Nejdůležitější zásady správného zimního krmení srnčí zvěře

12.02.2001 | Myslivost

Doba krmení:

Délka období, ve kterém je účelné srnčí zvěř krmit, stejně jako vhodná doba pro jeho začátek a ukončení jsou v prvé řadě závislé na potravní nabídce a klimatickým podmínkám v dané oblasti. Vzhledem k tomu, že srnčí zvěř dnes obývá různé krajinné typy s velmi rozdílnými potravními i klimatickými podmínkami, které se navíc zpravidla každým rokem mění, nelze paušálně stanovit všeobecně platné termíny pro začátek a ukončení období krmení. Zcela odlišná situace je například v honitbách, nacházejících se v nižších polohách než v podhorských a v horských oblastech.

Odpověď na otázku, kdy by se správně mělo začít s předkládáním krmiv, záleží především na nabídce přirozené potravy v podzimním období. Z fyziologického hlediska je velmi důležité, aby srnčí zvěř měla ještě před nástupem skutečné zimy dostatek hodnotné potravy, neboť si v této době vytváří energetické rezervy intenzivním ukládáním energie obsažené v potravě v tukovou tkáň (běl). Proces vytváření zásob a spotřeby energie v organizmu je hormonálně řízen. To znamená, že zvěř spotřebovává vytvořené tukové zásoby i v tom případě, když má v zimě dostatečnou potravní nabídku. V našich pokusech jsme zjistili, že ty kusy srnčí zvěře, které měly během podzimu možnost vytvořit si dostatečné tukové rezervy, přijímaly v období od poloviny prosince do konce ledna v průměru o 15% méně krmiva než jedinci, vstupující do zimního období bez vytvořených energetických zásob. To, že srnčí zvěř pokrývá část své energetické potřeby z tukových zásob (pokud si je mohla před zimním obdobím vytvořit), jí umožňuje lépe překonávat nárazové situace a vystačit s menším množstvím přijatých živin v průběhu zimního období. Z toho vyplývá, že pokud má zimní krmení splnit svůj účel, musí se s ním začít včas. Při nedostatečné přirozené potravní nabídce v podzimním období by měla být srnčí zvěři pravidelně předkládána krmiva přinejmenším již od druhé poloviny října nebo od listopadu. V příznivějších podmínkách je zpravidla postačující, když se s krmením začne až v průběhu prosince. Důležité je však, aby před začátkem předkládání krmiv byl již splněný plán lovu, neboť zvěř by se neměla v době krmení již lovit. Zvláště ne v okolí krmelců!

Zvláště kritická doba nastává pro srnčí zvěř většinou koncem zimy a začátkem jara. V této době jsou klimatické podmínky značně nestálé a nabídka přirozené potravy je mnohdy stále nedostatečná. Přibližně od konce února dochází u srnčí zvěře navíc ke značnému zvýšení potřeby živin a energie, způsobené intenzivnější látkovou výměnou, větší pohybovou aktivitou, počátkem teritoriálního chování u srnců, obnoveným růstem srnčat a pokročilou graviditou srn. Poněvadž ke konci zimního období má zvěř své tukové zásoby většinou již spotřebované, je výhradně odkázána na příjem veškeré potřebné energie v potravě. Její nedostatek způsobuje nejen časté úhyny, zejména mladých a po zimě zesláblých kusů, ale zhoršení kondice i u přežívající zvěře. To má především negativní dopad u gravidních srn na vývoj plodů a snížení kvality narozených srnčat. Proto je potřebné, zejména s ohledem na zvýšenou potřebu živin u srnčí zvěře počátkem jarního období a nutnosti její pomalé adaptace na bílkovinami bohatou jarní potravu, aby období krmení nebylo příliš brzy a příliš náhle ukončeno. To je jedna z nejčastějších chyb, které se myslivci v praxi dopouštějí. Krmivo by se mělo na jaře předkládat vždy tak dlouho, dokud jej zvěř pravidelně přijímá.

Správná stanoviště krmení:

Důležitou roli zejména pro zabránění škod hraje správné rozmístění krmelišť v honitbě. Ne pohodlí myslivců, ale fyziologické požadavky zvěře a ochrana porostů před okusem jsou rozhodující kritéria pro volbu vhodných stanovišť ke krmení. V prvé řadě je potřebné, aby zvěř měla v bezprostřední blízkosti krmelišť maximální klid a dostatek vhodného krytu, který by jí poskytoval jak pocit bezpečí, tak i ochranu před nepříznivým počasím. Dalším velmi důležitým, ale v myslivecké praxi stále ještě dosti opomíjeným faktorem je věkové a druhové složení okolních lesních porostů. Srnčí zvěř by měla být v zimě krmena vždy jen na takových místech, v jejichž okolí není velké nebezpečí vzniku škod. Především je nutné se vyhnout stanovištím, na kterých se ve větším počtu nacházejí hospodářsky a ekologicky cenné lesní dřeviny ve věku, kdy jsou okusem nejvíce ohroženy. V určitých případech lze samozřejmě tento problém řešit důslednou individuální ochranou ohrožených dřevin.

