Ochrana půdy je nezbytně nutná

Miroslav Beneš a další poslanci ODS navrhli zrušit zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Návrh ve sněmovně neprošel již v prvním čtení. To však překladatele neodradilo. Poslanec Beneš to prokázal v článku Nadměrná ochrana půdy korumpuje, který Hospodářské noviny otiskly 14. února.

Skupinové zájmy, které sledují oslabení zákonů na ochranu životního prostředí, jsou nebezpečné. Působí cílevědomě a soustavně, používají nejrůznější taktiky včetně demagogie. Přeměna zemědělského pozemku na stavební dává jednotlivci možnost rychlého zbohatnutí. Daňový přínos státu je často minimální, ekologickou škodu do určité míry kompenzuje odvod za zábor zemědělské půdy. Jeho příjemcem jsou obecní rozpočty a Státní fond životního prostředí.

Co zákon nařizuje

Půda je zákonem o životním prostředí specifikována jako složka životního prostředí (obdobně jako ovzduší, voda, horniny, flóra a fauna), která nesmí být poškozována nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Těmi pro zemědělskou půdu jsou právě zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a jeho prováděcí vyhláška. Upravují povinnosti v případech, kdy činnosti exploatující zemědělskou půdu představují riziko dlouhodobé nebo trvalé ztráty jejích důležitých produkčních a ekologických funkcí. Jde zejména o povinnosti, které souvisejí se stavební, těžební a průmyslovou činností, například povinnost rekultivace po skončení činnosti poškozující půdu. Tyto předpisy také upravují problematiku rizikových látek v půdách a ochranu půdy před poškozováním (kontaminací, erozí a podobně), ale i rozhodování o změně využití zemědělského pozemku na nezemědělský.

Návrh na zrušení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu se zaměřil na plošnou ochranu zemědělské půdy, tedy na rozhodování o změně druhu pozemku. Ta podle Beneše představuje široké vyloučení vůle vlastníků pozemků dotčených tímto zákonem zejména v rozhodování o jejich využití. Ocituji ještě jeden důvod: "Extenzívní přístup k rozsahu a způsobu využití pozemků jako zemědělských, který v návaznosti na předpisy a opatření v oblasti dotační politiky klade vysoké nároky na výdaje státního rozpočtu."

Nebuďme chudí hlupáci

Jinými slovy, způsob nakládání s pozemky by se měl ponechat na vlastnících, ti sami nejlépe dokáží posoudit, jaké aktivity jsou pro jejich pozemky nejvhodnější a současně pro stát nejlevnější. Proč by měl stát dotovat zemědělské hospodaření, když se najde jiný způsob využití pozemku? A ten se skutečně dříve nebo později najde.

To, co se neprosadí v sousedním Německu, přivítají zastupitelé českých obcí. Jsme přece chudí a musíme být vstřícní, pokud nechceme chudými zůstat. Příkladů je mnoho, každý nějaký známe. Jsou mezi nimi případy, kdy selhaly všechny ochranné mechanismy, územní plán, ale i ochrana půdy, a do území se prosadily aktivity, které tam z nejrůznějších důvodů nepatří. Nemusí jít vždy o ty nejhorší (skládky pneumatik, chladniček, kontaminovaných zemin, neznámých chemikálií dovezených se záměrem recyklace a jiných fiktivních aktivit a následující úpadek firmy).

Zatěžujeme své děti

Jde i o živelně se šířící hypermarkety, sklady a různé problematické výroby do volné krajiny na zelené louky, přestože v každém regionu máme stovky hektarů areálů, které ztratily své poslání. Výstavba by v nich byla nákladnější, ale problém "co s nimi" by byl vyřešen. V opačném případě jej přesouváme jako břemeno na další generace.

Příkladem budiž skladiště automobilů vyrobených v Evropě a Asii v Dobrovici v okrese Mladá Boleslav na půdách bývalého Výzkumného ústavu řepařského. Podnikatelský záměr předpokládá trojnásobné rozšíření. Proč vyžadovat na základě zákona rekultivaci těžbou nebo jinou činností poškozeného pozemku a zbytečně zatěžovat podnikatele? Máme přece půdy dost. S měsíční krajinou si snad další generace poradí.

Na co Beneš zapomněl

Podstatou problému je otázka, zda ochrana zemědělské půdy je zájmem veřejným, či nikoliv, zda způsob nakládání s pozemky je pouze věcí vlastníků pozemků a obcí. Ve svém článku se Miroslav Beneš snaží přesvědčit veřejnost o úplatných úřednících, kteří na základě své vůle, zcela s vyloučením vlastníků a samosprávy diktují využití pozemků a bojují za zachování orné půdy, a to dokonce za peníze daňových poplatníků.

Zapomněl si však všimnout, že "nadbytečný" předpis vychází z jiné politiky ochrany půdy než zákony předcházející. Chrání louky a pastviny před zorněním proto, že jich máme málo a vysoké zornění půdy působí škody na životním prostředí erozí, znečišťováním vodních zdrojů a stále četnějšími povodněmi. Zapomněl, že zákon byl připraven jeho bývalými kolegy ve sněmovně v roce 1991 v čele s poslancem Šabatou jako nástroj k řešení aktuálních problémů a že pro jeho přijmutí zvedli ruku i poslanci z jeho strany. Samozřejmě sledovali i ochranu úrodných zemědělských pozemků, kterých máme necelou polovinu výměry zemědělské půdy a bez nich přestane být naše zemědělství konkurenceschopné.

Na legislativě, která ochraňuje půdu, bezpochyby je co zlepšovat, ale rozhodně není vhodné ji likvidovat bez náhrady a ochranu životního prostředí svěřit do působnosti stavebního zákona a trhu.

Autor je vedoucím oddělení ochrany půdního fondu na Ministerstvu životního prostředí