Odpad - líbivá slova, nelibé téma

Zákon o odpadech sice začne platit až od nového roku, ale již nyní mají poslanci na pořadu hned dva identické návrhy na jeho novelu, a to na změnu pasáže, která se týká placení za komunální odpad. Jádrem sporu je, nejen kolik konkrétně občan v té které obci zaplatí, ale také jakou formou a do jaké míry budou jeho platby záviset na vyprodukovaném množství odpadu.

Podstatou příslušné části schváleného zákona je místní poplatek za komunální odpad. Ten si obce mohou upravit svou vlastní vyhláškou, a to až do zákonem omezené maximální částky (500 Kč na osobu za rok), a s vyšší či nižší mírou motivace občanů k minimalizaci odpadů. Toto řešení v přijatém zákoně zvítězilo po rozsáhlé diskusi a jeho odpůrci se nevzdávají.

Předkladatelé novely argumentují předpokládanými administrativními náklady na výběr a správu tohoto místního poplatku, dále tím, že poplatková povinnost je spojena s místem trvalého pobytu, a nikoli se skutečností, zda zde občan opravdu odpad produkuje. V řadě větších měst je navíc podle údajů předkladatelů provozován smluvní systém, kdy občané platí poplatek na základě smlouvy s městem nebo přímo s firmou, která sbírá a zneškodňuje odpad. Proto by prý měla mít města a obce na vybranou, zda zvolí způsob placení za komunální odpad formou místního poplatku, poplatku za službu, či formou nově navržené takzvané úhrady za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy.

Místní poplatek za komunální odpad má oporu ve stávající daňové legislativě. Obec může zohlednit sociální situaci svých občanů a podobně, poplatek je limitován pouze maximální výší. Místní poplatky jsou obcemi využívány, navíc k jejich výběru mají velmi účinný nástroj - zákon o správě daní a poplatků. Ten totiž striktně stanoví: zaplať a teprve pak diskutuj a odvolávej se!

Poplatek za komunální odpad vykazuje nedostatky právní i technické. Na ty právní upozornil ve svém nálezu č. 43/2001 Sb. Ústavní soud a doporučil zařadit řešenou problematiku přehlednějším způsobem do místních poplatků. Z technického hlediska je tu prvním problémem již definování poplatníka, protože předmětem zpoplatnění by byla prokázaná produkce komunálního odpadu a jeho objem. Zjistit takovéto skutečnosti je ale pro obce mnohdy v praxi nerealizovatelné, zejména v obytných domech s větším počtem nájemníků. Ti by mohli například namítat, že se v místě pobytu po určitou dobu nezdržovali a že tudíž platit nebudou.

Široké a nepřesné stanovení poplatníka ve svém důsledku znamená, že uvedený poplatek by měla být povinna platit třeba i osoba, která přijede na delší návštěvu. Poplatek by museli vybírat vlastníci nemovitostí, kde komunální odpad vzniká, a rozúčtovávat ho mezi fyzické osoby, které v domě bydlí. Obci by sdělovali, který občan poplatek neuhradil. Vlastník nemovitosti ovšem často neví, kdo všechno v jeho nemovitosti žije - nezapomeňme, že platí zákon o ochraně osobních údajů.

"Úhrada" na základě smlouvy je variací na cenu podle zákona 526/1990 Sb., o cenách. Předpokládá rovnoprávnou a nikoliv v tísni či za jednostranně nevýhodných podmínek uzavřenou smlouvu, na jejímž základě by občané úhradu za celý systém nakládání s komunálním odpadem platili. Výše úhrady není ovšem v návrhu limitována, takže kdyby byla příliš vysoká, občané by se uzavírání těchto smluv vyhýbali a zbavovali by se odpadu nelegálním způsobem.

To již praxe smluvních cen prokázala. Uzavření písemné smlouvy o úhradě je navíc problematicky vynutitelné (chybí zde opora v zákoně o správě daní a poplatků) a mnoho fyzických osob až dosud odmítalo takovéto smlouvy s obcí uzavřít. I proto, že občané nemají při neexistující konkurenci možnost zjistit, na základě jakých nákladů je jim smluvní cena propočtena.

Poslanecké vábení v podobě na první pohled bohulibé možnosti volby ve jménu péče o to, aby občané neplatili obcím za odpad více, než je nezbytné, může být tedy v praxi velmi ošidné.