Intenzivní chovy jelenovitých I.

historické aspekty

Intenzivní chovy jelenovitých, tedy při respektování základního a nejobvyklejšího současného členění, chovy oborní a farmové, mají velmi dlouhou historii, poměrně dynamickou současnost a poněkud nevyjasněnou budoucnost, která je zdrojem mnoha polemik a diskusí. Oba typy chovů se dostaly do popředí zájmu, jak myslivců, tak široké nemyslivecké veřejnosti, vzhledem ke svým aspektům společenským, legislativním, ekonomickým, ekologickým, etickým a jistě bychom nalezli i mnohé další. Z uvedených důvodů vznikla na Lesnické fakultě ČZU v Praze poměrně rozsáhlá práce, která se ve spolupráci se všemi zainteresovanými subjekty pokusila co možná nejkomplexněji a nejobjektivněji zhodnotit a analyzovat uvedené chovy, včetně návrhů řešení, s jejímiž alespoň dílčími výsledky by bylo vhodné seznámit naši mysliveckou veřejnost. Pro správné pochopení zjištěných skutečností, výsledků a učiněných závěrů je nutné, přinejmenším rámcově, objasnit historický vývoj zmiňovaných chovů, což je také cílem tohoto příspěvku.

Původ intenzivních chovů jelenovitých je třeba hledat v jižní Evropě, kde již Římané chovali rozmanitou zvěř v ohradách. O chovu jelenovitých je zmínka u Aristotela, který popisuje chov daňka skvrnitého, později a ve větších detailech se zmiňuje o chovu jelenovitých např. Columella. Tyto záznamy dokumentují chov jelenovitých v uzavřených ohradách především jako zdroj masa. Velmi starou historii mají i chovy v Asii, zejména v Číně, jak na základě historických pramenů informují Bartoš et al. (1996). Pravděpodobně však již v těchto dobách neviděli lidé v chovaném zvířeti (zvěři) pouze typický kus masa (zvěřiny), ale vytvářel se poměrně složitý vztah - dominantní živý tvor (člověk) na straně jedné a využívaný (což neznamená méněcenný) živý tvor (jelen, daněk... ) na straně druhé. Jistě v naznačeném procesu vzájemného ovlivňování a interakcí vznikaly prvky pozitivního vztahu člověka ke zvířeti či respektování a úcty k životu, a také konec konců lásky ke zvěři vůbec. Další záznamy lze nalézt u Gaula (pravděpodobné období moderní Francie), který líčí konstrukci ohrad (buď byly obehnány kamennou zdí nebo dřevěným plotem) a detaily v přikrmování zvěře. Zmiňuje se také o účelu zřizování ohrad pro chov zvěře - pro potěšení finančně privilegovaných. Také zde snad nebylo jediným účelem vlastní potěšení z lovu zvěře, ale význam byl mnohem širší, např. vzhledem k vlastnímu chovu zvěře, tvorbě krajiny a sociálním aspektům. Jak uvádějí Wolf et al. (1976), naši lidé pravděpodobně poznali chovy zvěře jednak jako účastníci křížových výprav, jednak z literatury. Asi ve 14. století se k nám dostal latinský spis boloňského senátora Petra de Crescenia v jehož osmé knize najdeme i návod k založení obory. Tento autor, který čerpajíc převážně z klasické literatury, znajíc zřejmě římská leporaria, ovlivnil následný vývoj intenzivních chovů jelenovitých v českých zemích.

V další historické etapě, tedy ve středověké Evropě, postupem času nabývalo na významu především lovecké využití, a proto byly zakládány první oborní chovy vysoké zvěře, ve kterých se velkolepé lovy staly oblíbenou kratochvílí nejvyšší společnosti. V tomto směru vynikala Anglie, která je kolébkou evropského obornictví. Na počátku 14. století máme již doklad o první oboře v Čechách, v Ovenci nedaleko pražského hradu (je však otázkou, zda byla určena skutečně pro zvěř či pro chov koní, jak polemizuje Řehák 1998 - ústní sdělení). V počátcích vzniku sloužily obory především k soustředění zvěře na menší ploše k umožnění snadnějšího lovu s největším možným výsledkem, pokud jde o počet ulovených kusů v jednotlivých druzích, popřípadě kategoriích zvěře. Jejich zřizováním byli pověřováni lovčí, vybavení velkou pravomocí. V případě, že se osvědčili, byli pak žádáni a vysíláni s podobným posláním i jinam. K zřízení obory však nestačilo jen vytýčit hranice a postavit plot. Obora měla řadu dalších zařízení. Bylo nutné vybudovat obytná i hospodářská stavení, myslivecká zařízení sloužící k chovu a lovu zvěře. Často se v oborách budovaly rybníky, les nebo pastviny se mnohdy přeměňovaly na ornou půdu, na které se vysévaly krmné plodiny pro zvěř. Nejnákladnější a nejrozsáhlejší prací, pomineme-li stavby budov, bylo oplocení obory. Zdá se, že při něm již od počátku mělo rozhodující úlohu dřevo a kámen. Kámen posloužil k podezdívkám a budování pilířů, dřevo k vlastnímu oplocení. V oborách bylo nutno doplňovat výživu zvěře ovocnými i jinými plody, a také bylo žádoucí zejména bezlesé prostory účelně rozdělit vhodnými skupinami stromů. Ty byly tudíž nejen doplňkovým zdrojem výživy zvěře (plodonosné dřeviny), ale také důležitou složkou rázu prostředí, místem úkrytu zvěře a její ochrany před hmyzem a klimatickými vlivy. Za tímto účelem docházelo k záměrným výsadbám stromů, které se zřejmě uplatnilo nejdříve právě v oborách, jak uvádějí Černý (1940) a Wolf et al. (1976). V této historické éře přispělo obornictví také k rozšíření daňka skvrnitého, který původem pravděpodobně z obor starého Říma byl introdukován do Francie a v průběhu 15. století byl dovezen do českých oborních chovů, jak nás informují Andreska a Andresková (1993).