Dále je třeba dbát i na to, aby krmeliště nebyla umístěna v blízkosti frekventovaných veřejných cest a silnic. Nejen proto, že v jejich okolí nemůže být zaručen dostatečný klid, ale také kvůli zvýšenému nebezpečí kolize zvěře s dopravními prostředky. Na druhé straně musí být krmeliště myslivcům snadno přístupná i za extrémních sněhových podmínek, neboť kontrolu a doplňování krmiv v krmných zařízeních je nutné provádět pravidelně při jakémkoliv počasí.

Pokud má zimní krmení srnčí zvěře skutečně splnit svůj účel, musí být krmeliště co nejvíce plošně rozmístěna v dostatečném počtu. Přitom se musí jít s krmením za zvěří, což znamená umísťovat krmná zařízení především tam, kde jsou její oblíbená stanoviště. Tato ale musí samozřejmě splňovat výše uvedená kritéria. Několikaletým sledováním v pokusných honitbách bylo jednoznačně prokázáno, že teprve při vyšším pokrytí plochy honitby krmelištěmi je možné dosáhnout dobré účinnosti krmení jak s ohledem na snížení škod, tak i s ohledem na zlepšení kondice zvěře. Jako názorný příklad mohou posloužit výsledky pozorování získané v jedné experimentální oboře o velikosti téměř 50 ha, v níž jsme prováděli s 12 individuálně označenými kusy srnčí zvěře výživářské pokusy. Dokud se v uvedené oboře nacházelo pouze jedno krmeliště, navštěvovalo jej pravidelně pouze 5 kusů srnčí zvěře, které se po celou dobu sledování stále zdržovaly v jeho bezprostředním okolí. Další 3 kusy přicházely k tomuto krmelišti velmi nepravidelně jen za zvlášť nepříznivých klimatických podmínek při vysoké sněhové pokrývce. Zbývající 4 kusy, které představovaly celou jednu třetinu z celkového počtu srnčí zvěře, nepřicházely nikdy ke krmelišti, dokud se krmilo pouze na tomto jediném místě. Teprve poté, co byla rozmístěna v oboře dvě další krmná zařízení, přicházela veškerá označkovaná srnčí zvěř pravidelně ke krmelištím, což se také okamžitě projevilo zvýšením průměrné denní spotřeby krmiva při srovnatelných klimatických podmínkách o více než 40%.

Způsob krmení:

Předkládané krmivo musí být zvěři k dispozici vždy po celou dobu krmení v dostatečném množství a v tom složení, na jaké je zvyklá. Pokud se srnčí zvěř začne v honitbě krmit, musí být toto krmení prováděno skutečně s veškerou důsledností pravidelně a dostatečně. Jakmile jednou u krmelišť soustředěná, na krmení navyklá zvěř náhle stojí před prázdným krmelcem, má to vždy za následek zvýšený okus dřevin v bezprostředním okolí. Stejný výsledek může mít i náhlá změna krmiva. Konkrétní pokusy i četné zkušenosti z praxe ukázaly, že na změny ve složení předkládaných krmiv reaguje srnčí zvěř velmi citlivě, i když se přitom samozřejmě projevují značné individuální rozdíly. Zatímco někteří jedinci se dokáží přizpůsobit změněné potravní nabídce poměrně rychle, trvá to u jiných kusů dosti dlouho, než si na nové krmivo zvyknou a začnou je přijímat v plném rozsahu. Problematický je zejména přechod z chuťově více atraktivní potravy na méně atraktivní potravu. Proto by se zásadně mělo krmivo, na které je zvěř navyklá a dobře jej přijímá, používat bez jakékoliv změny od podzimu až do jara. To je v protikladu ke stále ještě dosti rozšířenému názoru, že vzhledem k různé potřebě živin v různých fázích krmného období je třeba měnit složení předkládaných krmiv. Přesné bilancování živin v krmné dávce je možné a potřebné u vysoce produkčních domácích zvířat chovaných ve stáji, ale není nutné ani prakticky proveditelné u zvěře žijící ve volnosti. Pokud je přesto z nějakého vážného důvodu změna krmiva nezbytná, musí být provedena pozvolna a postupně v rozmezí několika týdnů tak, aby si zvěř mohla na nové krmivo co nejlépe navyknout.

Vhodná krmiva:

S ohledem na zabránění škod je nutné, aby předložené krmivo bylo srnčí zvěří dobře přijímáno. Chuťově méně atraktivní krmiva sice přilákají v době nouze zvěř ke krmelištím, ale nezabrání škodám na lesních porostech. Výsledkem jejich předkládání je naopak často silnější okus v blízkém okolí krmelišť, způsobený zvýšenou koncentrací zvěře.

