Jak jsem se seznámil s maďarským drátosrstým ohařem

(Drotsoru magyar vizsla)

Mysliveckou kynologií se zabývám více než 35 let a za tuto dobu jsem vlastnil a cvičil řadu psů, převážně českých fousků, neboť pro hrubosrstá plemena mám zvláštní slabost. Toto jsem preferoval i u jezevčíků k mé plné spokojenosti.

Přesto nadále zůstával český fousek středem mého kynologického zájmu. Před časem jsem ale začal vážně uvažovat o změně. Vzhledem k tomu, že mám možnost psy plně využívat k lovu s intenzivním chovem divokých kachen a bažantí zvěře v poměrně náročných podmínkách, potřebuji jedince velmi pracovitého, ale zároveň dobře ovladatelného. V mém případě jsou tyto dvě podmínky ještě umocněny skutečností, že nejsem a již zřejmě ani nebudu nějaký význačný drezér a cvičitel. V posledních letech sehrává významnou roli i nedostatek času, který je pro výcvik loveckého psa jednou z rozhodujících veličin.

Když jsem všechny tyto požadavky shrnul, zjistil jsem, že z hrubosrstých plemen ohařů u nás chovaných nemám velký výběr. Při jedné takové diskuzi na toto téma mě jeden začínající kynolog upozornil na článek s názvem Maďarský ohař. Z literatury jsem věděl, že existuje takové plemeno, ale nikdy jsem mu nepřisuzoval zvláštní význam.

Článek mě tak zaujal, že jsem se rozhodl, že maďarského dráťáka musím získat.A tak jsem se jednoho květnového rána v roce 1996, spolu se svým kolegou, vypravil na Slovensko na Žitný ostrov, kde jsem měl domluven odběr jedné fenky maďarského drátosrstého ohaře. Po příjezdu na Slovensko se nám dostalo velmi vřelého přijetí v rodině funkcionáře klubu, nynějšího předsedy, který tuto záležitost zprostředkoval.

Po nezbytném pohoštění následovala, jak již to mezi myslivci a kynology bývá, obšírná rozprava na dané téma. U našeho hostitele bylo zřejmé, že je zapálený příznivec maďarských ohařů, a že snad ani jiné plemeno na Slovensku neexistuje. Jeden výrok, který mi však tehdy utkvěl v paměti, a který byl při dalších setkáních ventilován i jinými chovateli maďarských ohařů je, že maďarský stavač se necvičí, "ten sa cvičí iba na poľovačke".

V duchu jsem se pousmál a myslel jsem si své o budoucnosti výcviku psů slovenskými kolegy. Za nějakou dobu jsem se jim za své pochybování o jejich výrocích musel omluvit.

V psinci zbyla jedna jediná fenka, která se mi však nelíbila z hlediska osrstění a jeden velmi hezký psík, pro kterého si měl přijet zájemce následující den. Dostal jsem se do patové situace, najeli jsme více než 400 km, a pojedu domů bez štěněte!

Následovala kratší diskuze a její závěr vyzněl pro mě příznivě, psíka si mohu odebrat. Zároveň mě však ujistili, že mi fenku podle mých představ zajistí, o čemž jsem v daném okamžiku nebyl vůbec přesvědčen, byl jsem však spokojen, že si vezu domů drátosrstého maďara Bruna z Galantských polí.

K úplné spokojenosti jsem dospěl již po několika dnech. Psík se od samého počátku projevoval jako nesmírně temperamentní, nebojácný jedinec s nevšedním zájmem o široké okolí a vše živé. Že v desátém týdnu věku s enormní chutí nosil nedospělou divokou kachnu, jsem považoval za normální projev hravosti štěněte, když ale ve třetím měsíci bezproblémově uchopil do plné mordy a nesl přejetou kočku, nevěřil jsem svým očím, a tak jsem možnost přinášení zopakoval. Výsledek byl neuvěřitelný, Bruno opět potvrdil, že to myslí zcela vážně. Psík doslova předváděl, jak je pro něj přinášení příjemným zážitkem. Od této doby má pes až chorobnou vlohu pro přinášení všeho možného až je to někdy nepříjemné a tato zřejmě vrozená vlastnost jej neopouští ani ve věku tří roků.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem asi za čtyři měsíce obdržel ze Slovenska dopis s oznámením, že mám zajištěnu fenku, a že si ji v určeném termínu mohu odvézt. Bylo rozhodnuto. Jel jsem na Slovensko opět, tentokrát již s manželkou a zároveň s pozváním na Mezinárodní soutěž maďarských ohařů. Byli jsme opětovně vřele přijati, navázali jsme další přátelské vztahy, znovu jsem slyšel již zmíněné rčení, že "maďarský stavač sa cvičí na poľovačke", přesto jsem si stále myslel své. A tak jsem vezl domů další štěně, tentokrát již fenku Ymku Šelle.

