Rozdílné představy o myslivosti zůstávají aneb Jedním ze sporů budou asi ustanovení o škodách

Představitelé dvou protichůdných novel zákona o myslivosti vytvořili po opakovaných jednáních společnou výchozí normu. Přesto, že se řadu odlišných návrhů podařilo sjednotit, o několika principiálních rozdílech se bude rozhodovat až "silovým" hlasováním v Zemědělském výboru a ve sněmovně.

Jedním ze základních sporů budou pravděpodobně ustanovení o škodách. Zdá se mi absurdní, aby např. vlastník lesního porostu musel ze zákona trpět desetiprocentní poškození ročně. Při takovéto benevolenci škod by vlastně žádný les nemohl ani vyrůst. Nebo aby vlastník poškozených zemědělských pozemků nebo kultur musel uplatnit nárok na náhradu škody do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla. To by musel kontrolovat všechny své pozemky a kultury každých 14 dnů, což by bylo velice nákladné a v praxi to ani není možné.

Problematické je i ustanovení o povinnosti vlastníka nebo nájemce honebního pozemku "činit přiměřená opatření k zabránění škod zvěří, přičemž však zvěř nesmí být zraňována". Pokud by takováto opatření neprovedl, snížila by se náhrada škody. Kdo by rozhodoval co je "přiměřené opatření"? Je to oplocení každého stromu v lese nebo každého pole s obilím či bramborami? To všechno je vlastně snaha činovníků ČMMJ, jak úhradám škod zabránit.

Z ústavy máme zaručeno právo majetek vlastnit a užívat a vyvlastnění je možné jen ve veřejném zájmu a za úhradu. Proto činovníci ČMMJ tolik bojují za to, aby jimi provozovaný chov zvěře byl pokládán za veřejný zájem, zvěř byla státu, ale přešla do jejich vlastnictví okamžikem odlovu. V některých evropských zemích, kde je zákonem stanoveno, že je zvěř státu, je většinou vybírán poplatek za odlovení každého jednotlivého kusu zvěře a z těchto peněz jsou hrazeny škody, vzniklé vlastníkům porostů. Lze tedy říci, že v tomto případě si ji lovec od státu odkoupí. V jiných zemích jsou škody hrazeny přímo tím, kdo zvěř loví. Pokud se tedy snažíme, aby ten, kdo vykonává právo myslivosti (zvěř chová, loví a stanovuje její stavy), zodpovídal také za vzniklé škody a hradil je, je to naprosto v souladu jak s naším právním řádem, tak s obdobnými mechanismy v Evropské unii. Nenormální to připadá jen těm, co si chtějí přivlastňovat požitky z výkonu práva myslivosti na úkor škod na majetku někoho jiného. To je přece nepřípustné a myslím, že je zcela nepodstatné, jestli na to byli zvyklí nebo jestli jde o majetek občana, obce nebo státu.

V tomto směru je to stále jen narovnávání jedné z nerovností výkladu práva minulého režimu. Vznikneli vlastníkovi škoda činností někoho jiného, musí mu ji ten, kdo ji způsobí, uhradit. Rozsah škod způsobovaných zvěří je přímo úměrný početnímu stavu této zvěře v dané lokalitě. Myslím, že z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli budeme říkat, že zvěř je státu, a ten bude prodávat licence k odlovu a hradit škody, anebo budeme říkat, že odlovená zvěř je toho, kdo má honitbu, a ten musí hradit vzniklé škody. Pokud budou škody způsobené "chovanou" zvěří reálně hrazeny, zmizí hlavní rozpor mezi uživateli honiteb a vlastníky zemědělských a lesních kultur.

Ing. MILOSLAV KUČERA, stínový ministr zemědělství ODS