KAM KRÁČÍME..?

Přelom dvacátého a jedenadvacátého století snad bude jednou historicky definován jako zásadní zlom hodnotového systému. Nástup tržní ekonomiky spolu s dynamickým rozvojem zejména elektroniky a výpočetní techniky nekompromisně zdevastoval duchovní, etický a estetický rozměr vývoje společnosti. Stále rozměrnější a dravější příval informací zatěžuje běžného člověka natolik, že se v něm přestává orientovat. Zejména mladá generace přijímá novou komunikační technologii (televizi, výpočetní systémy, mobilní telefony, atd.) především pro jednoduchost komunikace a velmi často i pro primitivnost obsahu sdělení. Děti a mladí lidé přestávají číst knihy a seriózní časopisy; až na malé výjimky se povětšinou odevzdávají kultu obrazovky - ať už televizní nebo počítačové.

Na téma, co televizní programy a počítačové hry s mladou generací udělají, zda ji ovlivní pozitivně nebo negativně, jestli slovní zásoba dětí poklesne natolik, že se budou dorozumívat zkratkovitě nebo nakonec jen posunky, bylo už napsáno množství úvah. Všechny tyto teze zdaleka nepojmenovaly všechny důsledky toho, že děti v převážné většině - což je fatální paradox - se k seriózní a krásné literatuře obracejí zády.

Když si vzpomenu na svůj dětský věk a dospívání, byla to především kniha, která mě doprovázela na každému kroku. Dostával jsem ji k narozeninám, k svátku, za vysvědčení, pod vánoční stromeček. Bohaté příběhy napsané živým jazykem probouzely mou fantazii, vyvolávaly obrazy a probouzely touhu osobně prožívat děj. Výchova mých rodičů mě vedla k lásce k přírodě. Obsah knih tuto výchovu znásoboval, prohluboval, tříbil. S léty přibývala touha poznat kraje, kterými se toulal Tomeček, Komárek, Javůrek a další nestoři myslivecké a přírodní literatury. Pozoroval jsem krajinu jejich očima i očima svého otce, ale poznenáhlu jsem docílil pohledu zcela osobitého, vlastního.

Budou něčeho podobného schopny současné děti, jejich děti a děti dalších generací? Nepodlehne jejich psychika surovým obrazům mučených a zabíjených lidí i zvířat, tvrdému sexu a nestoudně propagovanému zločinu ve stupidních programech, které jim dnes a denně nabízí televize a virtuální svět vůbec? Nebude ve vyvíjejících se dušičkách potlačen cit natolik, že smrt bude považována za běžnou epizodu, násilí a podvod za nutnou, nezbytnou, normální součást života? A nakonec si položím otázku základní: Jak vychovávají své děti současní rodiče?

Odpověď zní: Zřejmě vlastní příklad už nesehrává podstatnou výchovnou roli a priority rodičů jsou zaměřeny do oblasti hmotných statků.

Jsem přesvědčen, že podobně jako celá společnost, tak i česká myslivost stojí na rozcestí. Aniž by to byl pohled pesimisty, tvrdím, že morálka poklesla natolik, že dlouhá léta budované tradice a zásady humánního soužití se hroutí v žalostných troskách. Totéž platí o myslivosti: dnes stojíme na zbořeništi, když pevnost léty vyzkoušených zásad destruovali střelci s drahými zbraněmi a spolu s nimi lidé, kteří o přírodních hodnotách v současnosti rozhodují. Na jedné straně člověk svými činnostmi devastoval a nadále devastuje přírodu, na straně druhé poslední zbytky fauny posílají do nenávratna zbohatlíci, u nichž je etika stejně vzácná, jako je vzácná voda v poušti. Lež a pokrytectví nabyly vůči cti a pravdě dominantní převahu.

Když jsem v roce 1983 vydal první knihu pro děti a mládež, vyšla v nákladu 30 tisíc a byla prodána během dvou měsíců. Její druhé vydání v nákladu 20 tisíc zmizelo z pultů stejně rychle. Další dvě knihy, které vyšly v devadesátých letech (jedna v nákladu 3 a druhá 2 tisíce výtisků) se prodávaly téměř dva roky. A přitom uběhlo mezi vydáním první a poslední knihy pouhých patnáct let!

Jak a čím tedy můžeme mládež přesvědčit o významu zdravé přírody, v níž jsou bohatě zastoupeny všechny druhy fauny a flóry? Jak a čím můžeme vychovávat své nástupce k úctě ke zvěři a krajině? Jak a čím můžeme dokázat, že existence lidstva je osudově spjata s funkční a zdravou přírodou? I kdybychom přijali za své - což také činíme - nové technické prostředky k navázání komunikace mezi autorem a konzumentem, bude příběh z přírody natolik přitažlivý, aby mu dnešní chlapec nebo děvče dali přednost před střelbou na vetřelce z vesmíru nebo jinou počítačovou hrou podobného dekadentního námětu?

Když jsem jako publicista stál svými názory na straně ochránců přírody a ekologů, byl jsem politiky a manažery kritizován slovy, že přispívám k tomu, aby se lidstvo vrátilo na stromy a do jeskyní. Zkušenost pouhých deseti posledních let však nasvědčuje, že navzdory technice - či lépe řečeno - právě díky jí a způsobu jejího využívání, se tam můžeme vrátit ještě mnohem rychleji. Pokud ovšem budou stromy a jeskyně vůbec existovat! Pro mne, coby autora přírodní literatury a publicistu, je to velmi smutné konstatování. Bohužel, prostředky, jimiž jsme donedávna mohli ovlivňovat myšlení a chování mladé generace, nejsou mladými lidmi akceptovány. Navíc přírodní tématika, která za totality byla alespoň na okraji zájmu sdělovacích prostředků, dnes nachází publicitu natolik poskrovnu, že to téměř nestojí ani za zmínku.

Tváří v tvář drsné realitě si dovolím položit modifikované myšlenky dvou velikánů světové literatury: “Je nám jasné, kam směřujeme a není právě příležitost se zcela vážně zeptat: “Komu to zvoní hrana?”

Štěpán Neuwirth