KVĚTEN

Přemysl Pavlík

Na otázku, který měsíc v roce je nejkrásnější, existuje jistě hodně rozdílných odpovědí. Přesto jsem přesvědčen, že vycházka v měsíci máji za hezkého slunečného dne do nedávno probuzené přírody patří k těm nejhezčím a jistě nikoho nezklame.

Pro většinu ptáků začal čas lásky v dubnu, a tak se při troše zkušeností můžeme běžně setkat s jeho plody - nově narozeným životem. V polovině hnízd se již krčí napůl opeřená mláďata. Při každém šustnutí v okolí široce rozevírají zobáčky a nastavují oranžová hrdélka v očekávání příletu rodičů s potravou. Občas nám přímo před nohama neobratně vzlétne ptačí mládě, které teprve nedávno opustilo hnízdo, a po pár metrech přistává (obr. 1).

Také mladí puštíci opouštějí rodnou dutinu v době, kdy ještě zdaleka neumějí létat. Pokud není v dosahu hnízda dostatek větví, po kterých dokáží docela obratně vyšplhat až do koruny stromu, skončí často na zemi. Tam je staří starostlivě dokrmí, ovšem pokud je dříve nevypátrá liška nebo jezevec.

Jako obvykle jsme i na dnešní vycházce zamířili k rybníku. Cesta nás vedla kolem rozlehlých, vlhkých luk. Sotva jsme ušli několik kroků po volném prostranství, ozvalo se naříkavé ptačí kvílení, odněkud z louky se zvedl větší, okrově zbarvený pták s dlouhým zobákem a letěl nám v ústrety. Byl to břehouš černoocasý (obr. 2). Brzy se k němu přidala i jeho družka. Oba nás pak v malé vzdálenosti obletovali a ze strachu o své hnízdo vytrvale naříkali, dokud jsme se nevzdálili. Po chvíli se samička ke své snůšce, kterou vždy tvoří čtyři zelenohnědá tmavě skvrnitá vejce, vrátila. Sameček se snesl opodál, stále připraven ohlásit případného vetřelce.

O něco dále jsme měli příležitost seznámit se s dalším obyvatelem vlhkých luk. Odněkud shůry k nám dolehly podivné mekotavé zvuky. Vysoko na obloze sem a tam poletovala drobná bekasína otavní, dříve nazývaná sluka otavní (obr. 3). Chvílemi se prudce spouštěla dolů, a vzápětí opět stoupala vzhůru. Při každém takovém střemhlavém letu se ozvalo ono známé mektání, způsobované chvěním rýdovacích per v tatrčku. Bekasína hnízdí na stejných místech jako břehouš, i její vajíčka jsou podobně vybarvená.

Došli jsme až na hráz rybníka. Naši pozornost brzy upoutalo hlasité štěbetavé cvrčení, které nás zavedlo k silnému dubu. V jeho kmeni jsme objevili dutinu, již si zde brzy z jara vydlabal párek žlun. A právě z jejího otvoru se ozýval neutuchající křik mláďat, hlásících se o potravu. Každou chvíli se v něm také objevila hlavička už hodně vyspělé mladé žluny, vyhlížející své rodiče. Zůstali jsme stát opodál. Po chvíli čekání dosedla do koruny dubu pěkně žlutozeleně vybarvená žluna zelená. Pozpátku sešplhala až k dutině a začala krmit mláďata.

Při kraji nedaleké rákosiny se na vodě houpalo ploché hnízdo, tvořené ledabyle naskládanými tlejícími rákosovými stébly, a na něm, jako na voru, seděla potápka černokrká s krásně červenými světly (obr. 3). Když nás zpozorovala, v rychlosti zakryla svá vajíčka materiálem z okrajů hnízda, vklouzla pod vodu a odplovala kamsi do krytu v blízkém rákosí. Hnízdo teď vypadalo jako prázdné, a pro škodnou tedy nezajímavé.

O něco dále seděla na malém drnovém ostrůvku kachna březňačka. Tak se také někdy kachnám divokým říká, protože za příznivých podmínek mohou zahnízdit již v březnu. Pozorným zrakem hlídala svou nedávno vylíhlou drobotinu, která se hemžila kolem ní a hltavě se živila okřehkem.