Dalším důležitým požadavkem je, aby krmivo svým složením odpovídalo fyziologickým potřebám srnčí zvěře. To znamená, že musí obsahovat nejen potřebné množství živin a minerálních látek, ale také dostatek hrubé vlákniny ve strukturální formě. Ta je důležitá především tím, že podporuje přežvykování a umožňuje tak dobré mechanické zpracování a proslinění přijaté potravy, což je nezbytně nutné pro správný průběh trávicích procesů v trávníku. Pokud má krmivo málo strukturální hrubé vlákniny, může jeho příjem snadno vést k zažívacím poruchám.

Vzhledem k poměrně malému obsahu trávníku (3-6 l) je srnčí zvěř odkázána na příjem lehce stravitelné a živinami bohaté potravy. Proto si vybírá pouze nejhodnotnější části rostlin, mezi které patří především listy a mladé výhonky bylin nebo dřevin. Stébla travin přijímá naopak velmi málo. Z tohoto důvodu je také luční seno z převážně travnatých porostů pro srnčí zvěř málo vhodným krmivem. V našich pokusech se ukázalo, že i když srnčí zvěř luční seno v případě nouze přijímá, není schopná ho dostatečně strávit. Na druhé straně se osvědčilo jak v našich pokusech, tak i v praxi zkrmování kvalitního vojtěškového a jetelového sena. Podmínkou je, aby toto seno obsahovalo dostatek listových a květových částí, neboť pouze ty jsou srnčí zvěří přijímány. Sušené stonky jetele nebo vojtěšky jsou naopak jako krmivo zcela bezcenné.

Velmi často používaným krmivem v praxi jsou obiloviny. Všechny druhy obilovin s výjimkou žita jsou srnčí zvěří velmi dobře přijímány. Jejich předkládání jako samotného krmiva je však spojeno se značným rizikem. I když srnčí zvěř je na potravu obsahující velké množství lehce stravitelné energie lépe uzpůsobená než ostatní přežvýkavci, přesto u ní může dojít při nadměrném příjmu energeticky bohatých obilovin lehce k vážným zažívacím poruchám. V bachoru přežvýkavců je většina přijatých energetických látek přeměňována baktériemi na těkavé mastné kyseliny, které jsou organismem využívány jako zdroj energie. Při nadměrném příjmu potravy s vysokým obsahem lehce stravitelné energie se tak vytváří v trávníku srnčí zvěře během krátké doby velké množství kyselin. Pokud nejsou tyto kyseliny neutralizovány dostatečným množstvím slin, dojde k překyselení obsahu trávníku, které má za následek vážné metabolické poruchy, končící ve zvláště těžkých případech i smrtí postiženého jedince. Nebezpečí zažívacích poruch u přežvýkavců po nadměrném příjmu obilovin spočívá nejen v jejich vysokém obsahu lehce stravitelných živin, ale také v tom, že mají velmi málo strukturální vlákniny, což má za následek nedostatečné přežvykování a proslinění přijaté potravy. Určité vyjímečné postavení v tomto smyslu zaujímá oves, který ze všech druhů obilovin má nejvyšší obsah strukturální vlákniny. V našich pokusech jsme při dlouhodobém zkrmování ovsa s přídavkem lucernového sena nezaznamenali žádné negativní příznaky. Při předkládání samotného ovsa se však i přes jeho vyšší obsah hrubé vlákniny u srnčí zvěř projevovaly náznaky metabolických poruch náhlým snížením příjmu potravy a měkkou konzistencí trusu. Na základě těchto zkušeností doporučujeme zkrmovat obiloviny srnčí zvěři pouze v kombinaci s krmivy obsahujícími dostatečné množství strukturální vlákniny. Kromě zmíněného vojtěškového a jetelového sena se jako vhodný doplněk osvědčily jablečné výlisky (jak sušené tak i silážované) a sušené řepné řízky.

V mnoha revírech se srnčí zvěři předkládají speciální granulovaná krmiva. Za předpokladu správné receptury spočívá jejich výhoda ve vyváženém poměru živin a minerálních látek. V našich experimentálních zařízeních i v pokusných revírech v Rakousku jsme několik takových směsí ověřovali s velmi dobrými výsledky jak s ohledem na zlepšení kvality zvěře, tak i snížení okusu. I když většina granulovaných krmiv obsahuje dostatečné množství hrubé vlákniny, mají přesto zpravidla nedostatek potřebné struktury. Proto doporučujeme zároveň s nimi předkládat jako vhodný strukturální doplněk kvalitní vojtěškové nebo jetelové seno.

Kromě uvedených příkladů existuje samozřejmě celá řada dalších krmiv, které je možné v různých kombinacích srnčí zvěři nabídnout. Jejich ověřování v experimentálních i praktických podmínkách je součástí našeho výzkumného programu. Získané výsledky by měly posloužit myslivecké praxi a tím umožnit nejen efektivnější hospodaření s tímto druhem zvěře, ale zároveň i přispět ke snížení škod.