LOV NA VÝROVCE

(str. 18)

Lov na výrovce byl zařazován mezi zvláštní způsoby lovu, stejně jako třeba lov pomocí fretky či ochočených dravců - sokolnictví. Princip výrovky byl založen na pudovém nepřátelství mezi výrem a dravci, příp. dalšími ptáky, především krkavcovitými. Toto myslivecké zařízení dnes pozbylo svého významu v důsledku snížení početního stavu dravců a krkavcovitých v přírodě a u většiny druhů jejich celoroční ochranou.

Výrovka, úkryt vybudovaný pod zemí nebo maskovaná bouda se střílnami a dobrým výhledem, sloužila k lovu dravců, vran, sojek a strak pomocí ochočeného nebo výjimečně jen vycpaného výra. V honitbách s velkým množstvím drobné zvěře bývalo výrovek i několik. Na výrovce se lovilo především v době jarního a podzimního tahu dravců (v měsících únor - duben, září - listopad) a také v zimě. Podzimní lov býval úspěšnější, protože se tahu účastnili mladí nezkušení dravci. Nejvhodnější denní doba byla dopoledne od rozednění do 10 hod a odpoledne od 15 do 1630 hod.

Úspěch lovu závisel i na počasí. Pro lov na výrovce bylo vhodné počasí sychravé, větrné nebo podmračené, také doba po bouřce nebo když spadla mlha. Naopak za jasných a parných dnů se lov většinou nedařil. Na výrovku byl výr nošen nejčastěji v proutěném koši, krosně nebo na ruce.

Místo, kde se výrovka zřizovala, bývalo nejčastěji zdaleka viditelné, aby přetahující dravci výra snadno postřehli. Výhodná stanoviště pro výrovku bývala zejména u hájků a remízů v polích a na lukách. Zařízení výrovky tvořil úkryt pro lovce, berla (kozlík) k upoutání výra a několik blízkých stromů nebo uměle postavených výstavků k usednutí přitahujících ptáků.

Nejčastějším typem krytu pro lovce na výrovce byla v zemi vyhloubená a vydřevená jáma se stříškou, ze tří stran uzavřená. Ve čtvrté straně byla pod střechou podélná dostatečně široká štěrbina, která sloužila jako střílna. V místech, kde nebylo možno budovat úkryt pro lovce v zemi (např. kvůli vysoké hladině spodní vody), se stavěla bouda. Jako materiál se nejčastěji používalo rákosových stěn.

Výr seděl na berli (kozlíku). Stejnou službu poskytl i pařez či vhodný kámen. Berla bývala pevná nebo pohyblivá (shybná nebo posunovací), asi 40 cm vysoká a výr k ní byl připoután poutky připevněnými k oběma stojákům na tenké šňůře nebo na řetízku jeden až dva metry dlouhém. Pohyblivé kozlíky měly tu výhodu, že pokud se s nimi pohnulo, výr, aby udržel rovnováhu, roztahoval křídla a tím na sebe více upozorňoval.

Přitahující dravci a ostatní ptáci, kteří usedali na okolní stromy nebo výstavky, byli z krytu stříleni. Podle chování výra poznal zkušený lovec již předem, jaký pták se k výrovce blíží. Chování dravců na výrovce je totiž velmi různé. Některý druh dravce jednou až dvakrát na výra uhodí a odtáhne, aniž by se zavěsil na okolní stromy. Jiný se zavěsí na strom a najednou odtáhne a jsou i takoví, kteří na výra doráží několikrát. V případě útoku většího dravce výr seskakuje na zem nebo se v leže na zemi brání pařáty. Ulovené dravce myslivec nechával ležet na zemi, aby si jejich odklízením nezradil další přitahující ptáky.

Dnes, kdy stavy některých druhů dravců jsou tak nízké, že se z nich staly chráněné druhy, pozbyla výrovka svůj původní význam. Zkušeností z výrovek by však jistě bylo možno využít k ornitologickým účelům.

Ing. Milan Slavinger

Svět myslivosti č. 4/2002

Tisk

Další články v kategorii Ekologie

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info