Nová plemena v myslivecké praxi I.

Otevření hranic ovlivňuje řadu oblastí a svůj dopad má i na kynologii. Máme možnost větších kontaktů s blízkými i vzdálenými státy, informace jsou snáze dostupné, máme možnost porovnávat, jezdit krýt ven a v neposlední řadě importovat i exportovat chovné jedince i štěňata plemen u nás dobře známých a dovážet plemena, která se zatím u nás nechovala. V praxi to znamená, že orientovat se v plemenech psů není v současné době nijak jednoduché a že občas říct, zda určité zvíře je zástupcem super drahé a super ušlechtilé rasy nebo klasickým českým voříškem na první pohled nedokáže ani člověk, který toho o kynologii ví opravdu hodně. Právě na nová plemena v myslivecké praxi by mělo být zaměřeno moje dnešní povídání.

V současné době je na seznamu FCI uvedeno okolo 400 uznaných plemen. Má-li se člověk v nějaké oblasti dobře orientovat, měl by si asi najít nějaký systém. To si uvědomuje i mezinárodní kynologická federace FCI a dělí plemena psů podle jejich využití do 10 skupin.

Skupinu č. I tvoří plemena původně určená k pasení stád, tedy plemena ovčácká a honácká. Typickým představitelem této skupiny je například německý ovčák, který ale dnes má uplatnění v úplně jiných oblastech. Mezi ovčácká plemena patří i kolie, československý vlčák nebo čuvač.

Skupinu č. II tvoří plemena, která byla používána spíše k ochraně lidských obydlí a plemena, která byla kdysi dávno chována jako bojová. Tato skupina je velmi početná a plemena v ní zařazená často vzbuzují na první pohled respekt. Do dvojky patří boxeři, dobrmani, německé dogy, ale také šarpeiové, buldoci a knírači.

Skupina č. III je skupina mně osobně velmi blízká a je to skupina teriérů. Tady se už pohybujeme v oblasti loveckých plemen. I když řada teriérů se dnes chová spíše jako společenské plemeno, ani těm nejmenším z nich nechybí lovecké vlohy.

Skupina č. IV je skupina tvořená jediným plemenem, chovaným ale v mnoha rázech lišících se velikostí a typem srsti. Do čtyřky patří jezevčíci.

Skupina č. V v sobě zahrnuje plemena původní, někdy také nazývaná jako ur nebo primitivní typy. Patří sem i některá severská lovecká plemena, například karelský medvědí pes nebo lajky.

Skupina č. VI je skupina krásná a početná a když ji představuji na výstavách říkám, že ji charakterizuje délka a hebkost uší. To zaujme laiky, odborníci ovšem vědí, že je to skupina, pro kterou je typický vynikající nos a vytrvalost a že tedy jde o barváře a honiče. Klasickými představiteli jsou bavorský nebo hannoverský barvář, bladhaund, baset nebo beagle.

Skupina č. VII v sobě kloubí ušlechtilost, eleganci, inteligenci a vynikající pracovní schopnosti a je to skupina ohařů.

FCI skupina č. VIII je tvořena slídiči a přinašeči. Jako její typické představitele lze jmenovat anglické kokršpaněly a špringršpaněly nebo labradory.

Skupina FCI č. IX je skupina plemen chovaných nikoliv pro práci, ale pro potěchu člověka. Někdy je také nazývána skupinou plemen na klín. Určitě všichni znáte pudla, mopse nebo čivavu.

Skupina č. X je skupina chrtů. Byla to původně lovecká plemena chovaná tam, kde k lovu bylo vhodnější používat spíše zrak spojený s rychlosti než čich. Předkové většiny plemen z desítky běhali podle koní v Persii nebo severní Africe, svého chrta má i ruská step - barzoje.

Existuje ještě jedna FCI ovšem neuváděná skupina plemen a to jsou plemena zatím neuznaná, tak zvaná plemena ve vývoji. Sem patří americkokanadský bílý ovčák, český horský pes nebo chodský pes. Tolik asi k rozdělení plemen. A teď pokud dovolíte bych se zaměřila na to, co je v rámci loveckých plemen u nás v jednotlivých skupinách nového či méně obvyklého.

