Pes a les

Volné pobíhání psů v honitbě mimo vliv majitele (tedy kromě psů loveckých, kteří jsou držitelem nebo nájemcem honitby evidováni a vlastně tam „chodí do práce“) je sice zákonem zakázáno (§ 10 odst. 1 zák. č. 449/2001 Sb. - netýká se jen psů!), ale přiznejme si, že si to nikdo zase tak moc nebere. Což ostatně platí i o jiných zákonech a vyhláškách, zkuste třeba jet po Praze v autě „padesátkou.“ A tak proč by se pes o víkendu trochu neproběhl, když celý týden tráví třeba ve svém koutku panelákového bytu nebo zase uvázán u boudy na zahradě rodinného domku? Taková úvaha je docela pochopitelná pro každého z nás, kdo psa vlastníme. Vždyť přece starý jezevčík nebo mladá boxerka v lese nikomu a ničemu neublíží - a také nikdo a nic neublíží jim! Hrozbou pro ně může být podle všeobecně přijímaného názoru snad jedině nějaký myslivec, líčený často jako zvlčilý bouchal, který si místo mizejících zajíců a vychytralých lišek vezme za terč své vášně nevinného domácího miláčka …

Jenže myslivcům, s výjimkou myslivecké stráže a mysliveckých hospodářů - a to je dobře znát, už něco takového zmíněný zákon také několik let zakazuje. Kromě toho se skoro každý, s kým budete mluvit, dušuje, že si to desetkrát rozmyslí, než by vystřelil na psa - snad jen kdyby mu nějaký zdivočelý tulák přímo před očima dávil měsíční srnče. Takoví psi jsou ovšem spíše výjimkou, jenže ono i „pouhé“ prohnání březí srny pro ni může mít smutné následky …

Ale podívejme se na to z druhé strany! I když nežijeme v rovníkové džungli, kde by asi každý „páníček“ váhal pustit svého čtyřnohého kamaráda proběhnout se jen tak do pralesa, může třeba i kousek od Prahy nebo jiného velkého města číhat nebezpečí - a je dobře, aby o něm majitelé psů věděli.

V novinách čítáme a v televize vídáme reportáže o přemnožení černé zvěře, tedy divokých prasat, která občas někomu přeořou zahrádku nebo sklidí předčasně část brambor z pole. V křesle teplého domova to vypadá trochu jako legrace, ti postižení se ovšem moc nezasmějí. Černá zvěř je opravdu v poslední době přemnožena a blíží se k lidským obydlím, kde, neznepokojována, poněkud ztrácí přirozenou plachost. Člověku ale nebezpečná stejně není - jak „páni tvorstva“, tak „rytíři našich lesů“, jak se také někdy kancům říká, se při setkání obvykle urychleně každý vydají svou cestou (snad s výjimkou poraněného kusu nebo bachyně střežící selata).

Jinak je to ovšem se psem - většina jich v sobě má více či méně ukrytou loveckou vášeň, i když nejsou vůbec myslivecky vedeni. A tak se snadno nechají strhnout čerstvou stopou nebo, při volném pobíhání v lese, i přímým kontaktem. Ovšem tlupa černé se s nimi mazlit nebude! Tím spíše právě teď, v jarních měsících, kdy mají bachyně mladé a mohou být útočnější než po zbytek roku. Navíc dnes na ně už nenarážejí jen tiší houbaři někde v hloubi křivoklátských lesů, ale třeba i pražští „pejskaři“ při procházce kolem sídliště.

Není to ale jen divoké prase, které může volně pobíhajícímu psu v lese znepříjemnit život. Psa s již zmíněným loveckým pudem, který je zakódován snad v každém plemeni, může zlákat třeba liščí nora. I zkušený, dobře vycvičený norník nemá jistotu vítězství v souboji, ke kterému pod zemí může dojít. Je-li vetřelcem do liščí domácnosti nezkušený pes (pravda - tohle hrozí jen těm menším, kteří mohou do nory vůbec proniknout), je to samozřejmě mnohem nebezpečnější.

Pravděpodobnost přímého kontaktu je tedy malá, ale už sama návštěva byť jen okolí nory může znamenat nákazu psa onemocněním typu prašiviny nebo podobně - a věřte, že není nic příjemného, když něco takového přinese domů. Sečteno a podtrženo - v této době, kdy s jarem většina zvěře v našich podmínkách klade mláďata nebo hnízdí na vejcích, je dobré dát si na necvičeného psa v lese větší pozor. Protože takový nejlepší přítel člověka může nejen ohrozit hnízdící ptáky nebo mláďata zvěře - a to by jistě mrzelo nejvíce jeho majitele, pokud má přírodu rád, ale na druhé straně může být v některých případech ohrožen sám. Takže kdo si není poslušností svého psa stoprocentně jistý (a čím se můžeme být stoprocentně jisti!), ať raději nezapomene doma vodítko a nestydí se ho použít. Proč riskovat, že si pokazíme krásné chvíle společně trávené v jarní přírodě?

Jaroslav Šprongl, člen mediální sekce KPK ČMMJ