V hustém rákosí kousek za březňačkou se ozvaly podivné, silné kručivé zvuky, zvolna utichající, jako by tam zhasínalo malé sele. Za několik okamžiků na bažinku na pokraji rákosového porostu vyběhl drobný pták na dlouhých stojácích a s dlouhým červeným zobákem. Čile pobíhal po bažince a sbíral různý hmyz. Byl to chřástal vodní. Jistě už také má někde nedaleko své hnízdo s nažloutlými, kropenatými vajíčky. Bývá to důkladná stavbička ze suchých stonků a trav, dovedně skrytá v rákosí nebo v ostřicovém drnu.

Pokračovali jsme v cestě kolem stoky ústící do rybníka. Hluboce se zařezává do okolního terénu a její břehy se příkře svažují dolů k vodě. V jednom místě, asi metr nad vodou, se ve svislé stěně černal kulatý otvor do nory, kterou si zde vyhrabali ledňáčci. Ozývalo se z ní podobné cvrčení, jaké jsme již dnes slyšeli od mladých žlun, ale tlumené vrstvou půdy. Když jsme se k ústí nory sklonili, křik zesílil, ale zároveň nás udeřil do nosu čpavý, rybinou páchnoucí trus mláďat. Je tak řídký, že ho rodiče nemohou odnášet, a tak ho mladí ledňáčci vystřikují přímo do chodbičky. Ta bývá obvykle trochu skloněná, takže trus může vytékat ven. Ukryli jsme se v nedalekém houští. Uběhla jen chvilka a na kořen vyčnívající ze břehu nedaleko nory usedl nádherně vybarvený ledňáček s rybkou v zobáku. Po chvíli pátrání vlétl dovnitř (obr. 5). Když se znovu objevil, neopomněl se za letu několikrát vykoupat, aby smyl všechnu nečistotu, která mu cestou k mladým ulpěla na jeho krásném peří.

Od ledňáčků jsme zamířili k oboře, abychom se podívali, jak mají letos nasazeno jeleni. Vešli jsme do lesa, a právě když jsme míjeli hustě zarostlou oplocenku, ozvalo se pronikavé: "kekekeke”. Překvapeně jsme vzhlédli. Nízko nad našimi hlavami poletoval a poplašně křičel poměrně velký dravec, téměř bílý, jen s černými konci letek. Byl to sameček motáka pilicha. A brzy se objevila i jeho samička, zcela odlišně vybarvená. Převážně celá hnědá, na světlejších prsou s podélnými skvrnami. Jen kostřec měla čistě bílý. Oba dravci nad námi vytrvale a s křikem kroužili a občas podnikali i prudké útoky. Každou chvíli nám těsně nad hlavou zasvištěla křídla jednoho z nich. Bylo nám jasné, že na nás útočí z obavy o své hnízdo, které si patrně založili na zemi někde uvnitř oplocenky. Raději jsme se vzdálili, abychom je nerušili.

V oboře jsme si sedli do seníku na kraji velké louky, sousedící s lesem. Dlouho se nic nedělo, ale nenudili jsme se. Kolem velké bedny s jadrným krmivem čile pobíhalo několik nezvaných strávníků s velkýma černýma očima a dlouhými ocásky - myšice lesní. Každou chvíli vlétl do seníku i brhlík, který byl také zvyklý se snadno přiživovat. Na louce před seníkem se občas ozvalo zatleskání křídel - to hřivnáči zaletovali smlsnout si na blízkém slanisku. Konečně jsme zahlédli v lese mezi stromy pohyb a na louku opatrně vyšlo několik jelenů (obr. 6).

Chvíli jistili, ale pak se začali klidně popásat. Paroží v lýčí však měli vyvinuté zatím jen z poloviny.

Když jsme seník opouštěli, bylo již značné šero. Přesto se nám podařilo v kamenité stráni, kde si s oblibou vyhrabávají své nory jezevci a lišky, jednoho z jejich obyvatel spatřit. Byla to jezevčice, která právě opouštěla svůj hrad, aby se vydala na noční lov (obr. 7). Jistě tam někde pod zemí čeká několik hladových mláďat na její návrat. Jakmile nás spatřila, obrátila se a zmizela mezi balvany.

Ještě než jsme vyšli z lesa, loučil se s námi z korun stromů svým typickým "předením” noční lovec hmyzu - lelek lesní. Cestu domů nám pak ozařoval svým bledým světlem měsíc, kterému do úplňku už mnoho nescházelo.

Svět myslivosti č. 5/2002