JAK TAKÉ KONČÍ DAŇCI

Koncem srpna loňského roku jsem při stmívání na políčku vojtěšky za obcí Tašov (okres Ústí n. L.) pozoroval kus daňčí zvěře. To by nebylo nic výjimečného, ale po chvíli pozorování jsem nabyl dojmu, že vidím daňčího parukáře. Přes pokročilé šero byl vidět mezi jeho slechy útvar, o kterém jsem byl přesvědčen, že tvarem i vytvořeným hrbolem uprostřed odpovídá charakteru paruky. U daňčí zvěře to není obvyklé, jde pravděpodobně o vzácný jev. Nikde v okolí jsme nic takového neviděli, ani o podobném případu neslyšeli. Po vyjmutí baterky z batohu a následném osvícení kusu v tmavé stěně lesa se můj dojem ještě utvrdil. Byl vidět světlý, zploštělý útvar s nepravidelně zvlněnými boulovitými hrboly. Protože daňka v následujících dnech již nikdo z členů našeho mysliveckého sdružení nezahlédl, nabyli jsme přesvědčení, že šlo o vyjímečnou raritu.

Začátkem prosince při honu v této lokalitě byl nalezen uhynulý mladý daněk. Kosterní pozůstatky již lišky a divočáci roztahali po okolí. Samotná hlava byla ve stavu nevyčistitelné hniloby. Z paruky se vyklubal smotaný chundel sisálového motouzu. Zcuchaný a namotaný provázek nutil daňka k pokusům se ho zbavit, ale výsledek byl bohužel zcela opačný: ještě větší upevnění mezi v té době dozrávající paroží. Ve snaze stáhnout ho otíráním o překážky došlo k ulomení obou lodyh, nad očníky ještě troudovitých. Zůstaly jen pahýly s očníky.

Mladý kus tak zcela zbytečně přišel o život. Přes stále opakovaná varování a smutná svědectví v mysliveckém tisku dochází často vlivem lidské lhostejnosti k útrapám a úhynům nejen spárkaté zvěře.

Jaroslav Löffelmann