Teriérů je poměrně hodně a většina se u nás chová poměrně dlouhou dobu. Ne každý teriér ale pronikne do myslivecké praxe. Víme co umí jagdteriér, určitě znáte welshteriéry, možná lakelandy a teriéry irské. V posledních letech se začíná silně prosazovat další z vysokonohých teriérů - border. Je to pes obdélníkového formátu, s hlavou trochu připomínající vydru. Má drsnou srst v barvě tříslové s modrou či černou dekou, žádanější a typičtější je vybarvení nazývané grizzly; což je vlastně barva pšenice s občas přimíšeným černým chlupem. Border je ideálním představitelem malého plemene. Kohoutková výška se pohybuje okolo 35 cm. Je rychlý, vytrvalý, nenáročný, s vynikajícím nosem, překvapivě ovladatelný, laskavý vůči člověku, ale nečekaně ostrý v kontaktu se zvěří. Je to plemeno, které dozrává okolo dvou let a které zvládne i naprostý začátečník. Další nové teriérské plemeno bylo uznáno teprve nedávno a u nás byl první jedinec zapsán asi před deseti roky. Jde o Parson Jack Russel teriéra. I on vykazuje temperament typický pro teriérská plemena. I on je vhodný pro práci v noře, ale nebývá zdaleka tak razantní jako jagdteriér nebo velštériér. Vzdálená mu není ani práce na povrchu. Jack Russel vypadá trochu jako nepovedený foxteriér. Má kohoutkovou výšku okolo 37 cm, delší formát, bílou srst s barevnými znaky. Je to plemeno zatím nevyrovnané, takže v typu i značně rozdílné. Přiznám se, že nevidím jack russela jako loveckého psa budoucnosti. Většina jeho chovatelů se také spíše než z řad myslivců deleguje z lidí okolo koní. Jack russel je totiž typický koňský pes. Stáj dokáže udržet bez potkanů, koně umí sledovat po několik hodin a skáče tak vysoko, že se zdá, že si s koňmi povídá z očí do očí. Trochu jinak se může rozvíjet chov u dalšího nového teriéra. Patří mezi neuznaná plemena a jmenuje se patterdale teriér. K nám byl dovezen z Ameriky, ale jeho místo původu je na pomezí Anglie a Skotska, oblast tak zvaného Lakedistrictu, území hor, jezer a velkých lišek. Patterdale je často uváděn jako předek dalších teriérských plemen, např. lakelanda nebo zmiňovaného bordera. Z u nás chovaných plemen má asi nejblíže k jagdteriérovi. Je to malý šílenec, kterého bych určitě do paneláku nikomu nedoporučila, ale jako norník asi nemá konkurenci. Při práci je rychlý, ostrý, samostatný až svéhlavý.

Skupina č. IV je tvořena jedním plemenem a asi v ní budeme těžko hledat nějaké novinky.

Ve skupině č. V je plemen hodně jsou tam i plemena nová, ale mimo karelských mědvědích psů a lajek se zatím žádné z nich u nás nechová. Výjimku snad tvoří thajský ridgeback. Je to hnědavý, středně velký pes s typickým ridgem, tj. s pruhem na hřbetě v protisměru rostoucí srsti. Je to plemeno povahy přímo orientálně kruté a já osobně bych ho nechtěla mít ani doma ani na dvoře. Možná se jednou dočkáme losích psů, ti jsou daleko příjemnější, ale zase si moc nedovedu jejích využití při výkonu práva myslivosti v našich podmínkách představit.

Ve skupině č. VI nějaké novinky jsou. Daly by se rozdělit do dvou částí. Tu první tvoří plemena, která byla řazena ve skupinách jiných, jako například rhodeský ridgeback, který byl původně ve skupině č. VIII. Je to hnědočervený, rychlý a temperamentní honič s kohoutkovou výškou okolo 65 až 70 cm. Určitě se na zkouškách může objevit. Nechci jeho chovatele a majitele urazit, ale myslím si, že příliš velké využití v naších podmínkách nemá. Stejný názor mám i na další do "šestky" přesunuté plemeno, na dalmatiny. Díky filmu 100 + 1 dalmatinů je to plemeno poměrně populární a po celém světě chované spíše jako společenský pes. I on se samozřejmě může na zkouškách loveckých psů ukázat a možná některý i svou povahou příjemně překvapit. Většina dalmatinů má ale konstituční problémy projevující se i labilní až hysterickou povahou.

Skupinu č. VI doplňují další u nás nová plemena. Je to například gaskoňský baset, lehčí a vyšší bratr baseta anglického. Dále i velký a střední baset vendéeský - oba to jsou honiči, nepříliš těžké kostry a se středně dlouhou hrubou a počasí vzdorující srstí. Oba mají typické vlastnosti honičů. Výborný nos, vytrvalost a hlasitost. Novým, ale zatím nepříliš oblíbeným představitelem honičů je honič bernský. Středně vysoké plemeno, střední síly kostry s typickým dlouhým slechem, krátkou srstí bílé barvy s různě velkými černými plotnami je na první pohled líbivé, ale ani u nás, ani v okolních státech není příliš početné. Zdá se, že zájemci o ně se delegují spíše z lidí, u kterých jsou v oblibě i plemena společenská.

Pokračování příště

Vladimíra Tichá