V Čechách, v období novověku, dochází k položení základů specializovaných oborů zemědělství a lesnictví (např. vydáním lesních řádů v polovině 18. století), kterými je ovlivněna i oblast obornictví. Patentem z r. 1766 byla uložena povinnost hradit škody působené zvěří a výkonem lovu na majetku poddaných, kteří je do té doby museli trpně snášet. Druhým patentem z r. 1770 učinila Marie Terezie opatření proti nadměrným počtům zvěře, zejména zvěře černé, která působila největší škody na polních kulturách. bylo nařízeno uzavřít ji do obor a ve volnosti ji směl lovit kdokoliv. Černá zvěř díky oborám přežila na území našeho státu dvě století. Wolf et al. (1976) a Vach et al. (1997) dále uvádějí, že nejpodstatnější změnu v českém obornictví představuje polovina 19. století. V roce 1848 byla zrušena robota, a tím padlo výsadní právo šlechty na výkon práva myslivosti. Zákon z r. 1849 umožnil vznik honiteb jednak vlastních, jednak společenstevních, které mohly být vedeny ve vlastní režii či mohly být pronajaty. Všeobecně je možno říci, že obornictví v tomto období mělo v prvé řadě zajistit velkostatkům zvěř jelení a černou, které rozmach zemědělství a intenzivní lesní hospodaření ubíraly ve volnosti nejen podmínky, ale i předpoklady další existence. Dále mělo zpestřit rejstřík lovné zvěře a nahradit tak vlastníkům pozemků jejich někdejší privilegované postavení v této oblasti Zde je nutno upozornit, že tehdejším chovatelům, což také jednoznačně vyplývá z užitého označení, nešlo jen o pouhopouhé zajištění vlastních loveckých příležitostí. V tomto období se projevilo značné úsilí vedoucí k zajištění reprodukce a vlastního faktického zachování života populací zmiňovaných druhů spárkaté zvěře (téměř všech chovaných druhů, snad s výjimkou zvěře srnčí).

Jak dále uvádějí výše citovaní autoři, značným nárokům na lov zvěře mohlo obornictví vyhovět pouze za předpokladu zvýšené chovatelské péče o zvěř, která by dokázala eliminovat nepříznivé vlivy, jež mělo na její vývin uzavření do ohrazených prostorů (je otázkou, jak tyto faktory determinovaly růst a vývin zvěře a zda skutečně byly negativní nebo naopak působily pozitivně). Jednalo se především o zlepšení výživy zvěře a ochranu lesa před škodami působenými zvěří. Obornictví se v této době významně podílelo na introdukci nových druhů spárkaté zvěře. Tak k nám byli importováni jelenec viržinský, muflon, oba druhy siků a později i kamzík. Epizodní význam měl dovoz srnce sibiřského, jelenů wapiti a marala, kteří měli zvýšit trofejovou hodnotu zdejší zvěře. Obornictví v této etapě doznalo značného rozmachu, vždyť koncem minulého století bylo na území Čech, Moravy a Slezska zaznamenáno na 350 obor s celkovou výměrou přes 100 000 ha. Lze tudíž tuto éru prohlásit za zlatý věk našeho obornictví a zejména tehdejším chovatelům (ne lovcům, neboť těm většinou vždy šlo a jde o něco jiného, na druhou stranu je lovectví zásadní součástí myslivosti) se ještě dodatečně několikrát poklonit.

Wolf et al. (1976) konstatují, že v počátcích dvacátého století měla negativní dopad na naše obornictví první světová válka. Potřeba šetřit krmivy omezovala v oborních chovech druhovou pestrost a v některých případech měla za následek i zrušení obor. Nucené odstřely pro veřejné dodávky značně narušily původní chovatelské záměry. Zde je nutno doplnit, že výše uvedená restriktivní opatření nebyla vyvolána jen potřebou šetřit krmivy, ale zejména zásadními majetkovými změnami. Poválečné poměry přinášející další omezení velkostatkářských vlastnictví znamenaly na některých majetcích konec oborního hospodářství. Se zvyšující se režií se začali někteří majitelé velkých lesů dívat na oborní hospodářství jako na objekt, který lze nahradit jinak. Stát sám převzal jen několik málo velkých obor, hlavně z důvodů reprezentačních. Období mezi dvěma světovými válkami však není možno označit za období úpadku českého obornictví, neboť o výborných výsledcích tehdejšího hospodaření dosud existují četné záznamy, z nichž lze uvést chov jelena evropského v oboře na Děčínském Sněžníku jako příklad za všechny.

