Mezinárodní obchod s emisemi je šancí pro ČR

Když USA označily Kjótský protokol za "nesmyslný a drahý" a vyjádřily záměr nepokračovat v jednáních o jeho naplnění, stalo se snižování emisí skleníkových plynů nejžhavějším tématem životního prostředí. Připomeňme, že protokol ukládá 34 ekonomicky vyspělým státům, aby do období 2008 - 2012 snížily emise těchto látek v průměru o 5,2 procenta. Přitom jde o látky, které mohou způsobit zcela nevratné změny globálního klimatického systému.

Nedávné zasedání Mezivládního panelu klimatické změny, které se konalo v Nairobi, definitivně potvrdilo analýzy výsledků vědců z celého světa z uplynulých pěti let. Tyto výsledky by měly být podkladem pro mezinárodní jednání o dosažení politického konsensu, zajištění ratifikace protokolu a tím jeho uvedení v platnost. Jednoznačně se prokázalo, že změny klimatu, ke kterým během 20. století došlo, jsou takové, že mohou být přehlíženy pouze zcela nekvalifikovanými laiky nebo populisty, kteří staví momentální prospěch nad dlouhodobou prosperitu celé společnosti.

Černé konce 21. století

Nepoměrně pesimističtější jsou odhady dopadů v horizontu konce 21. století. Důsledky se projeví extrémními průběhy počasí a dalšími rizikovými faktory. S řadou projevů se setkáváme již delší dobu. K těm nejvýznamnějším patří dopady na hospodaření s vodou, na produktivitu zemědělství, ohrožena bude řada ekosystémů, lidské zdraví a následně i celkový blahobyt společnosti. Míra ohrožení lidstva a přírodních systémů je v různých částech světa výrazně odlišná. Závisí na geografické poloze regionu i na jeho socio-ekonomickém zázemí - ohrožení bohatých států je výrazně menší než afrických, latinskoamerických nebo malých ostrovních států.

Zasedání v Nairobi rovněž ukázalo, jaké jsou možnosti a cena boje proti rostoucímu riziku. Zcela prvotní možností je snižování vlastních emisí, neboť ty jsou prokazatelně základní příčinou změn. Samozřejmě se to neobejde bez nároků na finančních zdroje. Pokud by vyspělé státy snižovaly emise dle Kjótského protokolu, potom by se vyvolané roční náklady pohybovaly mezi 0,2-2 procenty hrubého domácího produktu. Pokud by byl zahájen mezinárodní obchod s emisemi, potom by se náklady mohly snížit na 0,1-1,1 procenta. U států s transformující se ekonomikou by se náklady pohybovaly spíše na spodní hranici odhadu, případně by mohly z procesu ekonomicky i těžit.

Na analýzách se podílelo rovněž velké množství vědců z USA, navíc tyto aktivity jsou z více než poloviny hrazeny právě ze státních finančních zdrojů USA. Proto oficiální zpochybnění celého procesu z této strany velmi překvapilo. I proto, že USA se na celosvětových emisích podílejí více než čtvrtinou, i proto, že tamní emise v poslední dekádě vzrostly o 11,5 procenta. Negativně reagovali nejen vrcholní světoví představitelé, ale i řada vládních a nevládních organizací. Hlasů souhlasných bylo minimálně. Potvrdilo to i neformální setkání ministrů odpovědných za životní prostředí, které se v New Yorku uskutečnilo u příležitosti konference o udržitelném rozvoji. Ze 42 účastníků setkání, kteří zastupovali rovnoměrně celý svět, měl pouze jediný odlišný názor - představitel USA! Pod tlakem nezpochybnitelných vědeckých výsledků všichni vyjádřili odhodlání v jednání pokračovat. Nakonec přesvědčili i americkou stranu, aby do příštího zasedání v červenci 2001 v Bonnu připravila vlastní návrh řešení.

Emise v Česku

Jak vypadá situace u nás? Od roku 1990 se emise snížily o 26,6 procenta na "historické" minimum 137,7 Mt oxidu uhličitého v roce 1999. Část poklesu sice byla vyvolána transformací ekonomiky na počátku 90. let, je však skutečností, že od roku 1993 jsou u nás emise stabilizovány či klesají. Je to i důsledek zavádění řady domácích redukčních opatření, která zůstávají prioritou. Rovněž perspektiva dalšího vývoje je zatím značně optimistická a přispěje k ní i plné uvedení jaderné elektrárny Temelín do provozu. V závislosti na předpokládaném vývoji ekonomiky byly zpracovány tři základní emisní scénáře do roku 2010. Ukazují, že existuje možnost snížit emise do období 2008 - 2012 o 14-34 procent oproti stavu v roce 1990, zatímco "kjótský cíl" ukládá snížení o osm procent. Ušetřené množství si lze ponechat jako rezervu do následného období nebo ho vhodně prodat. Odhady hovoří o rezervě zhruba 60 až 240 Mt oxidu uhličitého.

Jakou hodnotu může toto množství mít? Zatím existuje řada rozdílných modelových úvah. Odhaduje se, že při zavedení obchodu s emisemi by se cena mohla pohybovat v rozpětí 10-50 dolarů za tunu oxidu. Pokud bychom to akceptovali, potom se hodnota očekávané pětileté emisní rezervy v Česku může pohybovat v rozpětí 20 až 450 miliard korun. O skutečné ceně lze zatím pouze spekulovat. Rozpětí odhadu je značné, cenu v roce 2012 stanoví trh a naše reálné emisní úspory. Zdá se však, že hodnota by se mohla vzhledem k předpokládané vysoké poptávce na trhu pohybovat spíše v horní části odhadu. To by již stálo za to, do emisních úspor více investovat! Nicméně bych chtěl varovat před přehnaným optimismem a před unáhleným a zbytečně levným odprodejem či převodem emisních množství jiným státům.

Není zatím ještě jisté, jak další jednání o Kjótském protokolu dopadnou. Otázek, které zůstávají otevřeny, je příliš mnoho. Nejsou ani známa pravidla, za jakých by mezinárodní obchod s emisemi měl probíhat. Určitě by mu však mělo předcházet i obchodování v rámci státu. Jelikož Evropská unie počítá s jeho zahájením již v roce 2005, nemělo by Česko příliš váhat.