Proč střílím?

Mnoho lidí se mě už na to ptalo. A já jsem jim hned odpověděl. "Protože mi to působí radost!" Často se moje odpověď setkala s nepochopením, ba i s odporem, jak mi může "zabíjení" ušlechtilé zvěře působit radost. Ano, už je to tak. Mně opravdu střílení zvěře působí radost. A to je právě to, co nemůže nikdo, kdo nemá o krásách myslivosti ponětí, pochopit, a co lze potom takovému člověku těžko vysvětlovat.

Ovšemže tou myslivostí nemíním právě jenom to nabití pušky, tu ránu na zvěř a s odpuštěním posezení u dobrého moku v hospodě - pryč ale s farizejstvím. Myslím, že i to správné posezení v dobré společnosti pravých myslivců patří k provozování myslivosti, nesmí ovšem být jejím hlavním programem. Byla to vždy tradice. Staří myslivci si vždy rádi poseděli a často až k ránu odcházeli do svých domovů, hájenek, mysliven apod. A nikdo je za to nepomlouval, nekritizoval a bývali to myslivci opravdu praví a za něco takového se nestyděli. Jen kdyby dnes takových bylo! Snažme se i my jít v jejich "šlépějích" a jistě nepochybíme.

Pravá myslivost poskytuje mnoho radostí, příjemných vzrušení, pro laika naprosto nepochopitelných. Mnohdy toho příjemného vzrušení dosahujeme námahou, mnohdy se zapotíme, zmokneme, promrzneme, hladovíme, někdy se dokonce stává i prokletím.

Všechny ty trampoty byly, jsou a ještě snad budou pro mne radostí, myslivost mě těší, jsem pro ni zrozen, jsem při jejím výkonu ve svém živlu. Když třeba mohu sám, nepozorován, zblízka sledovat zvěř, mám radost z vlastní dovednosti, že jsem tuto, tak bystrou, ostražitou obelstil a moje radost je tím větší, čím jsem se blíž ke zvěři dostal. A když potom obdržím povolenku a mohu si tak za časného jitra nebo v podvečer, třeba v době říje, na srnce, jelena či na divočáka, za nemalé finanční prostředky vystřelit, tu jsem vždy rozechvěn nevysvětlitelnou rozkoší, která se snad nedá ani popsat. Ta se dá jenom prožít.

Tak docházím pomalu k tomu, co jsem řekl, k čemu jsem se doznal na začátku tohoto povídání: Střílení zvěře mi působí radost!"

Nemyslím, že by některý myslivec či lovec do důsledku tvrdil, že střílí na zvěř s odporem. Kdybych to chtěl tvrdit i já a měl být při tom důsledný, pak bych musel převrátit celou myslivost na ruby. Stal by se ze mne jenom chovatel, tak jako jsou například chovatelé drůbeže nebo dobytka. Takový chovatel má sice radost, že to prasátko dobře žere, aby tloustlo a aby nakonec na něm bylo hodně masa. Takový hospodář neprožívá žádných zvláštních rozkoší, když to selátko chce zabít, leda že se těší na chutný ovárek, a proto na "tuto práci" (v pravém slova smyslu) pozve řezníka. Ta pravá radost nastane chovateli potom, až tahá šrůtky uzeného masa z komína. Tedy radost čistě materiální.

Tím se lišíme právě my, myslivci, od chovatelů domácího zvířectva. Naše radosti jsou úplně jiného druhu, rozhodně ne materiálního. Jako pro myslivce to ulovení zvěře střelnou zbraní, a to ještě zvěř zpravidla takovou, která nemá v honitbě místa, je rozkoší, tak nelze zajisté mluvit o rozkoši u řezníka, který třeba zabíjí telátko - u něho je to pouze práce.

Kdyby tedy, nám myslivcům, bylo střílení zvěře odporné, tak bychom se do toho tolik nehrnuli. Nemyslím ovšem, že jenom my bychom cítili ke střílení odpor, měli by tytéž pocity také naši předkové. Proto by se od těch dob myslivost vyvíjela úplně jiným směrem. Místo pravých myslivců by byli jenom chovatelé zvěře, nechodili by ovšem s puškou na rameni. Proč, nač? Vždyť to zabíjení zvěře by mohli vykonávat třeba pohodní, rasi apod. Jakým způsobem by to prováděli, to už by byla jejich věc. Budilo-li by to v nás odpor, že právě musíme zvěř střílet, mohli bychom zvěř chytat třeba do ok, želez, apod., která by pracovala za nás a my bychom mohli jen takto usmrcenou zvěř posbírat. Když vývoj dospěl od luků až k takovým výkonným zbraním, jako vlastníme nyní, vyvíjely by se týmž tempem jiné nástroje na bezbolestné, rychlé usmrcování zvěře.

A proč třeba toužíme po tom, abychom ulovili srnce, třeba nějakého škůdníka či nějakou raritu? Proč si ty parůžky věšíme na stěnu a proč o nich vykládáme celou historii, jak jsme toho či onoho srnce dostali? Kdyby nám byl výstřel odporným, ničili bychom a odhazovali získané trofeje, aby nám nepřipomínaly onu "odpornou" chvilku. Odstřel zvěře, která je nemocná, přestárlá, která není schopna zabezpečit nové zdravé potomstvo, nelze tudíž zaměňovat s řezničinou. Jen tak na okraj - copak si řezník dává rohy ze zabitého dobytka na stěnu jako trofej?

Nestydím se proto za to, říkám-li, že střílení na zvěř mi působí rozkoš. Ovšem, tvrdím-li, že mám zvěř rád, a že jsem ji v době jejího strádání přikrmoval ne proto, aby byla hodně tlustá za účelem spotřeby, nýbrž abych jí ulehčil její trápení. A jak mi může působit rozkoš výstřelem zvěř usmrcovat? Odpověď je třeba hledat v daleké minulosti lidstva.

Člověk je přece také živočich, u něhož se projevují různé živočišné pudy, ovšem působením věků, rozumu, výchovy jsou zušlechtěné nebo zmírněné. Myslím, že se nemusíme tohoto přirovnání nijak hrozit. My za to nemůžeme, že nás tím pudem příroda vybavila, my si ho nejsme ani vědomi. Projevuje-li se u nás, pak je to v úplně mírné formě, jako je právě ta povědomá, nevysvětlitelná radost z dobré rány. Rozdíl mezi krvelačností našich předků a naší radostí z dobré rány je asi takový, že oni svoji kořist hltavě drásali svými špičáky, kdežto my ten "srnčí hřbet na smetaně" pojídáme pomocí vidličky a nože. A tak jako jim chutnalo maso, tak také chutná nám, ovšem v úplně jiné úpravě.

Nedávno mě zastavila jedna známá z mé rodné obce Malé Hradisko u Prostějova a povídá: "Ty se máš, Jeníku, chodíš si s flintičkou po lese a střílíš srnečky, zajíčky - proč to vlastně děláš?"

Měl jsem jí vysvětlovat, že její některý prapradědeček trhal svými špičáky kusy masa z takového třeba "plumovského" mamuta? Vždyť by se bála v noci sama spát, kdyby si vzpomněla na to své příbuzenstvo.

Mohl by mi někdo z věrných čtenářů oblíbeného časopisu "MYSLIVOST", Stráž myslivosti poradit, jak výstižně na takovou otázku odpovědět? Nebo co v takovém případě dělat?

Jan SOMMER