Druhá světová válka, při níž se přes naše území přehnala válečná fronta, sebou přinesla dva základní momenty. Prvním z nich bylo porušení některých oborních oplocení, při kterém se zvěř rozešla do okolních lesů, což bylo významné pro rozšíření černé zvěře ve volnosti. Druhým z nich byl definitivní konec pro mnohé ze zbývajících obor, jiným ho přinesla radikální změna nazírání na poslání a účel hospodaření v lesích v poválečném období. Toto zmíněné období; po změně společenského řádu v r. 1948, však nebylo obdobím zániku oborních chovů, ba naopak etapou stabilizace a spíše zvyšování počtu obor, jejich celkové výměry, ale také stavů zvěře chovaných v oborách (viz grafy č.l a č.2). Důraz byl kladen zejména na "reprezentační" myslivost. Existoval obrovský počet lovců (včetně společensky nejvýše postavených) a všichni chtěli lovit, nejlépe královskou zvěř jelení a nejraději jeleny co nejsilnější, kapitální, rekordní, světové... Kapitální trofeje měly zajistit právě chovy oborní a uspokojit tuto enormní poptávku. Obory přijímaly značné finanční částky, ať už ve formě dotací přímých nebo nepřímých (ty zejména byly značně vysoké). Tento finanční tok byl samozřejmě oboustranný a z obor nazpět plynuly příjmy zvláště za poplatkový odstřel a za zvěřinu. Díky výše uvedeným finančním tokům, díky výbornému systému řízení obornictví, opírajícímu se o kategorizaci oborních chovů (z ní jednoznačně vyplývají další pozitivní funkce směřující k šlechtění geneticky kvalitní zvěře pro introdukci či zkvalitnění stávajících populací, k experimentální činnosti, výuce, výchově a k chovu vzácných druhů spárkaté zvěře), a také díky mnoha vynikajícím oborníkům, kteří byli fundovanými, opravdovými chovateli a hospodáři, si československé obornictví ve sledované době nejen zachovalo, ale dále rozvinulo a rozšířilo svoji unikátní světovou úroveň. Chovatelé však bohužel byli pod obrovským tlakem vnějších faktorů nuceni veškeré úsilí věnovat výhradně zvěři. Toto jednostranné zaměření nerespektující zájmy ochrany lesa pak v 90. letech vykonalo medvědí službu a je stále zdrojem zásadních konfliktů. To je jeden z negativních dopadů uplynulé doby.

Zmiňme se ještě o vývoji farmových chovů. Ze zahraničních pramenů (Hudson et al. 1989) vyplývá, že jelenovití, kteří byli poprvé dovezeni na Nový Zéland v roce 1851 se tak úspěšně aklimatizovali a rozmnožili, že již po několika desítkách let začali negativně ovlivňovat své životní prostředí. Počátkem třicátých let 20. století začali profesionální lovci lovit zvěř ve velkém rozsahu. Intenzivní lov způsobil snížení stavů zvěře a výnosy z exportu zvěřiny se staly ekonomicky významnou součástí státního hospodaření. Poptávka po zvěřině, její cena, ale také ceny dalších produktů (např. panty) na asijských trzích vedly k založení první jeleni farmy v roce 1967. Původní chovná zvěř byla získána náročným odchytem z volnosti, později se podařilo zvířata bez problémů rozmnožovat na farmách. V roce 1986 se na Novém Zélandu chovalo na farmách už přibližně 400 000 jelenů. Nový Zéland se tak stal kolébkou farmových chovů ve světě. Na evropském kontinentě se první zemí v tomto směru stala Anglie, kde byly založeny první 3 farmy pro chov jelenů již na. počátku 70. let. Jak informují Bartoš et al. (1996), v naší republice byl založen první farmový chov jelenovitých v roce 1983. V této době se začalo s řešením uvedené problematiky v rámci výzkumného úkolu ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze - Uhříněvsi. Pod patronací ústavu byly vybudovány čtyři ověřovací chovy - dva na jeleny evropské a dva na daňky skvrnité. Vývoj farmových chovů u nás stagnoval až do roku 1989, rokem 1990 počínaje se počet farem výrazně zvyšovat.

Závěrem je nutno zdůraznit, že to byly zejména oborní chovy, které se staly nositeli kvality v chovu zvěře a hybnou silou pozitivního vývoje myslivosti. Jejich historický přínos je v tomto směru nesporný. Farmové chovy, jako nový fenomén, nelze doposud vzhledem k jejich krátkodobé existenci fundovaně historicky hodnotit. Ovšem doposud je jejich existence z tradičního mysliveckého pojetí velmi kontroverzní a v podstatě nepřijatelná.

Jan Pintíř