krovinatém terénu, snese oznacení "pan lovec". Psi, kterí pracují v techto podmínkách, musí používat zcela jinou techniku nežli psi "plání" a schopnosti Korthalsových grifonu odpovídají tomuto využití témer ideálne.

Vzhledove se jedná o hrubosrsté ohare s hrubou a tvrdou srstí, která je výrazne delší, než u Nemeckého drátosrstého ohare. Zvlášte vous a obocí jsou velmi výrazné. Pred výstavou se srst upravuje trimováním, zvlášte v oblasti hlavy, krku a prutu. Standardní zbarvení je hnedý, vzácne oranžový belouš, od svetlého až po tmavý odstín. Nejžádanejší jsou psi s "ledove šedým" zbarvením, doplneným plotnami a maskou. Prut se u techto oharu kupíruje.

Grifon s vlnitou (nekdy též "dlouhou") srstí se nazývá také Boulet, podle svého šlechtitele. Bouletuv grifon ovšem nikdy nedosáhl popularity Korthalsova, i když i on má svoje specifické vlastnosti a osobitý zjev. Byl vždy preferován jako pes do lesa, používaný nejen k lovu pernaté, ale zvlášte srstnaté, nebot velmi dobre držel stopu a byl na ní hlasitý. Ovšem vzhledem k odlišnému chápání lovu ve Francii než u nás nebylo o takovou práci ohare príliš mnoho zájemcu (musíme si uvedomit, že lov veškeré srstnaté je ve Francii doménou honicu!) a Bouletuv grifon nikdy nedosáhl vetšího rozšírení. Zdá se, že v soucasnosti již toto plemeno zcela zaniklo, poslední zápis ve francouzské plemenné knize pochází z roku 1983.

Bouletuv grifon je zbarven hnede v odstínu spadaného listí, srst je matná, delší a zvlnená, s prachovou podsadou, na koncetinách a prutu tvorí praporce. Prut se nekupíruje.

Kohoutková výška obou plemen grifonu se pohybuje mezi 55 až 60 cm u psu a 50 až 55 cm u fen.

Helena DVORÁKOVÁ