Popisovat postupný vývoj loveckých vlastností obou štěňat by bylo na jednu samostatnou publikaci. Moje pochybnosti o vlohových vlastnostech drátosrstých maďarů byly definitivně zlomeny na jednom zahraničním honu. V průběhu honu, s výřadem asi 800 kusů bažantí zvěře, za mnou přišla manželka se čtyřměsíční fenkou. Po zkušenostech s některými českými fousky jsem doslovně trnul hrůzou co bude následovat. Nic se však nedělo, fena na nepřeberné množství ran vůbec nereagovala, náhle však spatřila postřelenou bažantí slepici, rozběhla se za ní, uchopila ji za krk a přinesla. Nebudu popisovat svoje pocity, nebyl bych toho schopen. Od této doby fena rovněž přinášela pernatou i srstnatou bez jakéhokoliv výcviku. Pes, v té době již osmiměsíční, měl za sebou několik kachních honů a v bažantnici chodil jako starý mazák.

Tehdy jsem poprvé dal slovenským kolegům za pravdu, že o výcviku maďarů nemluví do větru. Drtivá většina kynologů se mnou nebude souhlasit a nevěří, že vrozená vlastnost pro přinášení může býti spolehlivá. Podotýkám, že jsem vodil oba jedince najednou na LZ, PZ i VZ v I. cenách (pes 464 bodů, fena 477 bodů - oba jako vodiče). Náruživá vlastnost pro přinášení je tak zafixována, že bych výcviku oznamování musel věnovat určitou pozornost, a na to nemám ani chuť ani čas. Kromě této, pro mě nesmírně cenné vlastnosti, má fena snahu zvěř ustalovat, nahánět a prokazatelně přiznává.

Zároveň bych chtěl ve stručnosti shrnout některé poznatky a zkušenosti, které jsem s tímto početně málo u nás zastoupeným plemenem získal. Připomínám, a to podtrhuji, že jsem dalek tomu, abych na základě dvou jedinců a třech loveckých sezon dělal ucelené závěry na toto plemeno.

Dnes již nabývám přesvědčení, že maďarský drátosrstý ohař se skutečně nemusí cvičit, potřebuje však od útlého mládí volný pohyb v honitbě. Postupným získáváním zkušeností si sám upevňuje velmi dobré vlohové vlastnosti, jak pro práci v poli, lese i vodě. Je to velmi inteligentní pes, který rychle chápe, co je od něho požadováno a s nesmírnou chutí se snaží svému pánovi vyhovět, ale není na něm závislý. Pokud mu někdo umožní činnost, bude pracovat pro každého. Na jedno však musím upozornit - maďarský drátosrstý ohař je ideální pes pro praktického myslivce, který psa skutečně využívá při výkonu práva myslivosti a nechce, nebo pro nedostatek času a zkušeností se nemůže výcvikem zabývat.

Kynolog, který štěně zavře do psince a dva měsíce před zkouškami do něho pod tlakem a za pomoci ostnatého obojku začne doslovně tlouct jednu disciplinu za druhou, takový "kynolog" bude zklamán. Pes se zatvrdí, stáhne se do sebe a přestane komunikovat. Inteligentní pes vyžaduje inteligentního vůdce. Je značně flexibilní na prostředí. K plné spokojenosti dokáže žít v bytě a vzápětí v psinci, ale v obou případech potřebuje vybít svoji energii zaměřenou na nesmírnou chuť k práci. Maďarský drátosrstý ohař mi silně připomíná českého fouska 60. let, avšak neporovnatelně lepšího nosu, vystavování a rychlosti, při zachování velmi lehké ovladatelnosti.

Josef ČERVENSKÝ